Izraelská národní stezka - shrnutí

V závěru minulého článku jsme slíbili souhrn naší cesty po Izraelské národní stezce. Regenerace těla a mysli si tentokrát vyžádala trochu více času, a proto přicházíme s hodnocením celého výletu až měsíc po návratu. Zmíněný měsíc nám však pomohl vstřebat nejsilnější emoce i veškeré dojmy a získat určitý odstup, s nímž můžeme přechod Izraele hodnotit. Zde je tedy slíbené hodnocení.

Celé hodnocení rozdělíme do jednotlivých sekcích, v nichž se pokusíme popsat, co fungovalo, kde byly nějaké problémy a zároveň zkusíme přidat několik tipů a postřehů. Cílem je, aby byl tento text rychlým přehledem pro další cestovatele, kteří by chtěli vyrazit na Izraelskou národní stezku. 

Doprava 

Doprava do Izraele přichází v úvahu tak nějak pouze jenom letecky. Cesta po moři nebo po souši přes Turecko, Sýrii a Libanon by jistě byla větším dobrodružstvím, ale nejsme si jisti, jestli bychom ji chtěli absolvovat.

Velká většina mezinárodních letů je směřována na letiště Bena Guriona u Tel Avivu, odkud jsme z Izraele odlétali. Pro přílet jsme zvolili letiště Ovda 60 km severně od Eilatu. Toto letiště je již pro osobní dopravu uzavřeno a od listopadu 2019 se bude z České republiky létat na nově otevřené Ramonovo mezinárodní letiště pouhých 18 km severně od Eilatu. Sem bude Ryanair nabízet, stejně jako na Ovdu, přímé lety z Prahy, ty však budou omezeny pouze na zimní sezónu od listopadu do ledna. Pokud zvolíte přechod Izraelské národní stezky od jihu k severu, přímý let Praha-Eilat je jasnou volbou. Pro trasu od severu na jih bude nejjednodušší let do Tel Avivu a následně cesta autobusem do Kirjat Šmony a dalším do kibucu Dan, kde je severní začátek stezky.

Z veřejné dopravy jsou v Izraeli nejdostupnější zelené autobusy společnosti Egged, které jezdí prakticky po celé zemi a zároveň zajišťují veřejnou dopravu v Jeruzalémě a Haifě. Druhým největším autobusovým dopravcem je společnost Dan, která též provozuje veřejnou dopravu v Tel Avivu. Pro cestování zelenými autobusy Egged je potřeba pořídit čipovou kartu RavKav, která nahradila papírové jízdenky. Stačí ji koupit u prvního řidiče a pak znovu nabíjet a využívat na dalších linkách. Kromě autobusů lze kartu též využít ve vlacích nebo v jeruzalémské tramvaji.

Vlaky jsou v Izraeli o něco dražší než autobusy, ale pro cestu z Tel Avivu do Haify nebo Jeruzaléma představují stále velmi dobrou alternativu. Kvalitní a spolehlivou. Vlak jsme využili pouze při cestě mezi Tel Avivem a letištěm Bena Guriona, kde představuje nejlepší možnost v porovnání cena výkon.

Samozřejmě je možné využívat po celém Izraeli nespočet taxi, ale cestování s nimi se značně prodraží. Na závěr je dobré zmínit, že od pátečního do sobotního večera a o důležitých židovských svátcích nejezdí veřejná doprava vůbec, a to včetně dálkové, nebo je značně limitovaná. Tuto skutečnost je při plánování přesunů dobré mít na paměti.

Značení a mapy

Turistika je v Izraeli nesmírně populární a tomu odpovídá i hustá síť kvalitního turistického značení. Kromě značení pro pěší turistiku je v Izraeli i řada cyklostezek protínajících zemi od severu k jihu. Pěší turistické značky mají v Izraeli čtyři základní barvy – modrou, červenou, zelenou a černou. Izraelská národní stezka má své vlastní specifické značení sestávající se ze tří svislých pruhů – červeného, modrého a bílého. Stezka po většinu času kopíruje některou ze základních barev, občas však jde samostatně bez doprovodu základního značení. Vedle Izraelské národní stezky je v Izraeli celá řada delších či kratších tematických stezek, které představují uzavřený celek a mají vlastní značení. Takovými stezkami je například Stezka Golanskými výšinami (zeleno-modro-bílá značka) nebo Ježíšova stezka (oranžový puntík), které jsou též v doprovodu základního značení nebo samostatně.

Nejlepší značení bylo v poušti Negev. Značky byly viditelné a bylo znát, že jsou pravidelně obnovovány. V poušti by se dalo jít i bez map, pouze po značkách. S postupným přesunem k severu se značení trochu zhoršilo. Občas bylo staré, někdy zarostlé a občas chybělo úplně. Přesto si však zachovalo velmi dobrou úroveň a většinu času se dalo jít pouze podle něj. Směrovníky se v Izraeli používají mnohem méně než v České republice a pokud jsou, je na nich uveden pouze bod, k němuž cesta směřuje, bez udání vzdálenosti nebo času.

Přestože je značení velmi slušné, je lepší mít s sebou i nějaké ty offline mapy nebo rovnou aplikaci ve smartphonu. My jsme používali celou dobu offline turistické mapy.cz od seznamu, v nichž je celá Izraelská národní stezka vyznačena. Kromě několika změn provedených v posledním roce jsou seznamácké mapy aktuální s tím, co je v terénu. Offline mapy nám několikrát výrazně pomohly a ušetřily spoustu času při možném bloudění a hledání stezky.

Kromě offline map nás též ještě doprovázel anglicky psaný průvodce Israel National Trail od Jacoba Saara. Anglická verze děli celou stezku do úseků na 46 dní a obsahuje základní popis cesty, zdroje vody, mapy, výškové profily celé stezky a zajímavosti z jednotlivých úseků. Při použití offline map a značení nebyl průvodce během cesty samotné až tak potřeba, ale na přeznačených úsecích nám papírové mapy několikrát pomohly. Neocenitelný byl pro zajímavosti a doplňující informace k jednotlivým místům na stezce. Anglickou předmluvu k průvodci, v níž jsou všechny potřebné informace pro plánování přechodu Izraelské národní stezky, je možné stáhnout na oficiálním fóru INT (Israel National Trail). Na stejném fóru lze také najít jednotlivé změny značení, které nemusí být zaznamenány ve starších vydáních průvodce.

Voda

Voda je problémem pouze v pouštní části na jihu. Na severu a ve středním Izraeli je možné nabrat vodu i několikrát denně, ale v poušti je tomu pochopitelně jinak. Nakládání s vodou tak představuje jednu z logistických výzev celé Izraelské národní stezky. Zásoby vody v poušti se odvíjejí od ročního období. V zimě a na jaře je vody poměrně dost, po zbytek roku jsou zásoby minimální. My sami jsme se spoléhali pouze na zásoby, které nabídla stezka samotná (prameny, tůňky, cisterny přistavené podél stezky, kohoutková voda v osadách). Během naší cesty na přelomu března a dubna bylo pramenů a tůněk s vodou vhodnou k filtrování poměrně hodně, obzvláště po přívalovém dešti.

Téměř každý den jsme tak míjeli nějakou tu tůni plnou vody, která by se v nejhorším případě dala přefiltrovat. Problém je, že přírodní zdroje i přistavené cisterny jsou nejisté v závislosti na počasí, a proto jsme se při plánování spoléhali pouze na jisté zdroje kohoutkové vody. A i tak to šlo. Nejdelší úsek bez jisté zásoby vody je na konci pouštní části před městem Arad a měří lehce přes 60 km. Dále je bez vody několik úseků o délce kolem 40 km a to je vše. Po zbytek stezky jsou jisté zdroje dostupné v rozestupech 20 – 30 km. Nám tudíž stačilo nabrat několikrát sedm litrů vody, s nimiž jsme vystačili na nejdelších úsecích. Nutno podotknout, že nám pomohlo chladnější počasí, díky němuž nebyla spotřeba vody tak velká. Stejně tak jsme nevařili, takže jsme vodu využívali pouze a jenom k pití.

Při vysokých teplotách, kdy zdroje na stezce nejsou dostatečné, je možné využít alternativních možností zásobování. Jednou z nich je dovoz vody taxíkem na určené místo, druhou možností je zakopání vody na nocovištích ještě před začátkem putování samotného. Obě možnosti jsou místními hojně využívány, ale mají samozřejmě své nevýhody. První se dost prodraží a druhá zabere spoustu času objížděním jednotlivých stanovišť a zakopáváním vody a ve výsledku se taky prodraží. Za nás můžeme říct, že jsme s vodou problém ani jednou neměli. Většinou jsme měli vody víc, než bylo potřeba, tůňky a prameny jsme prakticky nevyužili a často jsme odmítli nabídku vody od místních. Nicméně při vyšších teplotách se může hospodaření s vodou stát opravdovým problémem, a proto bychom doporučili věnovat vodě zvýšenou pozornost již při plánování celého výletu.

Bezpečnost

Přechod Izraelské národní stezky je naprosto bezpečný a za celý měsíc cesty nás nepotkalo nic, co by nás jakkoliv ohrozilo. Díky celkovému povědomí o Blízkém východě může být Izrael vnímán jako riziková destinace, nicméně opak je pravdou. Jedná se o zcela bezpečnou zemi. Stezka samotná vede pouze na území Izraele, pásmu Gazy nebo Západnímu břehu Jordánu se vyhýbá. Větší nebezpečí na stezce tak mohou představovat spíše přírodní jevy – bleskové povodně v úzkých kaňonech či některé techničtější pasáže na stezce.

Nocování a ceny

V Izraeli je povoleno stanování kdekoliv mimo soukromé pozemky a území národních parků a přírodních rezervací. To může být trochu zavádějící obzvláště v poušti Negev, která je prakticky celá jednou velkou přírodní rezervací. V poušti je tak třeba spát na vyhrazených nocovištích. Ne že by strážci národních parků byli za každým rohem, ale občas se objeví. Prakticky všechny noci jsme strávili ve stanu nebo pod širákem, jednu noc jsme náhodou využili pomoc trail angela a dvakrát spali v hostelu. Síť trail angelů je poměrně hustá a místními hikery dosti využívaná. Mít zdarma sprchu a postel je vždy příjemné a jediné co je pro to udělat, je domluvit se s trail angelem po telefonu. Seznam trail angelů i jejich telefonní čísla jsou dostupné například ZDE. Hostely jsme využili pouze při dnech vona v Aradu a Tel Avivu. V Aradu se jednalo spíše o penzión, který jsme měli prakticky celý pro sebe. Za postel ve dvoulůžkovém pokoji jsme zaplatili 150 šekelů (1 šekel = 6,3 Kč). V Tel Avivu jsme platili 41 šekelů za postel na 8 lůžkovém pokoji, avšak standardní ceny za podobné ubytování se pohybují v rozmezí 80 až 100 šekelů. Jakékoliv lepší ubytování je výrazně dražší.

Z uvedených cen je vidět, že Izrael není zrovna nejlevnější zemí. Výškou cen se pohybuje zhruba na úrovni západní Evropy či Skandinávie. Pro představu uvedeme ceny několika potravin, které jsme pravidelně kupovali. Burákové máslo 500 g – 15 šekelů, chleba 500 g – 10 šekelů, hummus 300 až 500 g - 12 šekelů, sušené ovoce 200 g – 12 šekelů, arašídy 200 g – 11 šekelů, točené pivo 0,5 l – 28 šekelů, pivo plechovka 0,5 l – 10 šekelů, oběd v restauraci – 50 šekelů a víc. Je dobré zmínit, že ceny se často různí v závislosti na konkrétním obchodě. Některé obchody v kibucech byly výrazně levnější než obchody ve městech, na druhou stranu nejlevnější supermarket jsme našli v Tel Avivu.

Ceny za dopravu závisejí na použitém prostředku. Autobusy bývají obvykle levnější než vlaky, ale záleží na dopravci. Zde několik cen za dopravu: Jízdenka na vlak Tel Aviv – letiště Bena Guriona – 13,5 šekelů, jízdenka autobusem z letiště Ovda do Eilatu (57 km) – 21 šekelů, jízdenka autobusem z Tiberiady do Tel Avivu (139 km) - 35 šekelů. Taxi z Kirjat Šmony do Majdal Shams (27 km) – 130 šekelů.

Celkově jsme se s letenkami, pojištěním a veškerými náklady na místě vešli do 25 000 Kč za pětitýdenní pobyt v Izraeli.

Závěrečné shrnutí Izraelské národní stezky

Můžeme s klidem říct, že Izraelská národní stezka splnila všechna naše očekávání a v některých ohledech je i předčila. Přírodní rozmanitost je na relativně malý prostor naprosto neuvěřitelná. Během jednoho měsíce jsme prošli poušť, subtropické středomořské pásmo, listnaté lesy mírného pásu střední Evropy a nakonec jsme se přiblížili i zasněženým dvoutisícovým vrcholům. To vše na pouhých 1000 km cesty. Pro milovníky přírody je Izrael určitě tou správnou destinací.

Stejně jako příroda je rozmanitá i historie a kultura celé oblasti. Přechod stezky je jako průchod celou historií. Biblické a starověké památky jsou doprovázeny středověkými hrady křižáckých výprav a ty jsou zase lemovány pomníky moderních dějiny 19. a 20. století. To vše je zabaleno do spleti rozdílných kultur, židovské, arabské, křesťanské a dalších, které jsou neustále na hraně konfliktu, ale každodenně též dosahují vzájemného porozumění. Přestože je Izrael znám jako země sporů, jako turisté v přírodě jsme na nic takového nenarazili. Všichni lidé byli milí, sami od sebe nám pomáhali, nabízeli nám nocleh nebo své zásoby a často se zajímali o to, jak se nám jde a jestli je vše v pořádku. Obraz Izraele samozřejmě není pouze takto ideální a při hlubších rozhovorech a delším času stráveném s místními by možná vyplul na povrch temnější a reálnější obraz celé země, nicméně z přírody na Izraelské národní stezce jsme viděli pouze pozitivní obraz. Pro zájemce o historii, kulturu a společnost je tedy Izraelská národní stezka též ideální volbou.

Co se turistiky týče, není Izraelská národní stezka technicky nijak těžkou záležitostí. Techničtější úseky jsou převážně v poušti, ale všechny jsou zajištěny žebříky, kramlemi, ocelovými lany či zábradlími. Občasné šplhání po kamenech je i v jiných částech stezky, ale všechny podobné úseky jsou zajištěny stejně jako v poušti. Vycházka na nedělní odpoledne to sice není, ale zdolávání Matterhornu také ne. Ve většině části jde pouze o chůzi doplněnou občas použitím rukou.

Stezka může být náročnější spíše kvůli přírodním podmínkám a to hlavně v poušti. Delší úseky bez vody a ve vysokých teplotách, doplněné často krátkými, ale prudkými stoupáními vyžadují určitou fyzickou kondici. Vedle vysokých teplot můžou být v jarních měsících problém i přeháňky a přívalové deště, které často promění vyschlá koryta v dravé řeky a cesty rozbahní na hranici schůdnosti. Takové cesty pak vyžadují opět o trochu více fyzické námahy. Přestože hory v Izraeli nedosahují závratných výšek (nejvyšší bod na stezce má výšku 1208 metrů), stoupání a klesání jsou po celou dobu stezky a výškové metry tak naskakují jeden za druhým. Opět připomínáme. Švýcarské Alpy to nejsou, ale Polabská nížina také ne. Už díky své délce vyžaduje určitou fyzickou kondici, ale není potřeba být na fyzické úrovni profesionálních sportovců.

Doufáme, že jsme sepsanými články dokázali přiblížit Izraelskou národní stezku a motivovat spoustu dalších cestovatelů k jejímu zdolání. Pokud by měl kdokoliv jakékoliv dotazy, pište do komentářů. Rádi odpovíme.

Izraelské národní stezce zdar!