Pod spojením slovinské hory každému ihned vytanou na mysli Julské Alpy s majestátním Triglavem. Jenže prostor severně od Lublaně nabízí i další horská pásma, která často unikají pozornosti cestovatelů, byť si svou krásou a náročností s Julkami nezadají. O existenci Kamnicko-Savinjských Alp a pohoří Karavanky na hranicích s Rakouskem jsme ještě před měsícem neměli ani ponětí. Ale přílišná oblíbenost Julských Alp a jejich možná přeplněnost lidmi nás donutili najít pro cestování ve Slovinsku alternativu. Zrodila se tak myšlenka přechodu Kamnicko-Savinjských Alp a Karavanek.
Tento rok to na nějaké delší
výpravy nevypadá, a tak se většina výletů uskutečňuje pouze
formou víkendových nebo třídenních výpadů. Státní svátky
Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa nabídly spolu s jedním dnem
dovolené a víkendem okénko pěti volných dní, jichž by byl
hřích nevyužít pro nějaké ty hory. Pozornost stále ještě
obracíme ve směru jihovýchodní Evropy, a po zvážení všech
možných i nemožných alternativ a všech procestovaných i
nepoznaných zemích, vybíráme za cíl Slovinsko a jeho nejvyšší
vrchol Triglav. Po několikerých kolech diskuze docházíme k
závěru, že Julské Alpy budou pravděpodobně na začátku
července až příliš plné lidí a celý národní park bude ve
hledáčku strážců a rangerů připravených pokutovat tučnými
částkami sebemenší porušení zákazu stanování mimo vyhrazená
nocoviště. Jelikož ve většině případů spíme pouze mimo
vyhrazená nocoviště a finančními prostředky na zaplacení pokut
několika set euro nedisponujeme, rozhodujeme se pro méně známější
a méně kontrolované Kamnicko-Savinjské Alpy přibližně 30 km od
Lublaně, s případným pokračováním do pohoří Karavanky na
slovinsko-rakouské hranici. Přesný plán nemáme žádný.
Jednoduše si chceme pár dní užít hory a dát všem věcem volný
průběh.
Alpský terén na začátek
Setkání týmu probíhá brzo
ráno na hlavním autobusovém nádraží v Lublani, respektive na
place před lublaňskou železniční stanicí, který funguje jako
autobusové nádraží, kam se oba dva dopravujeme z jiných částí
Evropy. Způsobů, jak se dostat do Kamniške Bistrice, výchozího
bodu pro naše putování, je několik. Naštěstí jsme do Lublaně
dorazili ve správný čas, a tak stíháme ranní autobus do Kamniku
s přestupem na navazující spoj přímo do Kamniške Bistrice. Po
necelé hodince cesty stojíme u chaty v Kamniške Bistrici, brzy
ráno bohužel stále ještě zavřené. Jelikož máme v plánu
nastoupat do hlavního hřebene přes jihovýchodní část pohoří,
scházíme stejnou cestou, kudy nás přivezl autobus, k dolní
stanici lanovky vedoucí na Velikou Planinu.
Během sestupu vedle nás na
silnici přistane paraglidista, který si krásné ráno užil
seskokem z nejvyššího vrcholu Kamnicko-Savinjských Alp Grintovce.
Po pár větách o tom, kam a odkud jdeme a několika fotografií, si
paraglidistu vyzvedne přítelkyně s autem a my pokračujeme ke
stanici lanovky. Bar u lanovky je díky bohu otevřen, a proto
neváháme ani chvíli a objednáváme první Laško celého výletu.
Po ranním pivu přebalíme batohy, dáme rychlou snídani, nabereme
vodu a hurá na vrchol Konj. Výstup má celkem pěkné parametry,
kdy se na 2,5 kilometrech nastoupá přes 700 výškových metrů.
Posilněni pivem a nejspíš příliš natěšeni do hor trošku
přepálíme tempo nástupu, ale chybu si v záplavě potu a
neschopnosti pořádně se nadechnout rychle uvědomujeme, načež
volíme tempo pomalejší a rozumnější. Celý výstup na Konj je
prudký, ale nijak náročný, díky čemuž si po 4 hodinách
stoupání užíváme překrásných rozhledů z vrcholu.
Výstup severní stranou,
respektive náš sestup, je přeci jenom o něco zábavnější,
neboť skalnatý hřebínek je tu a tam jištěn ocelovými lany a
doplněn o kramle a kolíky. Po normálním chodeckém výstupu
alespoň menší zpestření, jehož jedinou nevýhodou je ztráta
několika set výškových metrů, které musíme v protějším
svahu opět vyšlapat. Cesta nás nakonec dovádí k první horské
chatě dne, Kocbekovu domu na Korošici. Po krátké konverzaci se
dvěma Češkami, které tu potkáváme, se věnujeme chlazenému
pivu a plánování, jak dál.
Celý hřeben včetně
dominantního vrcholu Ojstrica je bohužel v mlze a drápání se k
vrcholům pro výhledy tím ztrácí sebemenší smysl. Kromě toho
nemáme žádné vybavení pro lezení, a tak se snažíme co nejvíce
se vyhnout ferratám a čemukoliv technicky náročnějšímu. Volba
nakonec padá na cestu od chaty přes vrchol Planjava ke koče na
Kamniškem sedlu. Nenáročná cesta občas zajištěná kovovým
lanem je zkažena pouze mlhou, která se drží ve vyšších
polohách kolem celého hřebene. Z výhledů bohužel nic není a
ani občasné náznaky slunce a modré oblohy změnu k lepšímu
nepřinášejí. Prvních výhledů si tak užíváme až při
přestávce nad chatou na Kamniškem sedlu, kdy se mlha na chvíli
rozestoupí a nám se nabídne pohled na sedlo a hory v pozadí.
Od chaty je několik alternativ
cest. Sestup jižním směrem zpět do Kamniške Bistrice, sestup
severním směrem k chatě Frischaufov dom na Okrešlju nebo
pokračování obtížnou ferratou na západ přes Turskou Goru. Do
Kamniške Bistrice se vracet nechceme, ferrata je uzavřena, a proto
nezbývá než pokračovat na jih sestupem k Frischaufovu domu. Při
sestupu se zlepšilo počasí, takže se nám alespoň k večeru
nabízejí výhledy, o něž jsme byli ochuzeni ve vrcholových
partiích.
Zdrženi focením a trochu
obtížnějším sestupem nám cesta na chatu trvá o něco déle než
je hodina stanovená slovinskými horským spolkem na směrovníku
značek, nicméně i tak máme před spaním dost času na večerní
pivo. Tentokrát volíme druhou největší značku ve Slovinsku,
pivo Union. U vedlejšího stolu sedí skupinka studentů se svým
učitelem a za doprovodu slovinského reggae a ska si celkem vydatně
užívají sešlost na ne zrovna typickém místě. K hostům na
zahrádce chaty se přidávají i čtyři Češi, kteří obsazují
jeden ze stolů vedle nás. Setkání s krajany není ve Slovinsku
ničím neobvyklým, o čemž jsme se během následujících dní
měli přesvědčit ještě několikrát. Znaveni po celém dnu
přechodu se nakonec ještě před soumrakem vydáváme nedaleko za
chatu na otevřenou planinu, kde si za vzrostlou klečí stavíme
neviditelně stany.
Ráno vstáváme už o půl
šesté, abychom toho stihli co nejvíc. Jeden kaloriemi nabitý
flapjack a trocha rychlých cukrů z čokolády jsou mnohem rychlejší
a ve své podstatě stejně výživnou snídaní jako vločky nebo
všemožné další kaše připravované na vařiči. Odklon od vařiče a veškerého vybavení a zásob spojených s vařením je
jedním z jevů doprovázející náš přechod k rychlejší a lehčí
turistice, který ve výsledku ušetří několik kilogramů zátěže.
S batohy o hmotnosti kolem 8-11 kg se vydáváme dokončit přechod
Kamnicko-Savinjských Alp ve směru na Českou koču, chatu o jejíž
stavbu se na přelomu 19. a 20. století zasloužil český odbor
Slovinského planinského družstva v Praze. Brzy ráno jsou hory
ještě liduprázdné a za celou dobu výstupu do Savinjského sedla
potkáváme pouze jedno děvče s lezeckou výbavou.
Při sestupu ze sedla na
Kranjskou koču začíná horalů již přibývat, a tak potkáváme
skupinky připravené na ferratové lezení, stejně jako osamělé
jedince stoupající ve směru, odkud jsme přišli. Na Kranjske koče
dáváme menší přestávku na rychlou energii v podobě sušenky a
flapjacku, užíváme si výhledů na Karavnky z terasy chaty a
vážnou politickou diskuzí rozebíráme stav Evropské unie.
Plán pro další cestu je
jednoduchý. Dorazit na Českou koču a poté sejít do vsi Zgornje
Jezersko na nějaké to vydatnější občerstvení. Jenže chyba
lávky. Na úseku mezi Kranjskou a Českou kočou nás překvapuje
trochu vzdušnější úsek ferraty, na nějž nejsme tak úplně
připraveni. Mapa o tomto úseku mlčí a spokojeně hlásí normální
cestu, po níž jsme šli až doposud. Až po návratu domů jsme
zjistili, že původní chodecká pasáž byla v roce 2015 stržena
lavinou a nově vybudovaná cesta na protější skále má parametry
ferraty C/D. Mapa používala bohužel data před rokem 2015, díky
čemuž jsme o daném úseku neměli nejmenší tušení. V běžeckých
botách a bez jištění se nám do sestupu ferratou nijak nechce, a
proto volíme sestup Slovenskou cestou, která nás svádí ke spodní
stanici nákladní lanovky vedoucí na Českou koču. Slovenská cesta
nabízí též ocelová lana, kramle a pár vzdušnějších míst,
ale v porovnání s výše zmíněným úsekem se jedná o
přijatelnou chodeckou pasáž.
České koče se tak vyhýbáme a
ztrácíme několik set výškových metrů, které si vezmeme zpět
při výživnějším stoupání na Štularjevu planinu. Po zdolání
nejprudšího stoupání si trochu ostřeji zanadáváme na sklon
svahu a způsob vedení značky. Naše slova neušla pozornosti
opodál stojící skupince turistů s několika malými dětmi.
Samozřejmě se jedná o Čechy, kteří všemu rozumí. Nezbývá
než se co nejrychleji klidit, neboť nechceme ohrožovat výchovný
proces českých dětí. Klesání do Zgornjeho Jezerska už je pouze
příjemnou procházkou stinným lesem, jež nás kolem poledne
dovádí do centra vesnice. Původně jsme neměli tušení, jak
dlouho nám bude přechod bez vrcholových pasáží trvat, ale
skutečnost, že budeme mít celé pohoří za sebou již v poledne
druhého dne, nás trochu překvapila.
Sedíme tak v centru vesnice u místního obchodu a vychutnáváme si rychlé cukry v podobě dvoulitrové Fanty. Na Zgornjem Jezersku je vidět, jak moc je zdejší oblast ovlivněna sousedním Rakouskem. Německé výrazy ve zdejší slovinštině, opravené domy a pečlivě udržované ulice připomínají mnohem více našeho jižního souseda než zemi bývalé Jugoslávie. I sami Slovinci se velmi striktně vymezují proti tvrzení, že jsou součástí Balkánu a severní část země jim v tomto dává jenom za pravdu. Buď jak buď, my teď stojíme před rozhodnutím, co s nadcházejícím odpolednem. Během odpoledního žáru se nám do další cesty nijak nechce, a proto se rozhodneme pro pár hodin přestávky v místní restauraci.
Sedíme tak v centru vesnice u místního obchodu a vychutnáváme si rychlé cukry v podobě dvoulitrové Fanty. Na Zgornjem Jezersku je vidět, jak moc je zdejší oblast ovlivněna sousedním Rakouskem. Německé výrazy ve zdejší slovinštině, opravené domy a pečlivě udržované ulice připomínají mnohem více našeho jižního souseda než zemi bývalé Jugoslávie. I sami Slovinci se velmi striktně vymezují proti tvrzení, že jsou součástí Balkánu a severní část země jim v tomto dává jenom za pravdu. Buď jak buď, my teď stojíme před rozhodnutím, co s nadcházejícím odpolednem. Během odpoledního žáru se nám do další cesty nijak nechce, a proto se rozhodneme pro pár hodin přestávky v místní restauraci.
Za celou dobu se u vedlejších
stolů vystřídají dva české páry a dvě české rodiny
ubytované v penzionu sousedícím s restaurací. S jedním párem se
dáváme na chvíli do řeči a jak tak plyne čas, ani si
neuvědomíme, že je šest hodin a my měli v plánu vyrazit ve čtyři. Nedá se nic dělat, hnát se na večer dál už nemá
smysl, a tak volíme variantu nákupu šesti plechovek Laška a
přesunu do Spodnjeho Jezerska, kde si kus za vesnicí nacházíme
příjemnou planinku ke stanování. Večer trávíme až do tmy
debatou o všem možném na břehu poklidně proudící říčky.
Výkonem nebyl druhý den nijak oslňující, ale k cestování patří
i odpočinek, komunikace s dalšími lidmi a vychutnávání
lokálních dobrot a kultury.
Zeleným pohořím na hranici s Rakouskem
Rychlý přechod
Kamnicko-Savinjských Alp nám dal možnost nahlédnout do Karavanek,
které byly původně spíše jen doplňkovým plánem. Toto hraniční
pohoří však není záhodno podcenit, přece jen se stále jedná o
jižní pás Alp. Byť jde o hory o něco nižší a ze slovinské
strany krásně zelené, ze severní, rakouské strany se jedná o
prudké až kolmé stěny padající hluboko do údolí. Karavanky
lze rozdělit na východní část s krásným a celistvým
hřebenem a západní část, kterou tvoří rozlohou menší hřebeny
a skupiny vrcholů. Možných nástupů je více. Z rakouské strany
hranic se dá kopírovat cesta pod severními stěnami, z jihu je
možnost přístupu do nejvýchodnější části Karavanek přechodem
vrcholu Stegovnik a kromě těchto variant se nabízí i řada
rozličných cest v podhůří či na samotném úbočí. Po
konzultaci s mapou volíme variantu kolem Stegovniku, chceme si
co nejvíce užít Slovinska.
Ráno se budíme do mokrých
stanů, daň za nocování u říčky, ale ledově vychlazené pivo
za to stálo a mokrá vnější plachta není nic, co by odpolední
slunce nenapravilo. Po rychlém přebalení věcí začínáme
pozvolna stoupat lesní cestou a užíváme si změnu okolní
přírody. Suťoviště a skalnaté vrcholy Kamnicko-Savinjských Alp
nahradily sluncem provoněné lesy a tekoucí potoky. Odlehčené
batohy nám umožnily rychlejší pohyb tam, kde bychom se jindy
pohybovali dva dny, najednou stačí ani ne polovina času. Člověk
tak může projít a poznat více míst, čehož s radostí
kvitujeme a jsme rádi za změnu prostředí. Stezka ale začíná
stoupat čím dál více a zkracuje serpentiny lesnických cest
přímým výstupem do svahu, takže si při hekání a sípání
neodpustíme nejednu nadávku. Za polovinu času určeného na
směrovníku však přece jen stojíme v Močnikovu sedlu, ze
kterého přes stromy bohužel není nic vidět. Cesty se větví,
jedna zajištěná vede na Stegovnik hned nad námi, ale my
pokračujeme dále na sever do údolí pod hlavní hřeben východních
Karavanek.
Lesnická cesta se místy svažuje
tak, že by bylo snazší jít pozadu a nám se do hlavy vkrádají
myšlenky, jak tohle může nějaký stroj vyjet. O pár hodin
později jsme jeden takový viděli a nutno dodat, že ten by snad
vyjel i na samotný hřeben, doslova tank z 1. sv. války
v lese. Značka po chvíli končí na větší lesácké cestě,
která se několikrát větví. Nám se ale daří vždy trefit
správnou odbočku a za půl hodinky jsme v údolí pod nástupem
na hřeben a podle rozcestníku máme být u chaty za 2 a půl
hodiny. Nezbývá než vyrazit. Slunce na obloze již postoupilo, a
byť ještě není ani poledne, začíná už dost připalovat.
Naštěstí je všude dost vody z horských potoků pro zmírnění
slunečního žáru. Cestou nás míjí dvě auta, je vidět, že i
Karavanky jsou oblíbenou destinací místních horalů a turistů.
Šotolina slušně stoupá, sem tam nějaká prudší zkratka, ale i tak se nám jde docela dobře. Od upravené plochy k parkování, kde potkáváme pár postarších horalů, se již lesní pěšinou vydáváme na závěrečné metry k samotné chatě. Po prudším, ale krátkém stoupání, se profil znenadání narovnává, les přechází do horské louky a nám se nabízí první pohledy na hřeben přímo nad námi. K našemu překvapení už stojíme před chatou na Planini Spodnja Dolga njiva, nebo spíše před soukromou hospodou a pobaveně sledujeme hodinky. Místo dvou a půl hodin jsme tu za hodinu a čtvrt, a tak si získaný čas alespoň pořádně užijeme u jednoho vychlazeného piva. Hospoda nabízí příjemné posezení a úchvatné výhledy na vrcholky nad námi, které se zdají téměř na dosah ruky.
Šotolina slušně stoupá, sem tam nějaká prudší zkratka, ale i tak se nám jde docela dobře. Od upravené plochy k parkování, kde potkáváme pár postarších horalů, se již lesní pěšinou vydáváme na závěrečné metry k samotné chatě. Po prudším, ale krátkém stoupání, se profil znenadání narovnává, les přechází do horské louky a nám se nabízí první pohledy na hřeben přímo nad námi. K našemu překvapení už stojíme před chatou na Planini Spodnja Dolga njiva, nebo spíše před soukromou hospodou a pobaveně sledujeme hodinky. Místo dvou a půl hodin jsme tu za hodinu a čtvrt, a tak si získaný čas alespoň pořádně užijeme u jednoho vychlazeného piva. Hospoda nabízí příjemné posezení a úchvatné výhledy na vrcholky nad námi, které se zdají téměř na dosah ruky.
Probíráme další cestu,
protože přímo nad námi by měla být celkem dlouhá zajištěná
pasáž, kterou, alespoň podle naší mapy, nelze nikudy obejít.
Buďto tedy nastoupáme do samotného hřebene a nějak zmíněnou
pasáž zkusíme přejít, nebo se budeme držet jeho úbočí, a po
značené cestě se necháme vést na jeho západní konec k chatě
Dom na Kofcách. K rozhodnutí nám pomůže i objevivši se pár
a postarší horalové, kdy i přes jazykové rozdíly chápeme, že
horalové pár odrazují od cesty přes hřeben. Pán, který zdá se
prožil většinu života velmi aktivně v horách, výmluvně
gestikuluje, že nad námi je vzdušná ferrata a naznačuje lezení.
Nám se beztak do kopce moc
nechce a skalnatých hor jsme si již užili v Kamnicko
Savijských Alpách, a proto volíme cestu úbočím na hraně lesa
pod hřebenem. Podle směrovníku by nám měla zabrat tři hodinky a
cestou se ještě určitě zdržíme sušením stanů. Přesto dnes
nikam nechvátáme. Času máme víc než dost a tak jako tak máme
v Kravankách příjemný pocit, že plníme nadplán. Pěšina
se vlní a klikatí lesem, sem tam přejde suťoviště a my se
můžeme kochat pohledem na hřeben.
Po hodince lesa ubývá a
objevuje se první pastvina s pasoucími se krávami, ideální
místo na sušení stanu. Odsud se nám již nabízejí výhledy na
salaš, nutno podotknout, že spíše luxusní rodinný dům než
nějakou boudu, na pastvině pod námi a dále vzadu na chatu. Chata
se sice zdála hned kousek za poslední pastvinou, ale stejně si
musíme zase něco naklesat a nastoupat. Čas již postoupil, síly
pomalu začínají ubývat, a my se už doslova vidíme na chatě u
jednoho vychlazeného piva.
Plány nám však kazí kupící
se mraky, které se začínají valit přes hřeben z Rakouska.
Sem tam zahřmí, citelně se ochlazuje a vypadá to na slušnou
bouřku. Na chatě se nám čekat nechce, zkusíme proto dojít do
vesnice Podljubejl, ležící ve stejnojmenném údolí při průsmyku
do Rakouska. Podle mapy to vypadá tak na hodinu, snad to stihneme.
Jen co klesneme na hranici lesa, začíná pozvolna pršet, ale pod
stromy nám to nevadí. Zrychlujeme tempo, natahujeme krok a klesáme
co nejrychleji, ale bouřka nás stejně dohání. Kolem práskají
blesky a hřmí o sto šest. Deštík se mění z příjemného
na průtrž mračen, takže nám nezbývá, než ve skrytu stromů
obléct bundy a odložit batohy. V tomhle se pohybovat nedá.
Aby to bylo zábavnější, začínají padat kroupy. V danou
chvíli nezbývá než se situaci zasmát a vykouřit si poslední
cigaretu. K našemu pobavení v krabičce nacházíme
opravdu poslední cigaretu, kterou si s úsměvem na rtech
vychutnáváme. Bohužel jen do poloviny, zbytek se rozmočil a
skončil pod našima nohama v jednom z potůčků
vytvořených přívalovým deštěm.
Po tři čtvrtě hodině je ale po bouřce a můžeme zvesela pokračovat. V družném hovoru se dostáváme na asfaltovou silnici vedoucí do samotné vesnice. Úkol je zcela jasný, najít hospodu, nic jiného nás v danou chvíli nezajímá. Naštěstí jednu nacházíme a milý hostinský nám servíruje točené Laško a hovězí vývar, který nás zase postaví na nohy. Jakmile zjišťujeme cenu točeného piva, je nám jasné, že zde strávíme zbytek pozdního odpoledne. Venku se honí přeháňky, ale pod venkovní stříškou je nám za mixu tyrolské a slovinské hudby dobře tak, že můžeme zase jednou nad několika půllitry točeného rozjímat o strastech světa. Ke spánku se ukládáme pár kilometrů za vesnicí směrem k hraničnímu průsmyku pod střechou opuštěného hotelu.
Po tři čtvrtě hodině je ale po bouřce a můžeme zvesela pokračovat. V družném hovoru se dostáváme na asfaltovou silnici vedoucí do samotné vesnice. Úkol je zcela jasný, najít hospodu, nic jiného nás v danou chvíli nezajímá. Naštěstí jednu nacházíme a milý hostinský nám servíruje točené Laško a hovězí vývar, který nás zase postaví na nohy. Jakmile zjišťujeme cenu točeného piva, je nám jasné, že zde strávíme zbytek pozdního odpoledne. Venku se honí přeháňky, ale pod venkovní stříškou je nám za mixu tyrolské a slovinské hudby dobře tak, že můžeme zase jednou nad několika půllitry točeného rozjímat o strastech světa. Ke spánku se ukládáme pár kilometrů za vesnicí směrem k hraničnímu průsmyku pod střechou opuštěného hotelu.
Obloha je ráno jak vymetená,
tak jenom rychle posnídáme sušenku a po silnici míříme
k vesničce Ljubejl. Vesnice dala jméno stejnojmennému
průsmyku a hraničnímu tunelu, při jehož hloubení zemřelo, nebo
bylo nacisty popraveno, asi 700 vězňů, kteří zde byli umístěni
v pracovním lágru, pobočky koncentračního tábora
Mauthausen. Cestou míjíme základy lágru a pomník, z něhož se dozvídáme, že zde dřeli a umírali zejména političtí vězni
z okupovaných území, včetně Československa. Přes několik
točitých serpentin ale cobydup stojíme na parkovišti u samotného
tunelu na hranici Rakouska a Slovinska. Místo se zdá být velmi
oblíbené, čemuž napomáhá jeden ze silničních tahů na jih
k moři.
Plné parkoviště a spousty turistů s holemi a batohy ukazují, že v alpských zemích se o víkendu chodí do hor. My máme v plánu nastoupat do centrální a západní části Karavanek a přes nejvyšší vrchol pohoří Stol sejít až ke známému Bledskému jezeru. Napojujeme se proto na značenou cestu Slovenska planinska pot, která v délce asi 600 km přechází Slovinsko od Mariboru přes nejznámější pohoří až k Jadranskému moři, a stoupáme serpentinou pod nefunkční lanovkou na chatu Planinski dom na Zelenici. U chaty se cesty větví ve směrech na okolní vrcholy a zdá se, že většina turistů míří buď na Veliki Vrh a okolní vrcholy přímo nad chatou nebo na vrchol Vrtača. My rovněž míříme směrem na Vrtaču, ale místo výstupu budeme pokračovat dál na západ na Stol. Nad chatou postupně mizí les a přibývá kamenitých polí a skalek.
Plné parkoviště a spousty turistů s holemi a batohy ukazují, že v alpských zemích se o víkendu chodí do hor. My máme v plánu nastoupat do centrální a západní části Karavanek a přes nejvyšší vrchol pohoří Stol sejít až ke známému Bledskému jezeru. Napojujeme se proto na značenou cestu Slovenska planinska pot, která v délce asi 600 km přechází Slovinsko od Mariboru přes nejznámější pohoří až k Jadranskému moři, a stoupáme serpentinou pod nefunkční lanovkou na chatu Planinski dom na Zelenici. U chaty se cesty větví ve směrech na okolní vrcholy a zdá se, že většina turistů míří buď na Veliki Vrh a okolní vrcholy přímo nad chatou nebo na vrchol Vrtača. My rovněž míříme směrem na Vrtaču, ale místo výstupu budeme pokračovat dál na západ na Stol. Nad chatou postupně mizí les a přibývá kamenitých polí a skalek.
Turistů značně ubylo, a i
cesta je místy dost zarostlá, ale jsme rádi, že máme zase chvíli
trochu samoty. Tu umocňují výhledy na z mlhy vystupující
severní část hřebene, který jsme včera obešli, i na v dálce
vyhlížející Kamnicko-Savinjské Alpy. Užíváme si proto klidu a
výhledů a necháváme se vést dál směrem na západ. Výrazně
vystupující hřebínek a za ním se schovávající další
skalnaté hřebeny však dávají tušit, že se pomalu blížíme
k jednomu z cílů dne, k vrcholu Stol. Malý ostroh
s úžasnými výhledy využíváme k odpočinku a sebrání
sil k očekávanému stoupání.
Slunce už zase začíná
připalovat, a i přes mírnou nevoli nezbývá než pustit se do
výstupu. Nejdřív však musíme zase něco sejít do horského
kotle přímo pod okolními vrcholy včetně toho nejvyššího. Ze
stavu a profilu pěšiny je zřejmé, že není, na rozdíl od pěšin
kolem předchozí chaty, příliš využívána víkendovými
turisty. Smutně koukáme do kotle pod sebe a doufáme, že pěšina
skálu pod námi podejde a neztratí příliš výškových metrů,
ale prudký sešupu dolů maří veškeré naděje. Začínáme tak
stoupat nejprve klečí a pak již suťovištěm a tipujeme, který
z vrcholů bude ten nejvyšší. Samozřejmě je to až ten
vystupující co nejvíce vzadu. Co naplat, zařazujeme nižší
rychlostní stupeň a dáváme se do výšlapu. Cestou v suťovišti
míjíme skupinu horalů a sem tam si, sotva lapajíc po dechu,
zaklejeme nad některými prudkými pasážemi, kdy vše ujíždí
pod nohama a každý krok znamená půlkrok zpět. Nakonec
stejně člověku nezbyde, než postupovat dál a napjatě očekávat
osvobozující zadostiučinění z vrcholových rozhledů a přílivu
endorfinu.
Ve výsledku je z toho pěkných 600 výškových metrů na dvou kilometrech. Pěšina vrchol obchází, takže se nám hned nenaskýtá pohled na to, co nás čeká z druhé strany. Za posledním výšvihem se nám tak naskýtá nečekaný pohled jako z jiného světa. Na naší cestě jsme potkali sotva šest lidí, a to ještě téměř pod samotným vrcholem. Teď se nám však naskýtá pohled doslova na davy. Desítky lidí, staří, mladí i děti proudí od chaty Prešernova koča na Stolu přímo pod vrcholem na poslední výšvih. Z druhé strany je to na Stol ani ne 7 km, a byť je třeba vystoupat téměř 2000 výškových metrů, je vidět, že nejvyšší vrcholy jakéhokoli pohoří, zvlášť když jsou relativně blízko dostupné, prostě táhnou. Sice jsme už dost unavení, ale naše ega nám nedovolí jinak, než zatnout zuby a většinu lidí předejít tempem mírného poklusu. Nahoře se pak hroutíme na plácek trávy a cpeme do sebe rychlé cukry. Odměnou nám je úžasný kruhový výhled.
Ve výsledku je z toho pěkných 600 výškových metrů na dvou kilometrech. Pěšina vrchol obchází, takže se nám hned nenaskýtá pohled na to, co nás čeká z druhé strany. Za posledním výšvihem se nám tak naskýtá nečekaný pohled jako z jiného světa. Na naší cestě jsme potkali sotva šest lidí, a to ještě téměř pod samotným vrcholem. Teď se nám však naskýtá pohled doslova na davy. Desítky lidí, staří, mladí i děti proudí od chaty Prešernova koča na Stolu přímo pod vrcholem na poslední výšvih. Z druhé strany je to na Stol ani ne 7 km, a byť je třeba vystoupat téměř 2000 výškových metrů, je vidět, že nejvyšší vrcholy jakéhokoli pohoří, zvlášť když jsou relativně blízko dostupné, prostě táhnou. Sice jsme už dost unavení, ale naše ega nám nedovolí jinak, než zatnout zuby a většinu lidí předejít tempem mírného poklusu. Nahoře se pak hroutíme na plácek trávy a cpeme do sebe rychlé cukry. Odměnou nám je úžasný kruhový výhled.
Směrem na sever do Rakouska na
Klagenfurt a dál na severozápad zasněžené vrcholky Alp, odkud
v mlze vystupuje nejspíš i samotný Grossglockner. Na západ
dál se vinoucí jednotlivé hřebínky a vrcholy západní části
Karavanek, vedle kterých se tyčí hřeben Julských Alp se zřetelně
viditelným Triglavem. Na
jihu pod námi pak lesknoucí se hladina Bledského jezera,
posledního cíle naší cesty, a kdesi na východ, kde jsme stáli
v posledních dnech, v mlze vystupující
Kamnicko-Savinjské Alpy a východní Karavanky.
U chaty si dopřáváme
zasloužené a vychlazené Laško a po rychlém obědě míříme
nejpřímější, ale i nejprudší cestou dolů na chatu
Valvasorjev dom pod Stolom.
Klesání je místy velmi prudké, a i sestup je tak docela náročný. Toužebně vyhlížíme hranici
lesa, kde doufáme ve volnější profil, ale jako by opak byl
pravdou. Tak jen na závěr neudělat chybný krok a nevymknout si
kotník nebo se jinak nepolámat.
Nakonec se cesta přece jen
napřimuje a po hodince jsme u chaty. Oblíbenost turisty je zjevná.
Až k chatě vede makadamová silnice a parkující auta dávají
znát bohatost Slovinska. I zastřižený trávník kolem chaty a na
lehátkách se slunící cyklisté a horalové naznačují, že tohle
není místo pro nás. Mažeme proto pryč dál do údolí do vesnice
Žirovnica. Cestou se ještě ochlazujeme v horském potoku,
úmorné vedro značí možný příchod bouřek. Konečně
procházíme vesnicí, a až před obchodem, kde do sebe lejeme víc
jak litr Fanty, si konečně uvědomujeme únavu z dnešního
přechodu.
Rázem přepínáme z myšlení výkonů a výstupů v horách na courání se a trajdání v podhůří. Do Bledu to je ještě docela daleko, dál než jsme si mysleli, a my se hodláme ještě dnes v jezeře vykoupat. Unavené nohy už na asfaltových cestách dost bolí, a proto s povděkem usedáme v další vesnici na krytou lavičku, nakonec přece jen začalo pršet. Po půl hodině je ale po dešti, tak můžeme ukrajovat poslední kilometry do Bledu, kdy cestou ještě přecházíme po mostě řeku Sávu Dolinku, a hned zanedlouho jsme konečně ve městě. Stačily 4 dny v horách a setkání s městskou civilizací je pro nás dost nepříjemné. Situaci nepomáhá, že Bled a Bledské jezero je jedním z nejvíce navštěvovaných míst ve Slovinsku, což je patrné na množství hotelů, barů a restaurací. Ty nás však momentálně nezajímají, a proto se ve skrytu stromů za městem konečně dostáváme k jezeru do vody.
Rázem přepínáme z myšlení výkonů a výstupů v horách na courání se a trajdání v podhůří. Do Bledu to je ještě docela daleko, dál než jsme si mysleli, a my se hodláme ještě dnes v jezeře vykoupat. Unavené nohy už na asfaltových cestách dost bolí, a proto s povděkem usedáme v další vesnici na krytou lavičku, nakonec přece jen začalo pršet. Po půl hodině je ale po dešti, tak můžeme ukrajovat poslední kilometry do Bledu, kdy cestou ještě přecházíme po mostě řeku Sávu Dolinku, a hned zanedlouho jsme konečně ve městě. Stačily 4 dny v horách a setkání s městskou civilizací je pro nás dost nepříjemné. Situaci nepomáhá, že Bled a Bledské jezero je jedním z nejvíce navštěvovaných míst ve Slovinsku, což je patrné na množství hotelů, barů a restaurací. Ty nás však momentálně nezajímají, a proto se ve skrytu stromů za městem konečně dostáváme k jezeru do vody.
Město samotné toho příliš
nenabízí, a proto zbytek dne až do pozdní noci trávíme mimo
turistické centrum v místním fast foodu, kde jsme našli
nejlevnější točené pivo, jež nám umožnilo zaplést další
z hovorů nad konečností světa. Jen příchod nočních
bouřek nás nutí odejít a hledat místo na spaní, které nalézáme
v parku nad městem u starého hradu.
Poslední den ve Slovinsku je již
dnem návratovým, který strávíme v Lublani. V brzkém
ránu si užijeme pohled na vycházející slunce a klid jezera. Poté
se ranním autobusem dostáváme do Lublaně, kde se až do odpoledne
loudáme starým městem po nábřeží, kolem hradu a v parcích.
Lublaň je pěkné město, my
jsme jej však prošli během dvou hodin a před poledním žárem se
ukrýváme v baru na nábřeží. Hodnotíme výlet a užíváme
si zasloužené pohody a po očku pozorujeme živé dění kolem
sebe. Odpoledne pak trávíme v družném hovoru v jedné
z nádražek, kde se i společně loučíme a vydáváme se
každý do jiného koutu Evropy.
Výlet do Slovinska nám doslova
učaroval. Byť jsme byli značně časově omezeni, přesto se nám
podařilo přejít nebo alespoň nahlédnout do dvou méně
známých pohoří, která zcela neprávem stojí zakryta ve stínu
známějších Julských Alp. Možná je to ale pro milovníky hor a
samoty jen a jen dobře, a lze si tak naplno užít jak skalnaté a
majestátní Kamnicko-Savinjské Alpy, tak zelené a zapomenuté
Karavanky. Díky přechodu
na studenou stravu jsme mohli strávit více času samotnou chůzí a
ušetřit čas jindy věnovaný vaření. Stejně tak nám nižší
hmotnost na zádech umožnila rychlejší pohyb a ušetřila spoustu
síly. Mohli jsme tak ujít
větší vzdálenosti a překonat více výškových metrů než
dříve, a za poměrně krátkou dobu jsme tak poznali nemalou část
Slovinska. V načrtnuté cestě tak budeme pokračovat i nadále
a již teď, nedlouho po výletu, vyhlížíme další méně známá
pohoří Evropy. Slovinsko v sobě snoubí pohostinnost a
otevřenost Balkánu s pedantností a pečlivostí Rakouska a
nelze jej než doporučit pro jeho organické spojení obou zmíněných
světů. Dozajista jsme jej nenavštívili naposledy a i Julské Alpy
si žádají o pozornost, snad jen mimo hlavní sezónu.
Fotogalerie:
Nádherné hory. Ve Slovinsku jsme ještě nebyli, ale slyšela jsem o tom, že je tam krásná příroda, tak se tam musíme s manželem už také někdy vydat. My jsme byli akorát samozřejmě u nás v horách a pak v Rakouských Alpách a na Slovensku v Nízkých Tatrách. Máme dobrý stan a spacáky, takže můžeme přespat kdekoliv.
OdpovědětVymazat