Golem Korab: Dvě mouchy jednou ranou

Při zdolávání nejvyšších vrcholů všech balkánských zemí zaujímá Golem Korab (Velký Korab) s výškou 2764 metrů speciální místo. Jde na Balkáně o jediný vrchol, který představuje nejvyšší bod dvou různých zemí, v tomto případě Makedonie a Albánie. Pokud tedy Golem Korab zdoláte, můžete si s klidem odškrtnout dvě země a soustředit se na další vrcholy jakými jsou Musala, Moldoveanu, Bosanski Maglić a jiné. Přesně takový je můj plán, a tak se jedné květnové noci vydáváme s kamarádem Romanem ze Sofie směr Makedonie.

Hned na začátku je třeba zmínit, že Golem Korab (albánsky Mali i Korabit) je jednou z těch nešťastných hor, které jsou jen velmi těžko dostupné bez auta. Autobusem je možné se ze Skopje dostat k jezeru Mavrovo, avšak odtud je to k výchozímu bodu výstupu stále ještě nějakých 20 km. Mavrovo jezero je vstupní branou do Národního parku Mavrovo a je tak velmi oblíbenou turistickou destinací, kde ceny některých služeb bohužel odpovídají oblíbenosti místa. Zdejší Makedonci vás od jezera rádi dovezou svými terénními auty až k výchozímu bodu výstupu, avšak, podle toho co jsem slyšel a četl, za poměrně nekřesťanské peníze. Další možností je dosáhnout vrcholu v rámci delšího přechodu, například od severu z pohoří Šar Planina či od jihu z pohoří Dešat. Takové přechody však vyžadují, ať už kvůli neexistujícímu značení nebo obtížnému terénu, zcela jinou přípravu a mnohem více času, který my bohužel nemáme. Proto dáváme přednost rychlé víkendové akci s vlastním autem.

Jakmile dorazíme ke stanici, dáváme si dvě hodiny spánku a s prvním světlem vyrážíme na vrchol. Po prvním kilometru stoupání lesem následuje planinka a polní cesta k pastevecké salaši, odkud se po zelených pastvinách stoupá k sedlu s rozhledy do údolí na jihovýchodě. Kromě pastevců u salaše jsou hory liduprázdné, a my si tak v klidu můžeme užívat nádherné počasí a krásné výhledy. Ze sedla pokračujeme prudším stoupáním, které je vystřídáno rovinkou kopírující úbočí hřebene.

Na konci rovinky uděláme bohužel navigační chybu, která nás stojí drahocenný čas. Ve vyšších pozicích je i na konci května stále ještě dost sněhu a ten bohužel přikryl jak pěšinu tak turistické značení. V daném místě se značka stáčí doleva a obchází hraniční hřeben z jihu. Kvůli mojí chybě však odbočujeme doprava a zdoláváme ostré stoupání na hřeben, který se nachází přímo na albánsko-makedonské hranici. Hřeben nabízí moc pěkné výhledy po okolí, nicméně nás zároveň vede k poznání, že cíl naší cesty Golem Korab není hned za rohem, jak se snažím celou dobu přesvědčit svého kamaráda, nýbrž na úplně jiném hřebeni objevujícím se v dáli před námi. Osobně mám rád cesty nahoru a dolů a nevadí mi si kvůli výkonu přidat i nějaký ten výškový metr navíc, avšak podobné nadšení nesdílí úplně všichni. Snažit se někoho přesvědčit o tom, že je přeci paráda nastoupat 100 výškových metrů na vzdálenosti 200 metrů, přelézat kamenitý hřeben, ztratit hodinu času a následně sejít 200 výškových metrů po neuvěřitelně prudkém svahu prakticky jenom kvůli výhledům, je poměrně obtížné. Proto se o to ani nepokouším a rovnou Romanovi říkám, že jsme špatně a vše co jsme udělali v poslední hodině bylo kvůli mojí navigační chybě. Ani jeden z nás nadšením úplně neoplývá, a tak si dáváme pod hřebenem přestávku a zvažujeme, jak dál. Bohužel se výrazně změnilo počasí a místo krásného azura se kolem vrcholu začínají kupit bouřkové mraky. Cesta na vrchol je přikrytá sněhem a v mobilu s GPS mi rychle dochází baterie. Zároveň je kvůli neplánovanému výstupu a sestupu v týmu znát i větší únava. Osobně mám cukání to otočit a nechat vrchol vrcholem, ale Roman trvá na výstupu přes všechny zmíněné problémy.

Sem tam se stává, že do života zasáhne náhoda, která určí následný běh událostí a přesně to se děje i nám. Přesně ve chvíli, kdy jsem označil výstup na vrchol za zbytečný a rozhodl se pro cestu zpět, se v dáli objevily dvě postavy směřující k nám. Makedonský manželský pár si vybral pro výstup stejný den jako my a i přes zhoršující se počasí stále ještě pokračuje k vrcholu. Ihned se s nimi dám do řeči, ptám se na výstupovou cestu i jejich názor na počasí a nakonec se zeptám, jestli se k nim ve výstupu na vrchol můžeme přidat. Nemají s tím nejmenší problém, a tak závěrečný výstup zdoláváme ve čtyřech. Nutno podotknout, že bez nich bychom vrchol nevylezli. S plnou GPS celou dobu navigují, prošlapávají cestu sněhem a do cíle nás prakticky vytáhnou. Závěrečné stoupání ještě ubere trochu sil, obzvláště kvůli tajícímu sněhu, kdy každý druhý krok podklouzne, přesto si však můžeme kolem poledne udělat vrcholové foto. Jako odměna za námahu se přesně ve stejný moment protrhají na chvíli mraky a my si můžeme užít i výhledy do okolí. Bohužel však pouze na makedonskou stranu, albánská zůstává v mlze.

Cesta dolů probíhá po značce již bez problémů a za plné konverzace. Oba manželé jsou zkušení horalové s bohatými znalostmi Makedonie i celého Balkánu. Bavíme se tak o horách, cestování, Makedonii a Bulharsku. Dovídáme se i nakonec, že přes hřeben, který jsme mylně zdolali, vede též cesta. Není značená a je spíš pro někoho, kdo má tendenci hromadit výškové metry spolu s větší vzdáleností za co nejkratší čas. Nic pro milovníky krásných rozhledů a hlubokého rozjímání. Ve výsledku mě tak naše chyba potěšila, protože jsme zvládli obtížnější cestu a podali větší výkon. Roman byl potěšen asi o něco méně, nicméně nadšení z dosažení vrcholu obecně převládlo. V půli sestupu se od nás nakonec Makedonci oddělují. Jsou rychlejší a musí jet do Skopje vyzvednout děti ze školky. Loučíme se a při tom jim ještě jednou děkujeme za to, že nás vytáhli až na vrchol. Bez nich by to nešlo. K autu u pohraniční stanice už dokážeme dorazit sami bez jakýchkoliv problémů. 

Golem Korab je fyzicky o něco náročnější než například Musala či Solunska Glava. Na vzdálenosti 8 km se překoná 1400 výškových metrů a pokud si výlet zpestříte nějakým tím hřebenem navíc, bude převýšení ještě větší. Celkově se jedná o celodenní chodeckou túru s výstupem okolo pěti hodin a sestupem tří hodin. Všechny časy jsou samozřejmě pouze orientační v závislosti na rychlosti a fyzičce každého turisty. Značení je nové a dobré, je však třeba být na pozoru a neudělat podobnou chybu jako my. Plata sněhu mohou i v létě některé úseky cesty přikrýt. Pokud by někdo chtěl vzít zdolávání všech nejvyšších balkánských hor vážně a pro Albánii a Makedonii mu nestačil výstup pouze z makedonské strany, je možné vrchol zdolat i ze strany albánské, kde je podle mapy výchozím bodem vesnice Radomirë.

Fotogalerie: