Řecká národní trasa 03 aneb putování v zapomenutých řeckých horách

Když se řekne dovolená v Řecku, představí si většina lidí malebnou vesničku na břehu azurově modrého moře s oslnivě bílými plážemi zalitými zlatým řeckým sluncem. Sedět na terase malého domku se sklenkou Metaxy v ruce, vychutnávat klid a mír doprovázený pravidelným šuměním moře a pozorovat odplouvající plachetnice v záři zapadajícího slunce, může být pro mnohé štěstím v absolutní podobě. Avšak co jednoho dokáže vynést na vrchol blaha, může být pro druhého nekonečná nuda a otrava. Pro někoho takového nabízí Řecko další obraz. Divoké hory, nekonečně hluboké rokle, ostré skalní převisy a zapomenuté horské vesnice. Při pohledu na hornatý profil země je velmi brzy jasné, že takový obraz není v Řecku rozhodně výjimečný a jediné co stačí, je pouze najít to správné místo.

Téměř každý od dětství slyšel o řeckých bozích sídlících na Olympu či o turisticky oblíbeném vrcholu Mytikas, jenž je nejvyšší horou Olympu a celého Řecka zároveň. Avšak pohledem na mapu lze velmi rychle zjistit, že severním a středním Řeckem se táhne rozlehlé horské pásmo Pindos, přezdívané hřbet Řecka. Už na samotné mapě vypadá neznámé a neprobádané, a právě proto jsme si v něm vybrali ono správné místo pro náš výlet v září 2015. Přesněji řečeno jsme si vybrali míst několik, spojených řeckou národní turistickou dálkovou trasou 03 vedoucí z Nestoria do Ioanniny. Koho by překvapilo, že Řekové mají dálkové turistické trasy, tak vězte, že jich mají skoro dvacet a že protínají křížem krážem celou zemi. Horská turistika je v Řecku značně oblíbená a země nabízí pro tento typ turistiky celkem dost možností. Trasa 03 začíná ve vesnici Nestorio, překoná pohoří Gramos, Smolikas a Tymfi, dále na jih pokračuje slavnou roklí řeky Vikos, aby se nakonec přehoupla přes pohoří Mitsikeli a skončila v Ioannině. Její délka je necelých 200 km, z nichž jsme velkou část urazili během deseti dnů putování.

Jako mapový podklad pro danou trasu jsme zvolili mapy Anavasi Topo 50, jež pokrývají většinu horských pásem v Řeckou a v České republice jsou k dostání. Mapy se rozhodně nedají popsat jako špatné, ba naopak se vymykají „balkánskému“ standartu, který je nejvíce patrný asi v Makedonii nebo v Bosně a Hercegovině. Celkově je lze hodnotit jako vyšší standart, a to i na poměry našich map. Mapy jsou tištěné na tvrzeném papíru, reliéf je šikovně plasticky vyvedený, a kromě hlavní trasy 03 a dálkové trasy E4 obsahují i jiné zpevněné i nezpevněné cesty, GPS souřadnice a k naší radosti, i vzdálenosti mezi jednotlivými body. S mapou se však není až tak těžké ztratit, protože značení tras v terénu už bohužel v mnohém předčí i zmíněný „balkánský“ standart. Základní značkou je červený kosočtverec na bílém poli, avšak značka na cestě samotné nabývá rozmanitých forem, od červeného diamantu bez bílého pole, přes červenobílé pruhy až po červený flek schovaný v husté trávě.

Nula trojka je často vedena i po lokálních značkách, takže se cestovatel může setkat i s kosočtvercem žlutým, oranžovým či modrým. Jsou místa, kde je značení dokonalé se značkou na každém druhém stromu lemujícím jasně zřetelnou cestu, ale na druhé straně je i nejedno místo, kdy mapa sice ukazuje jasnou trasu, ale v terénu není ani značka, ani cesta. Opačný problém nastává například v pohoří Gramos, kdy mapa značku nezmiňuje vůbec, ale v terénu je pěkně značená zřetelná cesta. Příhody ohledně značení jsou možná častým evergreenem, jenž může po chvíli nudit, ale čtenář dozajista odpustí, když se v konkrétních bodech budeme trase, i pro jeho lepší orientaci v terénu, blíže dále věnovat. Nutno dodat, že s trochou intuice, štěstí, zkušenostmi s orientací a pár hodinami bloudění se člověk do cíle vždy dostane.

Místem setkání se stalo Thessaloniki, kam se jednotliví členové dvoučlenné výpravy dopravovali po vlastní ose. Jeden z nás se dopravoval pohodlně pět hodin z makedonské Skopje, druhý si užíval příjemné třicetihodinové autobusové spojení Praha - Sofie - Thessaloniki. Čtenář sám může posoudit, která cesta byla příjemnější. Prvním úkolem pro zdolání jakékoliv trasy je dostat se do výchozího bodu, což byla v našem případě malebná vesnice Nestorio, pro cestovatele a kohokoliv jiného významná asi jenom tím, že zde podle mapy začíná horská pasáž řecké národní dálkové trasy 03. Podle kusých informací, které jsme měli k dispozici, byl nejlepším způsobem dopravy autobus s přestupem v Kastorii. Linka Thessaloniki – Kastoria jezdí pravidelně z autobusového nádraží Macedonia Intercity v západní části města a doprava s ní nepředstavuje žádný problém. O lince Kastoria – Nestorio jsme nevěděli nic víc než to, že by snad měla jet.

Poté, co nás autobus vysadil po necelých třech hodinách v centru Kastorie, jsme se s našimi poměrně omezenými základy řečtiny začali v místní pokladně vyptávat na autobus směřující do Nestoria. Celá komunikace vypadala tak, že jsme dokola opakovali název Nestorio, aby nám nakonec pokladní ukázal na řadu autobusů stojících venku. Zde jsme celou komunikaci úspěšně zopakovali, aby nás nakonec jeden z řidičů naložil do svého autobusu a odvezl směr Nestorio. O možnost podívat se na klidnou Kastorii s jejím známým jezerem Orestiada jsme tak přišli, na druhou stranu jsme docela rychle vyřešili problém dopravy do Nestoria. Po necelé půlhodince jsme byli v našem výchozím bodě pro dálkovou trasu 03, a jelikož už bylo pozdní odpoledne, nemělo nejmenší smysl hnát se vstříc novým dobrodružstvím.

Proto jsme zakotvili v první otevřené taverně a objednali si pár pěnivých moků. Pivo dokázalo jako obvykle překonat všechny jazykové bariéry, a tak jsme po pár hodinách vedli živou diskuzi s hostinským o naší plánované cestě do Ioanniny. To, že si hostinský vedl svoji v řečtině a my ve všech možných jiných jazycích, rozhovoru nijak nebránilo. Už se notně smrákalo, když jsme v dobré náladě opouštěli tavernu, nevěda absolutně, kde budeme spát. Ale v takové situaci už jsme byli mnohokrát a ani teď nebyl problém najít místo na spaní na kopci hned vedle Nestoria. S výhledem na osvětlenou vesnici pod námi, nebeskou klenbu posetou tisíci hvězd nad námi a tichým listnatým lesem kolem nás jsme se spokojeně ukládali ke spánku, abychom strávili naši první noc v Řecku.

Česká stopa v Řecku

Ranní slunce a obloha bez mráčku slibovaly jasný a horký den, kdy jsme se měli dostat do vesnice Gramos představující nástupní místo do stejnojmenného pohoří. Nula trojka tu pro horala nevypadá až tak malebně, neboť se podle mapy vine převážně po asfaltu či místních zpevněných cestách.

Bylo by samozřejmě možné, zkusit nějaký ten off-road po místních horských cestičkách, ale bez přesné znalosti okolí, nulovém značení a s mapou znázorňující pouze těch pár nejdůležitějších cest, by takový pokus dřív či později skončil marným hledáním sebe sama uprostřed nicoty. A tak jsme se rozhodli následovat Nula trojku po asfaltové silnici až do vesnice Pefkos, odkud už měly vést i cesty s trochu více přírodním charakterem. Není nic lepšího než pod pražícím sluncem šlapat asfalt v teplotách přesahujících 30°C, s vyprahlými horami kolem sebe a žádným stínem k odpočinku. Člověk si celou situaci užije ještě víc, když si uvědomí, že vzdálenost mezi oběma body je kolem 16 km a že danou silnici si užije několik hodin.

Původně jsme chtěli dojít až někam k vesničce Gramos, kde začíná nástup do stejnojmenného pohoří, ale i pouhých 16 km po asfaltu se zadarmo nedalo, a tak jsme hned první den naší cesty poznali, jak mnoho jsme Řecko s jeho horami podcenili. Cesta stoupala po úbočí bezejmenných kopců, aby hned vzápětí klesala na původní úroveň a nasbírala tak pěkných asi 1000 metrů stoupání a téměř tolik klesání. S rovinou se v této oblasti Řecka vskutku nedá moc počítat. Smích na rtech nás ostatně přešel již předchozí den při cestě autobusem, kdy jsme si velmi záhy uvědomili, že řecká krajina od hranic s Albánií a Makedonií až hluboko do středního Řecka je vlastně jedním pohořím za druhým. Mezi nimi jsou pak někde velmi malá, někde větší údolí, ale doslova kamkoliv se ukáže prstem na mapě, naskýtají se stovky kilometrů horských pásem, pohoří i menších hřebenů. Druhým úskalím se ukázala být naše obava z nedostatku vody a náš první den se jal tuto obavu potvrdit. Cesta byla lemována nezvyklým počtem studní a pramínků, ale všechny byly zcela vyschlé.

Leč přes všechnu nepohodu chůze po asfaltu bylo cíle nakonec dosaženo a lehce po poledni jsme vstoupili do taverny ve vesnici Pefkos s nadějí na jedno či dvě vychlazená řecká piva. Skupince štamgastů u prvního stolu jsme nevěnovali žádnou pozornost až do chvíle, kdy se nás jeden z nich perfektní češtinou zeptal, odkud jdeme. Po rychlém popisu našeho prvního dne a celkových plánů jsme se i my, považujíce skupinku za turisty z Čech, optali, odkud že to vlastně jsou. Odpověď byla více než překvapivá. Všichni byli místní Řekové žijící v této oblasti už desítky let. Během řecké občanské války v letech 1946–1949 byla oblast pohoří Gramos poslední baštou levicových bojovníků vedených řeckými komunisty. Po prohrané válce byla velká část místní populace kvůli podpoře komunistů donucena k emigraci a značná část uprchlíků našla svůj nový domov v tehdejším Československu, což byl přesně i případ našich spolustolovníků. Narozeni v Československu, kde strávili více jak polovinu svého života, se mohli do Řecka vrátit až na přelomu 70. a 80. let po pádu řecké vojenské junty. Překvapení z nenadálého setkání se ještě znásobilo, když jsme se zmínili, že jeden z nás bydlí v Jeseníku, neboť většina hostů taverny se narodila či strávila dětství ve stejné oblasti. Jeseník, Rejvíz, Hanušovice, Velké Losiny, Červenohorské sedlo, Šerák a spousta dalších míst z Jeseníků se staly na nějakou chvíli tématem k diskuzi, kdy se u našeho stolu vystřídal nejeden místní v touze zavzpomínat na dobu svého dětství.

Během diskuze o všem možném, od života v České republice, až po ekonomickou situaci Řecka, se vysvětlily i vyschlé prameny podél cesty. Všechny byly napájeny potrubím s pitnou vodou, které předchozí den dělníci při stavbě překopali. Voda tak netekla nikde, ale místní měli připravenou vodu v barelech. I na tomto malicherném problému se ukazovaly dvě tváře Řecka. Na jedné straně krásné a nové asfaltové silnice, po kterých projede pár aut za den, vybudované pramínky napájené vodovodním řádem, v klidu popíjející důchodci, ale i mladší lidé, kteří utekli do hor před žárem z Thessaloniki a k tomu krásné a nové autobusy značky Mercedes Benz, na druhé straně však rostoucí nezaměstnanost, sílící extremismus, klesající životní úroveň ve velkých městech a zvyšující se počet lidí bez domova.

Po několika hodinách diskuze přišel nakonec čas vydat se na cestu, protože náš cílový bod pro daný den, vesnice Gramos, byl ještě notně daleko. Avšak o něčem takovém nechtěl nikdo z osazenstva taverny ani slyšet. Místo toho přišla nabídka odvozu autem do Gramu a následné pokračování diskuze, pití a jídla v tamější taverně. Jelikož jsme stejně po několika hodinách diskuze, a že jsme na suchu rozhodně nezůstali, neměli sílu na rozumný fyzický výkon, s povděkem jsme přijali. Průvodcem se nám stal vstřícný a trošku podnapilý Yannis, který se na křivolakých prašných cestách, v tu dobu právě rekonstruovaných na asfaltové, ukázal jako mistrný řidič. Závdavkem přitom ještě stihnul vyhubovat, nehledě na předchozí požitý alkohol, protijedoucí pohraniční polici, jež mu zjevně nedala tolik prostoru k rychlému manévru. V Gramu tak následovalo další kolo jídla, pití a debat, které skončilo až pozdě večer ve značně rozjitřeném stavu. K noclehu jsme se dobelhali do dřevěné útulny pro horaly nedaleko od taverny, toho večera naštěstí neokupované nikým jiným. Z hlediska turistického výkonu byl daný den tak trochu zklamáním. Ujít po asfaltu 16 km za celý den a zbytek cesty se vést autem, není nic, čím by se měl jeden chlubit, ale kulturní zážitek byl nepochybně k nezaplacení a následující dny nám ukázaly, že divokost řeckých hor se snoubí s pohostinností a srdečností místních lidí. Konec konců itinerář na daný den jsme splnili a požadovaného výchozího bodu ke zdolání hlavního hřebene jsme dosáhli.

Gramos - liduprázdné pohoří

Poznámky o možném zhoršení počasí s vyhlídkou bouřek a deště nás nijak velkým nadšením nenaplnily, obzvláště když nás ráno i hostinský spolu s pohraniční policií ujišťovali o přicházejícím dešti. Pohled na kupící se mračna nad hřebenem jim dával částečně za pravdu, ale co naplat. Hory se přejít musí, a přece do nich nechodíme jen v slunečném počasí, to by byla nuda! Turistická značka vede z vesnice Gramos jižním směrem po hlavní makadamové silnici, aby se po několika stech metrech odpojila podél tyčového značení a začala stoupat do hor směrem na jihozápad k hranici s Albánií. Značení je v této části vskutku dost bídné, a i zmíněné tyčové značky po několika minutách mizí úplně. Je vidět, že kdysi danou oblastí vedla pěkně značená turistická stezka, ale léta bez údržby udělala své a v dnešní době je potřeba se spoléhat spíše na intuici, dobrou mapu či navigaci. V mapě Anavasi pro danou oblast bohužel chybí charakteristický kosočtverec 03, ale vyznačená turistická cesta spolu se značením v terénu dávají tušit směr Nula trojky právě v místech, jimiž jsme šli.

Trasa, kterou jsme tak určili jako 03, udělá srpovitý oblouk přes nejvyšší hradbu pohoří, aby po jeho výrazném výběžku sestoupila do konce horského údolí na druhé straně pohoří do vesnice Aetomilitsa. Turistická infrastruktura naznačuje už od začátku, že Gramos je jedna z těch výrazně méně navštěvovaných destinací Řecka. Se směrem cesty jsme neměli až tak velký problém. Jednoduše vystřelit nahoru, co to půjde, částečně přímo do svahu, částečně po šotolinové cestě, z níž je třeba odbočit opět přímo do svahu, a pak se nějak rozumně podél hřebene stočit na jihozápad k nejvyššímu vrcholu a při tom všem doufat, že se dřív či později značka opět objeví.

Tak se i stalo, a tak jsme si po určitou dobu užívali přepychu v podobě turistického značení, abychom o něj po chvíli opět přišli a poté jej znovu získali, a tak pořád dokola. Po různých kozích stezkách jsme se nakonec dostali k jezeru Gistovna na hranici s Albánií, kde jsme konečně mohli s jistotou určit naši polohu a pokračovat k nejvyššímu bodu. Gramos je charakteristický rozlehlými horskými pastvinami a viditelným hřebenem do T s výraznými skalnatými vrcholy. Jedná se vskutku o liduprázdné pohoří, v němž člověk narazí sem tam na pastevce ovcí přicházejících pást svá stádečka z Albánie, popřípadě na někoho místního putujícího z jedné vesnice do druhé, avšak turisté žádní. Po nejvíce prošlapané cestě obcházející několik nižších vrcholů, jsme nakonec stanuli na úpatí nejvyšší hory.

Většina zdrojů pojmenovává nejvyšší vrchol Gramos, stejně jako celé pohoří, nicméně v mapě je nejvyšší bod vyznačen pod jménem Tsouka Petsik. Na úbočí byl vidět klikatící se travers cesty na vrchol. Nic extrémně náročného, ale závěrečné stoupání je poměrně příkré a skalnaté a v daném dni se jednalo o nejprudší výstup, kdy se v některých úsecích člověk opět ptal sám sebe, proč že to vlastně chodí s těžkým batohem desítky kilometrů někde daleko v horách, když by mohl pohodlně ležet doma v posteli. Leč vrchol stál za to. Absolutní liduprázdnost násobená rozlehlostí a travnatým profilem, zatažená obloha i značně silný vítr dávaly místu dramatickou atmosféru, která se skvěle doplňovala s ostřejším a skalnatějším charakterem východního hřebene. Žádné turistické kopce pro nedělní rodinný výlet, ale dosti tvrdé hory pro tvrdé horaly. Tak by se dal charakterizovat pocit na vrcholu, z něhož je za pěkného počasí a dobré viditelnosti kruhový výhled do Albánie a v jižním směru na vystupující vrcholy pohoří Smolikas a Tymfi. Rudá vlajka se srpem a kladivem, třepotající se spokojeně ve větru, pouze potvrdila informaci, že Gramos byl poslední baštou komunistů během řecké občanské války, kdy byl vrchol a hlavní štáb v jeho blízkosti dokonce bombardován napalmem B, a že i toto místo má za sebou drsnou a smutnou historii.

Cesta z vrcholu do jižní části pohoří už orientačně takový problém nepředstavovala. Ne že bychom během sestupu neztráceli značku, ale po většinu času jsme věděli, kde přesně se nacházíme, což se o výstupu říci nedalo. Značená pěšina uhýbá z vrcholu na východ, kde se přes několik výšvihů dostane pod vrchol Skirtsi.

Následuje sestup na jih kolem výrazného vrcholu Gesos s jeho, z dálky velmi dobře viditelným, pomníkem obětem řecké občanské války. Odtud už cesta pouze prudce klesala do cíle naší denní etapy, vesnice Aetomilitsa. U pomníku je dobré dát si pozor a nepokračovat dále směrem na jih, kam vede nejširší a nejvíce vyšlapaná cesta, ústící však do jiného údolí. Místo toho je třeba nalézt drobnou pěšinku, která se stočí přímo dolů z kopce směrem na východ. Rovněž v následující pasáži se cestička ztrácí, a proto je nutné sledovat mapu, držet směr a protnout jednu z lesních cest. Naštěstí se sem tam Aetomilitsa ukáže, takže se lze poměrně dobře orientovat. Ne všechny lesní cesty však vedou přímo do vesnice, a tudíž je klíčové pořád držet směr na východ. Nepřehledná pasáž v listnatém lesíku je rovněž matoucí, zákruty serpentin protínají místní stezky, a tak často nezbývá než jít tzv. po citu. Po úspěšném zdolání ne zrovna jasných cest člověk stane u mostu přecházející horský potok, jeden z mála zdrojů vody v celém Gramu, asi půl hodiny chůze od Aetomilitse. Čistou a upravenou vesničku s krásnou návsí, opravenou radnicí a digitálním displejem s informacemi a teplotě, času a datu nad místní studánkou jsme rozhodně na albánsko-řeckém pomezí kdesi uprostřed hor nečekali, ale jak vidno, Řekové se dokážou postarat i o ta nejzapadlejší místa v zemi. Po ujitých 20 kilometrech a nastoupaných přibližně 1700 výškových metrech byla únava celkem znát, a tak rozhodně přišlo vhod jedno FIX, řecké pivo, které se stalo naším pravidelným společníkem po zbytek celého výletu. Dva kousky bohatě stačily k tomu, abychom se dostali do té správné nálady ke spánku, k němuž jsme se uložili ve vesnickém parčíku hlídáni místními psi. 

Přechod podhůří

Čtvrtý den se nesl ve znamení lehčí obtížnosti. Na celé trase se střídají úseky exponovanější, kdy se zdolává horský masiv, hřeben či hora, a úseky méně náročné charakterizované přechodem mezi jednotlivými pohořími. Na čtvrtý den připadl jeden takový přechod, a to přesně přechod z Aetomilitse do Kefalochori a dále do údolí řeky Sarandoporos následovaný krátkým výšlapem do vesnice Drosopigi.

Nutno zmínit, že úsek Aetomilitsa – údolí řeky Sarandoporos v mapě ani nikde jinde jako 03 značený není, ale těch pár značek v terénu, jež jsme minuli, bylo to nejpravděpodobnější, co mohlo Nula trojku reprezentovat. Celá trasa je mixem šotolinových a lesních cest na úbočí jihovýchodního výběžku Gramu, kde jsou jediným společníkem stáda volně se pasoucích krav v doprovodu psích hlídačů. Tato stáda představovala jediné větší vzrušení, neboť kravičky až příliš často tvrdohlavě blokovaly cestu, a proto bylo nutné, je nejednou obcházet neprostupnými houštinami a trním. Pokud se zrovna krávy uvolily a nechaly nás projít, objevil se jejich nekompromisní psí doprovod, který nás štěkotem, vrčením a vyceněnými zuby vykázal do patřičné vzdálenosti. O zábavu tak bylo postaráno i na tomto klidném a pohodovém úseku. Jestliže v Gramu či při nástupu z Nestoria bylo možné sem tam narazit na lidskou přítomnost, v této oblasti se nám nic takového nepodařilo.

První lidskou bytostí, kterou jsme za celý den spatřili, byla hostinská v malém baru v Kefalochori. Značení na daném úseku je takové, jako na celé trase 03. Někdy je a někdy není. Ve většině případů se člověk dřív či později najde, jediný větší problém představuje závěrečný sestup do Kefalochori, kdy mizí nejprve značka a po ní i samotná cesta, která byla stržená během sesuvu půdy.

Celý úsek je nutné překonat po poměrně příkrém svahu a dále spíše podle pocitu než podle jistoty sestupovat ve směru na Kefalochori podél vodovodního potrubí přivádějícího vodu z hor. V určitém místě se značka objeví, aby se po chvíli opět ztratila, ale celkově stačí sestupovat dolů a cíle se dřív či později dosáhne. Jak již bylo zmíněno výše, mapa daný úsek jako 03 nezná a značení v terénu představuje nejspíš mix všemožných turistických cest různého stáří bez jakýchkoliv směrovek. Cestovatel tak má volnou ruku, jakou cestu mezi danými body zvolí, přičemž kterákoliv z nich může být prakticky Nula trojka. 

Liduprázdnost celého úseku potvrdila i atmosféra ve vesnici, kam jsme dorazili během odpoledního klidu. Zmíněná hostinská byla jedinou duší široko daleko a s největší pravděpodobností zákazníky, jako jsme byli my, nečekala. Po prvním pivu a sýru s rajčaty nám dala jasně najevo, že by ráda využila svého odpoledního klidu k jiné činnosti než naší obsluze, a tak jsme se chtě nechtě vydali dál. Jelikož všechny další taverny ve vesnici poctivě dodržovaly odpolední klid, pokračovali jsme ve výstupu do Drosopigi. Úsek mezi Kefalochori a Drosospigi je jedním z těch, jež turistu až příliš nepotěší. 3 km silnicí údolím řeky a následně 5 km ostrého stoupání asfaltovými serpentinami. Co může potěšit je studánka na okraji Kefalochori při hlavní silnici na Konitsu, která poslouží nejen k pití, ale i k přeprání použitého oblečení. Jedinou zajímavostí celé pasáže je tak krásný kamenný most z dob osmanské nadvlády, který posloužil jako náplast na duši pro naše horkem naprosto rozpálená a zmučená těla.

Jestliže asfaltový přechod člověku mnoho potěšení nepřinese, Drosopigi se svojí malou tavernou na vesnickém náměstí veškerou nezáživnost rychle vynahradí. Atmosféra v taverně byla přesnou ukázkou klidu a míru života v malé vesnici uprostřed hor. Elegantně oblečení starší pánové hrající karty na stole pokrytém zeleným plátnem, další, kteří u druhého stolu vychutnávají cigaretu a kávu, a hostinská, která s úsměvem roznáší sýr a chleba. Po celodenním přechodu byl takový obraz jako balzám na duši. Smutnou pravdou bylo, že jsme tento obraz s naší outdoorovou výbavou nejvíce narušili právě my dva. Nicméně místní neměli s naším příchodem sebemenší problém a po chvíli se s námi dal do řeči i samotný starosta. Velmi ochotně nám popsal směr cesty na další den a přidal i další doporučení ohledně následného putování po Nula trojce. Omluvil se též, že nám kvůli rekonstrukci nemůže nabídnout nocleh v místní radnici, načež jsme mu odvětili, že nic takového vskutku není třeba, neb jsme uvyklí spaní pod širým nebem. Po rozloučení se všemi jsme se vydali na místo našeho noclehu k pramenu u silnice, které nám posvětil samotný starosta. Co víc si přát? Aspoň jednou jsme tak okupovali nějaké veřejné místo se souhlasem místní autority, a to ještě v blízkosti poutní mariánské kaple, takže jsme byli současně pod světskou i církevní ochranou.  Celý večer představoval velmi příjemné zakončení dne, kdy se potvrdilo, že Řekové jsou velmi pohostinní a otevření lidé připraveni pomoci kdykoliv. Skutečnost, jež se během výletu měla potvrdit ještě mnohokrát. 

Ztraceni v horách

Pátý den byl na programu přechod mezi jednotlivými vesnicemi přes menší masiv Ohrio. Cílem byla vesnice Agia Paraskevi, která slouží jako výchozí bod pro výstup na druhou nejvyšší horu Řecka Smolikas. Ráno jsme přesně dle rad starosty zahnuli u hřbitova vlevo na cestu vedoucí oklikou vzhůru nad Drosopigi a dále do hor. Se značením je v tomto úseku určitý problém, protože značka mnohdy chybí a mapa nezohledňuje spoustu bočních cest a křižovatek, které se ve skutečnosti vyskytují a orientaci výrazně komplikují. Nejjistějším způsobem je tak stoupající hlavní cesta, občas zkrácená lesním přechodem, až k vodnímu zdroji, kde značka definitivně opouští hlavní cestu a ztrácí se v lese. Přesně v tomto bodě se může cestovatel cítit zcela nezávislý na jakékoliv turistické infrastruktuře. Osvobozen od zřetelných cest a jasného značení, dostává volnost orientovat se, jak chce, a zvolit směr čistě dle vlastní úvahy, neboť cesta i značka v lese po chvíli zmizí. Cíl je v tuto chvíli jednoduchý. Dostat se nad hranici lesa a vystoupat na nejvyšší bod travnaté náhorní plošiny, odkud je krásný výhled na všechny horské masivy v okolí.

Orientace mimo les už takový problém není, a i značka se sem tam objeví, aby částečně ujistila o správnosti směru, takže dříve či později každý stane u malé kamenné mohyly. Výhledy na Gramos na severu, výrazný masiv Smolikas, skalnatý rozeklaný hřeben Tymfi v dálce na jihu a spoustu menších hřebenů v okolí pouze potvrdí skutečnost, jak neuvěřitelně členité jsou hory v této oblasti. Hřeben, údolí, hřeben, údolí, náhorní plošina, hřeben, údolí, a tak stále dokola. Je asi celkem zbytečné zmiňovat, že jsme od Drosopigi za celý den nepotkali živou duši, a že i tento úsek potvrdil celkovou liduprázdnost severní části trasy 03. S prvními lidmi jsme se setkali až v cíli denní etapy, v taverně v Agia Paraskevi, ale tam se ještě dostaneme.

Cesta od kamenné mohyly se z počátku jeví jako bezproblémová, jasně vyznačená v mapě i v terénu a zdálo se, že stačí držet směr klesání na jih až jihovýchod. Kus po šotolinové cestě, následovaný sestupem v lese. Leč opak je pravdou, a právě sestup do Agia Paraskevi nám přinesl největší zbloudění a orientační problémy za celý řecký výlet. Problém nastává ve chvíli, kdy cesta u pastevecké salaše přechází ze šotoliny do lesa na úzkou lesní pěšinku. Lesní úsek má značení skoro nulové a cesta samotná je též skoro nezřetelná. Po několikanásobném ztrácení a znovunalézání cesty jsme v určitém momentu přestali být v náladě na další nekonečné hledání, a proto jsme se rozhodli, jako již několikrát před tím, vzít to naslepo s nadějí, že správnou cestu v terénu dřív či později najdeme.

Avšak v tomto případě jsme se trochu přepočítali. Ani po čtvrthodině klesání jsme nevěděli, kde přesně jsme, neboť jakýkoliv možný výhled na orientační body byl znemožněn hustým listnatým lesem a houštím, přes které nebylo vidět vůbec nic, a kromě toho se svah kvůli svému prudkému sklonu začínal stávat jen těžko schůdný, nehledě na rozedrané nohy od všudypřítomného trní. Jenomže komu by se chtělo šlapat zpátky do tak prudkého kopce? Takže se vesele pokračovalo dolů, dokud jsme se nedostali do koryta vyschlé řeky, která na daném místě podle našeho neomylného orientačního smyslu být neměla. Kolmé skalní stěny a strmé svahy kolem nás odrazovaly od cesty nahoru, a tak jsme se přiklonili k variantě cesty do údolí korytem řeky a následnému pokračování údolím do vesnice. Tato spásná myšlenka vzala brzy také za své, protože jsme se po chvíli dostali k místu, kde bývá za plného průtoku nepochybně krásný vodopád. V danou chvíli jsme však hleděli do zhruba šestimetrové propasti, kompletně si vědomi toho, že s dostupnou výbavou se přes tuto překážku nedostaneme. Kolmé stěny kolem nás vylučovaly jakoukoliv možnost okliky, a tak nezbývalo než se vrátit.

Po víc jak hodině klesání jsme nakonec byli matkou přírodou donuceni udělat čelem vzad a všechny ztracené výškové metry zase hezky získat zpět. Jestliže někdy bývá cesta nahoru lehčí než cesta dolů, v tomto případě to neplatilo. Zdolávat extrémně prudké svahy, které již místy připomínají lezecké pasáže, mimo jakékoliv cesty, skrze bodající křoví či neschůdná suťoviska zvětralého a lámajícího se drobného kamení, a to vše s rychle se tenčícími zásobami vody pod odpoledním řeckým sluncem, je určitě přesně to, co tvůrci trasy 03 pro možné cestovatele plánovali. Po další hodině nadávání, hekání a škrábání se do kopce jsme se nakonec přeci jenom našli a stanuli přesně na tom místě, kde jsme ztratili značku. Pár ztracených hodin, spoustu ztracené energie a prakticky všechna spotřebovaná voda byl výsledek naší neplánované odbočky. Až později jsme podle mapy odhadli, že jsme sestoupali na západ z hlavního hřebene do úplně jiného údolí, zatímco správná cesta vedla mnohem více na východ. Po několika hodinách jsme tak byli opět na značce, avšak se stejným problémem jako před oněmi několika hodinami. Kudy vede cesta?

Výhodou bylo, že možnost, již jsme právě absolvovali, jsme mohli vyloučit, takže jsme měli o něco užší výběr. Opakovalo se tak malé déjà vu, kdy jsme se opět bez batohů na stejném místě brodili křovím, trním a trávou v marné snaze najít cestu či značku. K nalezení další alternativní cesty stačilo pár desítek minut. Za hromadou ostružiní, maliní, lopuchů a bůh ví, čeho ještě jsme našli něco, co by mohlo nejvíce připomínat cestu. Jen tak na zkušenou jsme se po ní vydali, abychom po pár stech metrech konečně spatřili další značku. Značně vybledlý, namalovaný před desítkami let a od té doby neobnovený kus barvy představoval v tu chvíli to nejhezčí, co jsme za poslední hodiny spatřili. Naplněni oživlou nadějí na zdárný konec denní etapy, jsme pokračovali po stále zřetelnější cestě, k níž se po několika stech metrech kromě klasického červenobílého značení přidala i oranžová značka, značící jednu z místních tras v okolí Agia Paraskevi. O těchto trasách nebyla v naší mapě jediná zmínka, ale ve výsledku díky bohu za ně, neboť podle oranžové značky jsme nakonec dorazili do cíle, i přes skutečnost, že cesta byla značena celou dobu z opačné strany a z našeho směru tudíž byla téměř neviditelnou.

Do vesnice jsme prudce klesali přes kamenitá pole, abychom se nakonec objevili na okraji Agia Paraskevi mimo trasu pár set metrů východněji od mostu přecházejícího říčku Vourkapotamos, která po náležitém přefiltrování poskytla nejen dostatek vody pro vyprahlá těla, ale i studenou koupel. Tři řecká piva v malé taverně v centru Agia Paraskevi byla ten večer rozhodně zasloužená, stejně jako pohodlný spánek ve stanu na kraji vesnice kousek od potoka.

Smolikas - druhá nejvyšší hora Řecka

Etapu pro šestý den představovalo pohoří Smolikas, které je sice rozlohou menší než Gramos, ale výškou je nejvyšší na celé 03 i v horském pásmu Pindos. Jedná se o téměř kruhový masiv se stejnojmenným, a z širé dálky velmi výrazným, hlavním vrcholem ve tvaru rozlehlé pyramidy, jenž je druhým nejvyšším v celém Řecku hned po Olympu. Místní značení nás pátého dne zachránilo, avšak den šestý nám způsobilo nejednu potíž. Kolem Aghia Paraskevi je několik lokálních turistických cest vedoucích buď jižním směrem do oblasti vrcholu Smolikas, či směrem severním v kopcích, v nichž jsme si předchozího dne neplánovaně prodloužili kilometráž denní etapy. Vedle již zmíněné oranžové stezky se oblastí také vinou modrá a červená.

V mapě tyto cesty uvedeny nejsou, ale pozorný turista si jich všimne vyznačených na velké nástěnné mapě na informační tabuli v centru vesnice. Domalovány barvou přímo na tabuli až tak velkou důvěru nevzbuzovaly, a krom toho nám naše mapa ukazovala jasně zřetelnou a dobře značenou 03 vedoucí přes masiv Smolikas až do vesnice Pades, kde byl plánován nocleh. Lokálním značkám jsme tak nevěnovali přílišnou pozornost a po červených šipkách a kosočtvercích jsme křivolakými uličkami vyrazili jižním směrem vstříc druhému nejvyššímu vrcholu Řecka. Cesta začala hned za vesnicí stoupat kolem zplaněných ovocných sadů, aby překročila stékající potok po dvou kovových mostech. Následně se klikatila podél potoka, až vystoupala na pastviny ovcí a krav spolu s polorozpadlou salaší a jednou zachovalou salaší na druhé straně pastviny. Zde se značky ztrácely, ale podařilo se nám je najít na druhé straně rozlehlé pastviny na kraji lesa. Odsud cesta prudčeji vystoupala na menší hřebínek s výhledem jak na údolí směrem k Aghia Paraskevi, tak někam do dáli do údolí řeky Aoos.

Trvalo dosti dlouho, než jsme si uvědomili, že by mohlo být něco špatně. Až ve chvíli, kdy se značená cesta začala stáčet příliš na západ, opisovat kruh a klesat zpět ve směru na severovýchod odkud jsme přišli, nám došlo, že bychom mohli být čistě náhodou už od samého začátku na úplně jiné značené cestě. Ne na červené 03 směřující na vrchol Smolikas, nýbrž na jedné z místních cest značených červenou barvou a opisujících okruh kolem Aghia Paraskevi. Následující vývoj tento předpoklad nemilosrdně potvrdil. Těsně po začátku se cesty rozdělily a my jsme byli na oné lokální, která byla na neštěstí značena velmi podobně jako mnohé pasáže 03. Červené kosočtverce, šipky či jednoduše fleky podél cesty bývaly vždy neomylným svědectvím o přítomnosti dálkové trasy, nicméně v danou chvíli reprezentovaly trasu úplně jinou.

Následovaly opět nekonečné chvíle hledání vlastní pozice podle mapy, kdy jsme nakonec usoudili, že nejsme schopni přesně určit, kde jsme, a kdy jedinou jistotou byl fakt, že jsme příliš na západ od značené 03. Vracet se zpět do vesnice a najít výchozí bod 03 bylo naprosto nemyslitelné už jen z důvodu nastoupaných metrů, a tak jsme se rozhodli následovat jednu z pasteveckých cest východním směrem, doufaje při tom, že s trochou štěstí cestou přetneme Nula trojku stoupající na vrchol Smolikas. Samotná myšlenka byla dosti bláhová, neboť při stejné kvalitě celkem bídného značení posledních dnů by nebylo vůbec těžké cestu minout, i kdyby jednomu přebíhala přímo pod nosem, a navíc se i pastevecké cesty často větvily, někdy ztrácely, v rozbahněném svahu nebo klesaly jiným směrem či vedly nad skalnatý ostroh. Avšak v tu chvíli se nás nejspíš zželelo i samotným řeckým bohům, kteří už se nemohli dívat na naše marné bloudění, a tak se před námi po ne příliš dlouhé době vynořila lesní cesta protínající naši trasu s úplně novým značením dálkové trasy 03. Plastové tabulky na každém druhém stromě s červeným diamantem na bílém poli a pěkně vyvedeným číslem 03 uprostřed bylo to nejlepší značení, jež jsme za celou dobu viděli, až jsme měli chvílemi pocit, že vidíme fata morganu.

Plni radosti z opět nalezené cesty jsme se vydali směr vrchol poměrně prudkým stoupáním skrze krásný borovicový les dosahující nadmořské výšky skoro 2000 metrů, míjeje při tom asi v polovině cesty studánku s příjemně osvěžující vodou. Stoupání lesem přímo na jih obcházející zleva velmi výrazný skalnatý kužel porostlý stromy se postupně mění v mírnější výstup po horském úbočí podél hluboké skalnaté rokle, zakončený krátkým výšvihem na pastevecké planiny se spoustou ovcí a salaší, kde se cesta mění v kamenitou.

Prudší kamenitý úsek pak vede k jezeru Drakolimni do nadmořské výšky zhruba 2200 m. Od jezera odbočuje výstupová cesta na vrchol, zatímco 03 pokračuje sestupem do vesnice Pades. Nebýt zatažené oblohy a vrcholu kompletně ukrytého v mracích, byli bychom zdolali alespoň druhou nejvyšší horu Řecka. Avšak rapidní pokles viditelnosti, klesající teplota a přicházející déšť učinily rozhodování o výstupu o něco jednodušší než obvykle. Unaveni dosavadním stoupáním, se ztrátou víc jak hodiny kvůli chybnému nástupu a s nadějí na nulové rozhledy z vrcholu Smolikasu jsme vrchol jednohlasně zamítli a pokračovali v sestupu ve směru Pades.

Nula trojka prochází kolem jezera horským sedlem nabízejícím za krásného počasí rozhledy do prudší jižní části pohoří a dál směrem na masiv Tymfi, přičemž pokračuje větvícími se pěšinami, které postupně začínají klesat jižně směrem k hranici lesa. Zhruba dva kilometry pod sedlem cesta přechází ze skalnatého pásma do horských pastvin, kde se viditelně dělí. 03 pokračuje přímo na jih směrem do vesničky Pades, zatímco druhá cesta zahýbá na východ a dále jihovýchod směrem k horské chatě (ano čtete správně, zde se již turistika rozvinula a Řekové vystavěli chatu), odkud klesá jižně do vesničky Paleoseli. Oblibu pohoří mezi domácími turisty ukazuje vedle, oproti předchozím dním, bohatého značení i to, že jsme cestou minuli řeckou rodinku v teniskách a riflích, která se nehledě rapidně se horšícímu se počasí vydala na výstup buďto na vrchol Smolikas nebo směrem k chatě. Celý sestup je značen dobře snad až na jedno místo, kdy se člověk ocitne na skalnatém výběžku, okolo něhož není nic jiného než prudké padáky dolů. Jeden by čekal, že tady značka určitě nepovede a že jsme se opět ztratili, ale při bližším zkoumání se značka objeví na stromě na dně rokle několik desítek výškových metrů pod místem pozorovatele, což ve výsledku neznamená nic jiného, než prudký sestup po kamenitém a místy silně rozbahněném svahu zakončený přeskakováním utržené stezky.

Při sestupu ze Smolikasu nás poprvé v Řecku zastihl déšť. Zabaleni do pláštěnek jsme mechanicky sestupovali ve směru na Pades, a to jediné, co udržovalo náladu trochu na výši, byla možnost otevřené taverny s nějakým tím jídlem a pitím. Netřeba asi připomínat, že pohodlné lesní stezky a pěšiny se velmi rychle dokážou změnit na strouhu pro potůčky vody a pochopitelně bahna. V pozdní fázi sestupu už značka ve většině pouze kopíruje zpevněné cesty, s případnými dobře značenými zkratkami přes les, a tak se mysl soustředí hlavně na obraz vesnice a zasloužený odpočinek v nějakém dobrém pohostinství. O to větší zklamání bylo, když jsme do vesnice skutečně dorazili. Nikde ani noha, taverna na návsi zavřená s naprosto nulovou vyhlídkou na brzké otevření a ani po nějakém obchodě nejmenší stopy. Nicméně odpočinek byl pro prokřehlá a zmáčená těla potřeba, neboť se z dusného parna citelně ochladilo na relativně nízké teploty. Proto jsme zakotvili v malém altánku u obecního domu, přemýšleje za zvuku bubnování deště a občasných pokusů o sušení věcí, co dál. 

Po necelé hodině padlo rozhodnutí. Jít dál po hlavní silnici až do Paleoseli s nadějí, že další vesnice bude, co se pohostinství týče, vstřícnější. Po necelých třech stech metrech od návsi se na silnici proti nám vynořila mužská postava, první živá duše v celé vesnici. Slovy lze jen těžko vylíčit, jak velká byla naše radost, když chlapík na dotaz taverna ukázal ve směru naší chůze a po další komunikaci vyšlo najevo, že by taverna měla být i otevřená. Člověk neuvěří, dokud neuvidí, a tak jsme si výbuch bujaré radosti nechali vskutku až do okamžiku, kdy jsme spatřili otevřenou tavernu. Schovává se až na samém okraji vesnice ve směru na Paleoseli hned u hlavní silnice a dosti blízko od místa, kde nás vyvedla značka.

Kromě nás nebylo v celé taverně dalšího hosta, a tak jsme pro obsluhujícího mladíka a jeho rodiče (pravděpodobně majitele a zároveň obyvatele celé taverny) představovali jedinou možnost výdělku za celý den. Po chvíli před námi stála dvě lahvová FIX piva a křupavé sendviče. Zde je na místě, zmínit se o velmi příjemném zvyku taveren v této oblasti, dávat ke každému objednanému pivu, něco menšího k jídlu. Ať už jde o sýr s rajčaty, masovou telecí směs či domácí sendviče, skoro v každé taverně se k pivu automaticky podává nějaké občerstvení v ceně. Člověk se tak za velmi rozumný peníz nejenom napije, ale i celkem dosyta nají, protože s každým nově objednaným pivem se přináší nové a často i jiné občerstvení. S českým způsobem pití piva by pro taverny tento zvyk nebyl až tak úplně ziskový, a proto jsme u druhého piva nejednou řekli, ve snaze uchránit majitele od přílišných ztrát, ať se nosí jenom pivo a občerstvení nechť se ušetří pro další zákazníky. Nutno podotknout, že tento zvyk se objevoval hlavně v horských oblastech na severu země. S přesunem na jih do více turistických oblastí kolem roklí Vikos, Aoos a dál na jih občerstvení zmizelo, stejně tak jako se o něco málo zvedly ceny.

Pobyt v taverně opět dokázal, jak málo stačí k tomu, aby se nálada dostala od bodu mrazu k nebeským výšinám. Zatímco původní odchod z centra vsi se vyznačoval hrobovým tichem, svěšenými hlavami a vidinou několikakilometrového pochodu po asfaltu, příchod zpět a ulehnutí ke spánku se neslo ve znamení smíchu, hlučného vyprávění a velkých plánů do budoucna. Když nás ani po hodině hlučného rozhovoru nikdo nevyhnal, rozhodli jsme se rozbít tábor na verandě jednoho ze zavřených domů hned vedle obecního domu. Přístřešek nám nakonec přišel vhod, protože nás celkem spolehlivě uchránil od nočního deště a umožnil nám strávit pohodlně ve stanu celou noc

Asfaltová nuda

Sedmý den výpravy se rozhodně nedá označit jako jeden z těch zajímavých, protože podle plánu bylo potřeba přejít z masivu Smolikas do masivu Tymfi, což znamenalo desetikilometrový sestup do údolí řeky Aoos následovaný šestikilometrovým výšlapem do vsi Vrisochori a to vše po asfaltu. Řečtí plánovači nula trojky na tomto úseku kreativitou rozhodně nehýřili, a tak se jako nejzajímavější moment dají označit snad jenom výhledy na masiv Tymfi ze silnice mezi Pades a Paleoseli. Poté následovalo už jenom nekonečné klesání serpentinami do údolí vystřídané o něco méně nekonečným stoupáním do Vrisochori.

Sestup sice stále nabízel krásné výhledy na skalnatý a divoký hřeben Tymfi i na zelené, zalesněné svahy sbíhající do údolí, avšak tato pozitiva byla pouze slabou náplastí na celkovou nezáživnost zmíněného úseku. Aby nás matka příroda vytrhla z ubíjející nudy a letargie, rozhodla se nám výšlap do Vrisochori zpříjemnit hodinovou průtrží mračen, která nás chytla na rozpadajícím se silničním mostu přes rozvodněnou a poměrně divokou řeku Aoos a která ustala přesně ve chvíli, kdy jsme dorazili do vesnice. 

S jedinou tavernou beznadějně zavřenou jsme se promočeni až na kost jali hledat místo, jež by bylo vhodné k usušení věcí a delší pauze, případně rovnou k přenocování. Hledání netrvalo až tak dlouho, neboť zkušené oko, uvyklé pátrání po nejpohodlnějších místech na spaní, velmi brzy rozpoznalo v zhruba před deseti lety rozestavěném a nikdy nedokončeném rodinném domě na kraji vsi to pravé místo pro náš nocleh. Bonusem byly v této hrubé stavbě pytle se slámou, které posloužily jako více či méně pohodlná matrace pro bezesný spánek. Ubytování jsme měli zajištěno, a tak nezbývalo než počkat, kdy nebo spíš, zdali vůbec se otevře místní taverna. I tohoto potěšení nám bylo dopřáno, když se kolem šesté večer přiřítil majitel výčepu ve svém terénním vozidle, aby pro nás a místní dva štamgasty nahodil generátor a začal s obsluhou. Opakoval se tak klasický obraz ze všech předchozích vesnic, pivo, občerstvení, pivo, pivo a spánek.

Čekání na dobré počasí

Jestliže se sedmý den nedal označit za zajímavý, tak osmý den byl určitě tím nejméně zajímavým. Už od rána bylo celé Tymfi zahaleno v těžkých dešťových mracích a vyhlídky na zlepšení byly prachbídné. Jelikož bylo potřeba překonat celé pohoří za jediný den, kde nás čekala trasa více jak 20 km dlouhá, při níž je výškový rozdíl 2000 m nahoru a 2000 m dolů. Etapu takových parametrů jsme za žádnou cenu nechtěli absolvovat v dešti s nulovými výhledy, a proto jsme se rozhodli odložit trasu na příští den. Osmý den se tak nesl ve znamení spánku, diskuze a nabírání sil, kdy jsme se prakticky nehnuli z našeho dočasného příbytku.

Nejzajímavějším okamžikem tak bylo jen setkání s jedním z místních, který se náhle objevil ve dveřích a začal cosi v řečtině. Ne tak zcela smířeni s tím, že jsme byli vyhozeni z našeho přechodného ubytování, jsme zahájili komunikaci rukama nohama v zoufalé snaze udržet pozice za každou cenu. Chlapíkovi ve výsledku o nás ani o dům nijak nešlo. Jediné, co ho zajímalo, byly ony pytle se slámou, které chtěl vidět po našem odchodu srovnané hezky na sobě zpět u stěny místnosti, tak jak byly před tím. To jsme mu s radostí slíbili, a tak skončil nejvíce vzrušující okamžik celého dne mírným rozchodem.

Tymfi - královská etapa

K naší velké úlevě jsme se dalšího dne probudili do jasného rána slibujícího vysoké teploty a oblohu bez mraků. Etapa Vrisochori – Mikro Papigo (v některých zdrojích též Mikro Papingo) byla branou do oblasti Zagori, jakožto i do národního parku Vikos-Aoos. Největšími přírodními lákadly celé oblasti jsou pohoří Tymfi, slavná rokle Vikos a o něco méně známá rokle Aoos. O členitosti a drsnosti terénu vypovídá hluboce podprůměrné zalidnění i v rámci Řecka, kdy na jeden čtvereční kilometr připadají čtyři lidé. I přes rozvinutý turistický ruch v okolí rokle Vikos si vesničky v oblasti Zagori zachovaly určitou svébytnost a rázovitost. Domy ze dřeva zde nelze téměř spatřit, neboť většina je od základů až po střechu vystavena z kamene, často porostlého mechem. Nejednou lze také narazit na staré kamenné mostky, široké sotva pro jeden povoz, či na staletí staré obchodní stezky, šířkou připomínající spíše dnešní chodníky. Kdo by chtěl vyzkoušet tvrdost a atmosféru celého kraje v trochu rychlejším tempu, může vyzkoušet jednu z tras The North Face Zagori Mountain Race, běžecký trailový závod vedoucí přes nejznámější místa a vesnice celého Zagori, jehož trasu jsme nejednou, podle zbytků fáborků, protnuli. Tak tedy vypadala oblast pro několik dalších dní cestování a plánovaných 22-25 km délky na devátý den s 2000 výškovými metry nahoru a s přibližně stejnou dávkou metrů dolů ve skoro třicetistupňových teplotách představovalo největší výzvu v dosavadním putování. Když se k tomu přidá ještě mizerné značení a několik bonusových zbloudilých kilometrů a výškových metrů, může se daná trasa označit za vskutku celodenní, trvající od brzkého rána až do pozdního večera.

Pohodlný začátek střídající mírné stoupání a cestu po úbočí, se po pár hodinách mění v prudké stoupání završené naprosto likvidačním výstupem přes průsmyk Karteros, následovaný přechodem rozsáhlé náhorní plošiny a krátkým výšvihem k chatě Astraka. Závěrečný sestup do Mikro Papiga je v porovnání s celou trasou již jenom odpočinkovou záležitostí zakončenou nejlépe v některé z místních taveren, ale nebudeme předbíhat. Se značením zpočátku problém není. Značka vede z jižního okraje vesnice v západním směru po úbočí nebo mírným stoupáním, než se stočí na jihozápad do prudšího stoupání. Zde trasa přechází na konci zpevněné cesty na lesní pěšinu, která se klikatí a mírně stoupá po úbočí jednotlivých údolí a svahů sbíhajících z hlavního hřebe.

To vše povětšinou v příjemném stínu listnatého lesíka, sem tam s pramenem nebo potůčkem a někdy dokonce i se skvělými výhledy na hlavní hřeben nebo zpět na Smolikas a kdesi daleko na Gramos. Problém může opět způsobit místní nové značení, které není zanesené v mapě a které nejeden turista může považovat za trasu 03 v celé své kráse. Leč opak je pravdou. Místní trasa vyvedená červenými diamanty na žlutém podkladu sice kopíruje prvních šest kilometrů trasu 03, ale v rozhodujícím momentu se oddělí a míří dál po úbočí, aby následně klesala zpět do údolí řeky Aoos ke klášteru Stomio a dále po silnici do městečka Konitsa. Místo, na němž se cesty rozcházejí, člověk poměrně snadno přehlédne, neboť upozornění není žádné. Stoupání podél 03 je zde naznačeno pouze dřevěnou šipkou vlevo bez sebemenší popisky, zatímco místní cesta pokračuje rovně s pěkně vyvedeným značením a prošlapanější stezkou. Kdo by se vydával po nějaké neznámé cestě kamsi do kopce, když krásně značená cesta vede dál po úbočí?

Takto položená otázka nás ve výsledku stála víc jak hodinu času a několik stovek výškových metrů, protože jsme se samozřejmě vydali rovně po špatné cestě. Až když jsme poctivě sklesali o pár set metrů níž, přiznali jsme se skřípěním zubů, že varianta po dřevěné šipce byla vskutku ta správná. Není nic hezčího, než když se šlape ostré stoupání, které se před pár minutami scházelo dolů, a to vše se děje pouze díky chybě v navigaci. Člověk v tu chvíli nadává na všechno. Na sebe, na další členy výpravy, na značení, na Řecko a Řeky, na celou turistiku a všechny hory na světě. Po zmíněné hodině jsme se vrátili na místo, kde jsme zbloudili a vydali se po dřevěné šipce, která se nám odměnila dalším stoupáním. Bílo-červená značka nula trojky se objevila vzápětí, a tak jsme alespoň získali definitivní potvrzení o správnosti tohoto stoupání. Slabou kompenzací za ztracený čas a síly byly snad jen krásné výhledy na Smolikas a přibližující se skalní věže Tymfi.

Pokud by si někdo myslel, že problémy s orientací v tu chvíli skončily, ošklivě by se přepočítal. Stačila hodina cesty do kopce nad úroveň lesa a značka i cesta byly opět pryč.  Značená cesta se po pár minutách stočí přímo na jih směrem do úbočí jednoho ze svahů a začne prudčeji stoupat nad hranicí lesa, za kterým se otevře horská louka s pramínkem. Na této louce pozor, protože vyšlapaná cesta vedoucí směrem na jiho-západ dál do úbočí kopce a do menšího lesíka podle mapy obchází téměř celý masiv Tymfi a míří do něj až ze severo-východní části směrem na jezero Drakolimni a chatu Astraka. Touto cestou by se tak obešel celý masiv a sestoupalo by se do údolí, nebo by se překročil v jeho nejzápadnější části. Nenechte se zmást vyšlapanou pěšinou, v roce 2015 tudy přicházela trasa zmiňovaného trailového závodu i s fáborky. O to více je místo matoucí, když trasa 03 téměř mizí a s ní i pěšina správným směrem více na jihovýchod pod hlavní hřeben směrem k vrcholu Gamila. Správnou cestu lze poznat podle okolo se tyčících vrcholů, kdy je třeba se dostat do jakéhosi kotle přímo mezi východní část masivu a hlavní hřeben s vrcholem Gamila. Kudy však cesta přesně vede a zda nějaká vede je dost nejisté. Po náznacích cesty a značení pěšina končí v kamenitém poli před samotnými skalními stěnami.

Obklopeni ze všech stran skalními stěnami jsme se bez batohů vydali hledat jakýkoliv náznak cesty nebo značky, ale ani jedno se nám najít nepodařilo. A tak nezbývalo než se vydat naslepo do extrémně prudkého svahu s nadějí, že se přehoupneme přes hranu a dostaneme se na náhorní plošinu, po níž měla vést cesta. V některých místech se kvůli svému sklonu dal svah vyjít jen s velkými obtížemi a o stejné cestě zpět nebylo ani pomyšlení. To byly přesně ty momenty, kdy jsme se oba dva modlili, aby za hranou nebyl náhodou nějaký ten padák dolů z druhé strany, protože v tu chvíli bychom byli na hezkém skalnatém hřebínku bez reálné možnosti, jak se bezpečně dostat dolů. Nic takového se naštěstí nestalo a místo toho se objevil bílo-červený pruh Nula trojky. Značka si to spokojeně přicházela odněkud traversem, ale kudy přesně, to vědí nejspíš pouze samotní řečtí bohové, protože po náznaku pěšiny nebylo ani památky a pod námi zely jen prudké suťové svahy. Odměnou za námahu jsou nádherné výhledy z náhorní plošiny na hlavní hřeben Tymfi s dominujícími vrcholy Gamila a Goura (jinak též Stoma). Skalní věže působí velmi majestátně a při pohledu na ně je hned jasné, proč je hlavní hřeben Tymfi oblíbeným místem horolezců.

Směrem od jihu nebo západu jsou skalní hřebeny taktéž pěkné, ale od severu či severovýchodu tvoří Tymfi na první pohled neprostupnou hradbu skalních věží připomínajících rozeklané zuby. Následné značení není bůh ví jaké, ale ve výsledku cesta tak nějak automaticky stoupá kolem úpatí hlavních vrcholů k průsmyku Karteros, poslední třešničce na dortu při zdolávání hlavního hřebene. Při prvním pohledu vzbudí průsmyk respekt svým sklonem a délkou a druhý pohled to vše jenom potvrdí. Tím víc, že po své pravici má člověk skalní stěnu, která postupně přechází na nejvyšší vrchol Tymfi Gamilu (2497 m.n.m.) a po své levici stěnu vrcholu Karteros.

Když se k tomu připočte skutečnost, že celé stoupání se jde na přibližně 200 m širokém suťovisku, kdy člověku doslova podjíždí půda, respektive kamení pod nohama, zařadí se přechod průsmykem Karteros mezi fyzicky nejnáročnější místa celé nula trojky. Škála pocitů při zdolávání průsmyku je značná. Od rozčilení, přes plačtivou zoufalost až k naprostému odevzdání a pasivitě, která je vlastně pouhým čekáním na milosrdný konec. Ten se nakonec dostavil po necelé tři čtvrtě hodině, kdy jsme stanuli na horní hraně průsmyku a před námi se otevřela rozsáhlá náhorní plošina Tymfi. Pohled zpět do průsmyku se přitom zdál být jícnem do hlubiny. Pocit úžasu se znásobil později, když jsme se dozvěděli, že průsmyk je vyjma několika letních měsíců neprůchozí. Cesta z Vrisochori do Mikro Papiga skrz Karteros se tak při nepřízni počasí může stát prakticky neprůchozí a nezbyde, než hory obejit, neboť skalní stěny v severovýchodní části jsou neprůchozí, případně průchozí s lezeckou výbavou. Náhorní plošina nabízí řadu různých cest do všech směrů, ale žádná z nich není jasně zřetelná ani značená. 

To stejné platí i pro 03, takže spíše než podle specifické cesty se jde v západním směru pod hlavním hřebenem, s občasnými náznaky cesty či značky, které však po chvíli zase mizí. Pokud se daný směr správně dodrží, dříve či později se otevře pohled do údolí s jezerem Loutsa Robozi a posledním výšvihem k chatě Astraka. Výstup není nic náročného, ale po celodenním pochodu a nasbíraných více než 2500 výškových metrech už náš pohyb postrádal eleganci a rychlost kamzíků. Dobrou motivací k tomu, aby člověk schoval známky únavy a vyčerpání, je poměrně vysoký počet turistů v okolí Astraky, před nimiž se jednoduše nesmí dát najevo touha svalit se vedle cesty a nehnout se ani o krok víc. Skupinky proudící pomalým tempem do kopce naopak vybízejí ke zvýšení tempa a k dosažení chaty jako první. Místo pomalého a rozumného stoupání s pravidelným odpočinkem a šetřením sil nás tak naše ego donutilo výstup vystřelit v co nejvyšší možné rychlosti, dávaje všem kolem ostentativně najevo, jak tvrdí a nezdolní horalové jsme. Následné zhroucení před chatou a zoufalé dobíjení energie z malé plechovky piva Mythos za 3 eura nás pouze usvědčilo z bohapusté lži a všem kolem ukázalo skutečný stav věcí, co se naší horalské tvrdosti týče. Následující úsek Mikro Papigo-Astraka je turisticky velmi oblíbený, protože slouží jako nástup pro pozdější pokračování k jezeru Drakolimni a výstupu na nejvyšší vrchol Gamila. Oblíbenost se tak jasně projevuje i na kvalitě značení a celé turistické infrastruktuře, která je jednoduše perfektní v porovnání s diletantským značením z Vrisochori, ba až přímo absurdně perfektní. Nové značení na kovových sloupcích, odpočívadla s dřevěnými altány a lavičkami, informativní tabule s mapami oblasti, nově vybudované studánky s vodou.

Kdyby celá 03 vypadala jako úsek Mikro Papigo-Astraka, byl by blog výrazně kratší, protože by v něm nebyly všechny ty části o hledání cesty, bloudění, nalézání a opětovném bloudění. Ale 03 taková není a podle zkušeností z terénu nejspíš nikdy nebude. Na úseku Astraka-Mikro Papigo se krásně ukázala dvojí tvář celé Nula trojky i hor obecně. Na jedné straně nově vybudovaná turistická infrastruktura s altánky, lavičkami a drahými hotely v malebných vesničkách, na straně druhé cesty prakticky bez značení vedené do příkrých suťovišť přes opuštěné výšvihy a planiny, které projde několik jedinců ročně. Sestup do Mikro Papiga byl po celém dni pouze formalitou, při níž už nedošlo k žádným problémům.

Ve vesnici samotné si člověk uvědomí, že se již dostal do oblíbené turistické oblasti a že samota a liduprázdnost předchozího cestování je na nějaký čas ta tam. Hledání nějaké obyčejné taverny podobné jako v předchozích vesnicích vyšlo na prázdno, a tudíž nezbylo než zakotvit v přepychově vyhlížející restauraci, kde jsme mohli sdílet zahrádku s elegantně vyhlížejícími cizinci i místními, kteří přijeli strávit v podhůří část svého volného času. Rozdíl mezi námi, více jak týden putujících v horách, a elegantní vyšší střední třídou právě dorazivší ve svých luxusních vozech byl více než zřejmý, a tak jsme si k velké úlevě všech vybrali osamocený potemnělý stůl v rohu zahrádky co nejdál od všech, kde jsme mohli poměrně zničení a vyčerpaní oslavit úspěšné zdolání nejtěžší etapy řeckého výletu. Pozvednuté obočí a nechápavý výraz číšnice poté, co se dozvěděla, odkud že jsme to vlastně ráno vyrazili, potvrdil určitou výjimečnost celého dne. O místě ke spánku jsme měli ten večer celkem jasno, neboť kousek nad Mikro Papigem hned vedle turistické cesty, kterou jsme scházeli, je vybudováno pěkné odpočívadlo, ideální přesně pro dva spacáky. Naštěstí nám jej nikdo nezabral.

Kaňon Vikos - nádhera budící respekt

Množství turistů v Mikro Papigu není dáno pouze jeho polohou jako nástupního bodu pro zdolání Tymfi, ale také blízkostí proslulého kaňonu řeky Vikos, který je podle Guinnessovy knihy rekordů v poměru k jeho šířce jedním z nejhlubších kaňonů světa a láká turisty ze všech koutů planety svou úchvatnou scenérií, skalními stěnami vysokými až 500 metrů a překrásnými výhledy z nesčetných vyhlídkových bodů. Těchto výhledů jsme si při naší cestě bohužel nemohli užít, protože Nula trojka je vedená po dně kaňonu, kde prakticky kopíruje koryto řeky. Možností, jak se ze dna kaňonu dostat na vyhlídky, je několik málo v jižní části celé trasy a jedna hned na počátku, ale náročnost výstupu a časová ztráta takové odbočky nás nakonec od podobných úvah odradila. Zůstali jsme tak u původního plánu, jenž na desátý den počítal s dvacetikilometrovou trasou Mikro Papigo-Kipoi přes kaňon Vikos a vesnici Koukouli. Z Mikro Papiga vede dobře značený čtyř kilometrový sestup k řece Vikos, při kterém se otevírá výhled na severo-západní hranu kaňonu se stejnojmennou vesničkou.

Po sestupu k řece, kde začíná samotný kaňon nás zaskočilo naprosto vyschlé koryto a s ním i očekávaný přísun pitné vody. Kvůli šetření sil se nám nechtělo tahat s plnými zásobami, přičemž jsme spoléhali tak trochu na řeku, popřípadě na nějaké menší přítoky či prameny, z nichž bychom mohli vodu nabrat a přefiltrovat. Avšak horké léto udělalo své, a tak nás čekal další úsek, při němž bylo třeba s vodou nakládat obezřetně, neboť zásob bylo málo a možnost doplnění žádná. Problém byl o to víc palčivější, když místy nelítostné slunce pražilo do stěn kaňonu a měnilo je na spalující výheň.

Průchod kaňonem Vikos se rozhodně nedá označit za letní procházku po nábřeží kolem řeky. Kdo by čekal rovnou upravenou pěšinu, byl by nemile překvapen. Cesta se vlní nahoru, dolů, lesem či korytem řeky, po prochozených pěšinách, ale i po skalách lemujících po celou dobu ve větší či menší vzdálenosti řeku Vikos. Někdy na pravém břehu, někdy na levém, někdy sto metrů od koryta, jindy přímo korytem, cesta kaňonem je ve výsledku mnohem členitější a zároveň zábavnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Tato členitost nakonec způsobila, že se celý úsek od počátku kaňonu až ke kamennému Misiovu mostu z 18. století, kde jsme kaňon opustili, protáhl místo původně plánovaných dvou a půl hodin na hodiny čtyři. Jelikož však bylo času stále dost, odklonili jsme se lehce od Nula trojky, která v daném místě vedla vyschlým korytem až pod Kipi, a vystoupali jsme do vesnice Koukouli, rozhodnuti o nutné přestávce a nějakém tom občerstvení. O zapadlých a levných tavernách jako byly ty v Aghia Paraskevi či Kefalochori se nám mohlo nechat již jen zdát, a tak jsme museli vzít opět za vděk luxusnějším podnikem. Jestliže atmosféra a ceny se oproti severu trochu změnily, produkty zůstaly naštěstí pořád stejné, takže nám během přestávky dělal společnost náš dobrý kamarád, pivo FIX. Jeho kvalita vlastně není nijak valná, ale vždy když přišlo ke slovu po celodenním výkonu v třicetistupňových teplotách, bylo tím nejlepším, co si jeden může představit a nejednou dokázalo postavit zničené tělo zpátky na nohy. V Koukoli byl účinek piva ještě znásoben úchvatným pohledem z terasy taverny na zalesněný hřeben pohoří Mitsikeli.

Z Koukouli do Kipi už je to pouhé dva kilometry z části po silnici a z části lesem. Lesní část končí u kamenného mostu Lazaridis (známý též jako Kontodimos), který je hned na okraji Kipi. Kromě nedotčené přírody a starobylých kamenných horských vesnic je celá oblast Zagori proslavená také právě kamennými mosty. Ty se začaly budovat v 18. století, kdy nahradily předchozí dřevěné stavby, jež nezvládaly rostoucí nápor dopravy mezi jednotlivými vesnicemi. Financovány bohatými obyvateli regionu či tureckými hodnostáři, zůstávají dodnes architektonickými skvosty uprostřed divoké přírody, vypovídající o charakteru a historii celého regionu. V blízkosti Kipi se kromě Lazaridova mostu nacházejí ještě dva další významné mosty Milos a Kalogeriko, na které jsme však již neměli sílu, a které jsme si tak vychutnali pouze z fotek v centru vesnice. V záři zapadajícího večerního slunce, se svými pevnými kamennými domy, posazený na svahu nad řekou Vikos vyzařoval Kipi něco z atmosféry dob dávno minulých. Opuštěné křivolaké uličky nepotvrzovaly fakt, že Kipi bývalo kdysi hlavním centrem celé oblasti Zagori, nicméně dávaly tušit dlouhou historii vesnice i celé oblasti. Příležitostí k noclehu však příliš nenabízely, a proto jsme se rozhodli nekomplikovat dále situaci marným hledáním vhodného místa a spacáky jsme rozdělali přímo v centru vesnice před impozantním kamenným kostelem.

Loučení s Nula trojkou

Poslední den jsme vstávali poměrně brzy, neboť jsme nechtěli pobouřit případné kolemjdoucí drzým nocováním přímo před vesnickým svatostánkem. Azurově modrá obloha bez jediného mráčku dávala tušit další slunečný den, který se nakonec stal posledním dnem našeho putování po Nula trojce. Ta vede z Kipi na jihovýchod po asfaltové silnici, aby se po necelých třech kilometrech odpojila a pokračovala údolím potoka Dovris. Nenáročný, zhruba pětikilometrový lesní úsek po nepříliš dobře značených cestách odhalí několik kamenných mostů ukrytých hluboko v lesích.

Pohlceny lesní vegetací a porostlé mechem slouží jako němý důkaz, že i v těchto místech panoval čilý ruch obchodních stezek. Po jejich přeložení či zániku se mosty přestaly využívat, a tak jsou dnes obchodní karavany vystřídány outdoorovými nadšenci, trailovými běžci a MTB cyklisty, kteří mohou uprostřed lesů objevovat stopy dávné minulosti. Lesní úsek vede až k úpatí pohoří Mitsikeli, což je horský hřeben táhnoucí se od Ioanniny v severozápadním směru v délce zhruba 35 kilometrů. Nula trojka je z lesa vyvedena na postupně se zvětšující lesácké stezky, které se napojují na asfaltovou silnici vedoucí mezi vesnicemi v podhůří Mitsikeli, a právě jedna z nich, Dikoryfo, představovala další a zároveň poslední zastávku naší cesty.

Malebná vesnice posazená na horském úbočí působila liduprázdně do chvíle, než jsme se dostali do jejího centra. Zde se nacházejí dvě nejvýznamnější budovy celé vsi – kostel a radnice, v té době zrovna procházející rekonstrukcí. Zásoby piva pro několik dělníků byly distribuovány malou tavernou přímo na náměstíčku a díky bohu se našlo něco i pro dva pocestné přicházející z údolí. Díky zásobám cigaret jsme mohli směnit kuřivo za alkohol, a tak jsme s cigaretou a lahví piva po chvíli usedli k diskuzi s majitelem taverny přímo v centru obce ve stínu majestátního platanu pod bedlivým dozorem řemeslníků spravujících radnici. Diskuze vedená rukama, nohama a několika jazyky se točila kolem klasických témat hor, turismu v Řecku, cestě do Ioanniny a života ve vesnici.;

Po necelé hodině jsme dali Dikoryfu sbohem a vydali se na poslední úsek naší cesty, výstup na hřeben Mitsikeli. Značka z vesnice kopíruje makadamovou cestu, jež je občas pro zkrácení vedena lesem. Značení není ani v tomto úseku bohužel bezchybné, a tak se značka po několika kilometrech ztrácí a na hřeben je tak třeba dostat se po makadamu. Jelikož Ioannina už v mapě Zagori Anavasi pro daný úsek není, neměli jsme přesnou představu, jak daleko jsme od města. Očekávaný výhled na jezero s městem se však bohužel nekonal, neboť k našemu zklamání jsme nebyli přímo nad městem, nýbrž stále ještě nějakých 15 km daleko od něj.

Vůle na pokračování se tak nějak vytratila. S vidinou dalšího patnáctikilometrového pochodu přes hřeben Mitsikeli a hledáním značky uprostřed ničeho jsme se rozhodli ukončit cestu na Nula trojce a sejít k hlavní silnici, odkud jsme následovně vzali autobus do Ioanniny. Pro ty, kdo by opravdu chtěli dojít trasu až do konce, je třeba přejít celý hřeben až skoro k nejvyššímu bodu Mitsikeli a následně sestoupat přes ves Lingiades na hlavní silnici do Ioanniny. Jelikož se město nachází na opačném břehu jezera, je potřeba ještě ujít přibližně 5 km po silnici, než se člověk dostane do touženého cíle. Nutno varovat, že značení v oblasti téměř neexistuje, a proto nezbývá než trefit správnou cestu více méně na základě orientačního smyslu. Na přechod Mitsikeli už se bohužel sil nedostávalo, a tak jsme se po hodinovém sestupu roštím, trním a po rozpálené nekonečné asfaltové silnici vedoucí do vesnice Perivleptos ocitli v motorestu na hlavní silnici ve směru Ioannina, ptaje se na možný autobus do města.

Ochotná slečna zavolala kamsi na informační linku zdejší autobusové dopravy a po chvíli nám sdělila, že autobus do Ioanniny jede za půl hodiny. Na otázku, kde je zastávka, pouze ukázala k mostku před motorestem bez sebemenšího označení s poznámkou, že si nás autobus všimne a zastaví. Tak se taky stalo a po dvaceti minutách jsme vystupovali na autobusovém nádraží v Ioannině. Sice jsme se tam nedostali zcela podle plánu pěšky a podél celé trasy 03, ale spokojenost s výkonem přeci jenom nějaká byla. Podvečerní procházku centrem Ioanniny jsme zakončili za městem v přilehlém lesoparku, kde nás ze zájmu oslovil místní běžec. Po krátké debatě jsme s kvitováním zjistili, že běžel mimo jiné Zagori ultra, on se naopak podivoval nad průchodem celé 03. Přes varování před smečkami psů jsme vyhledali opuštěné dětské hřiště bez svitu nočních lamp a uložili se k poslední noci v Řecku. Druhé ráno jsme si mohli v naprostém klidu a téměř samotě vychutnat centrum Ioanniny se starými hradbami a zbytky paláce proslulého Aliho paši na břehu jezera Pamvotis. Následoval už jen několikahodinový přejezd zpět do Thessaloniki a více či méně krkolomná cesta zpět do Skopje a do ČR.

Nula trojku jsme vyzkoušeli na vlastní kůži a až na pár krizových momentů bez sebemenších problémů. Poznali jsme tak trasu, o níž nejsou téměř žádné informací, avšak která si svou krásou a zajímavostí pozornost rozhodně zaslouží. Od divokých opuštěných hor, přes starobylé vesnice až po hluboké lesy a strmé rokle se vine dálková trasa nabízející milovníkům přírody a hor vše, co si jen můžou přát. Necelých 200 km táhnoucích se mezi Nestoriem a Ioanninou odhalí SZ části Řecka v blízkosti hranic s Albánií a prozkoumá nejvýznamnější horské celky severní části pohoří Pindos. Seznámení se s životem a kulturou vesnic v oblasti Zagori, jež si udržují svůj svébytný ráz a atmosféru po staletí, je další nedílným přínosem Nula trojky, stejně jako poznání, že Řecko nejsou pouze pláže, moře a turistická letoviska řeckých ostrovů. Horská tvář Řecka nabízí méně známou podobu této země. Odlehlou, tvrdou a prázdnou, zároveň však magicky krásnou, divokou a nespoutanou. Obraz hor není zdaleka typicky suchý a písčitý, jak by si o horách ve středomoří mohl leckdo myslet, nýbrž mnohem více svěží, živý a zelený vytvořený listnatými, smíšenými i čistě jehličnatými lesy. Spolu se spoustou vesniček v údolích nabízejících nesčetné možnosti dobrého jídla a pití za rozumnou cenu tak severozápadní Řecko poskytne neobyčejnou kombinaci sportovního výkonu a kulturního poznání ve všech jeho podobách. Všem, kteří prahnou po něčem takovém, nezbývá než doporučit.

Praktické informace:

Doprava - pravidelné autobusové linky Thessaloniki - Kastoria, Thessaloniki - Ioannina a zpět. Jízdní řády na stránkách autobusového nádraží Macedonia Intercity
Mapy - vydavatelství Anavasi, série Topo 50. Až na část pohoří Mitsikeli se vystačí se dvěma, a to 3.1 Zagori a 3.3 Gramos, Smolikas, Voio, Vasilista. Naše mapa 3.3 byla ze starší edice, nová už může mít severní úseky 03 vyznačené.
Jídlo a pití - levné, pivo do 2 Euro, jídlo často zdarma v podobě občerstvení k pití. FIX - náš věrný souputník. Na horských chatách a v turistických střediscích cenny vyšší.
Dostupnost vody - v horách vody málo, občas prameny a studánky, většinou znečištěné od ovcí. Voda dostupná hlavně ve vesnicích, případně filtrováním z potoků.
Počasí - ideální jaro od dubna do června nebo na podzim od září, kdy však mohou být ještě vysoké teploty ale počasí je celkem stabilní, až do konce října, kdy však již může častěji pršet. My jsme hory přešli v září, kdy vyjma dvou dní panovaly teploty kolem 30 °C. Tyto dva dny byly jediné deštivé.
Spaní - jednotlivé etapy mezi pohořími a vesnicemi lze pohodlně ujít za jediný den zpravidla do odpoledních hodin, takže zbývá spousta času na odpočinek a kulturní vyžití. Poblíž většiny vesnic jsou zastřešené altány nebo odpočivadla vhodná na spaní bez stanu, navíc s pitnou vodou.
Plánování - V době sepsání článku v prosinci 2016 se na webu mapy.cz objevily neúplné části značené trasy 03, a to mezi Drosopigi (Ohrio), Agia Paraskevi (Smolikas), Vrisochori (Tymfi), Mikro Papigo (Vikos) do Koukoli. Snad autoři postupně doplní celou 03, velmi by to ulehčilo plánování.
Zajímavost - pro milovníky dálkových běhů se v dané oblasti koná The Nort Face Zagori Mountain Running.

Kompletní galerie: