Izraelská národní stezka - Stezka Golanskými výšinami

V posledním článku našeho výletu se podíváme na Golanské výšiny – území, které vyvolává spory a emoce dodnes. Vede zde další dálková trasa a tou je Stezka Golanskými výšinami (Golan heights trail), kterou si chceme projít jako přídavek k Izraelské národní stezce.

Už v předchozím článku při popisu nejvyšší hory Izraele jsme zmínili, proč jsou Golanské výšiny problematickým územím. Z pohledu mezinárodního společenství jsou Golany syrským územím, které Izrael od šestidenní války roku 1967 okupuje. Z pohledu Izraele jde o izraelské území, na kterém platí díky zákonu o Golanských výšinách z roku 1981 přímá izraelská vláda a zákonodárství. Hranici mezi oběma zeměmi na Golanech zajišťuje pozorovatelská mise OSN pro uvolňování napětí UNDOF. O Golanských výšinách člověk slyší neustále pouze ve spojení s konfliktem nebo válkou, ale pravdou je, že na místě samotném vládne absolutní klid a turistika zde jen kvete.

Třicátý první den plánujeme dokoupení zásob v Kirjat Šmoně a následně se chceme přesunout autobusem do Golan samotných. Prvním ranním autobusem jedeme do Kirjat Šmony, kde strávíme většinu dne. Na volném plácku u hlavní silnice nejdřív sušíme vyprané oblečení, poté si dáme na autobusovém nádraží šavarmu a nakonec se vydáme do obchodního centra, kde po zbytek odpoledne aktualizujeme blog a nakupujeme zásoby. Jelikož se blíží konec Pesachu, zavírá se už ve tři odpoledne. Sice je čtvrtek, ale díky svátku platí stejná pravidla jako v pátek. Zítra je poslední den Pesachu, což je sice pátek, ale jako velký svátek a slavnostní den bude mít omezení jako v sobotu. No a sobota zůstává sobotou. Dva a půl dne tak bude všude zavřeno a veřejná doprava bude prakticky nulová. Omezení autobusů se nás dotýká už teď. Linkou 58 se potřebujeme dostat do města Majdal Shams, odkud bychom mohli vyrazit na Stezku Golanskými výšinami, leč vypadá to, že jdeme příliš pozdě. Místní slečna nám potvrdí, že autobus už je nejspíš pryč a že další dva dny bude z Kirjat Shmony problém se dostat. Počkáme do odjezdu posledního autobusu a když ani ten není náš, vydáme se stopovat. U brány nádraží nás odchytne taxikář, jestli nechceme někam vzít. Taxi bude sice dražší, ale zato rychlejší a pohodlnější než stop, a tak nakonec usmlouváme cenu 120 šekelů a do Majdal Shams se vezeme taxíkem. Výškový rozdíl mezi Kirjat Šmonou a Majdal Shams je 1000 metrů a při cestě po kroutící se silnici jsme rádi, že jsme se nerozhodli celý výstup absolvovat pěšky. Ušetřené síly se budou hodit.

V Majdal Shams dokupujeme zásoby a vydáváme se na Stezku Golanských výšin, která má celkovou délku 125 km a je značena zeleno-modro-bílou značkou. Zde je na místě upřesnit, že nezačínáme na oficiálním začátku stezky, ale 4 km od něj. Kdo bych chtěl začínat na oficiálním začátku, musí ještě ujít 4 km a vystoupat 400 výškových metrů na sever od Majdal Shams. V šest večer nemáme na žádné stoupání náladu, a tak první kilometry oželíme. Stejně máme celé Golany už jenom jako příjemnou nadstavbu. Směřujeme tudíž na jih a po šesti kilometrech postavíme na pastvině vedle cesty stany. Místní nám potvrdili, že není problém přelézt plot a stanovat kdekoliv, takže tak činíme.

Drúzská vlajka

Třicátý druhý den začínáme sestupem do drúzského městečka Masade, kde si klasicky kupujeme kávu a výborné croissanty. Drúzové na rozdíl od Židů žádný svátek neslaví, a proto je všude otevřeno. Drúzové jsou nábožensko-etnická komunita žijící v Libanonu, Sýrii a též na severu Izraele. Etnicky jde o Araby a nábožensky o odnož šíitského islámu ovlivněnou novoplatónskou a gnostickou filozifií. Většinou muslimů jsou chápáni jako sekta a nejsou uznáváni. V rámci arabského světa se Drúzové výrazně liší ve vztahu k Izraeli. Už v první arabsko-izraelské válce roku 1948 bojovali po boku Židů, dodnes slouží v izraelské armádě, nehlásí se k palestinskému národnímu hnutí a považují se za loajální občany Izraele. Žijí převážně na severu Izraele a Majdal Shams i Masade jsou jedny z drúzských měst.

Od Masade pokračujeme po asfaltu a polními cestami na jih s častými výhledy na masiv Hermonu. Stoupání je pozvolné a cesta technicky nenáročná. Celá stezka Golanskými výšinami je kromě pěších turistů doporučována i cyklistům nebo jezdcům na koních. S několika cyklisty se bavíme a všichni chválí krásu zelených Golanských výšin. Letos byla na srážky vydatná a dlouhá zima a díky velkému množství vody se Golany hezky zelenají. Normálně jsou prý spíš vyprahlejší a dožluta.

Po 15 km docházíme k pomníku v Údolí slz, místu kde se odehrála jedna z největších tankových bitev od konce druhé světové války. Jak jsme již zmínili, území Golanských výšin ztratila Sýrie během šestidenní války roku 1967. Syřané chtěli území zpět, a tak spolu s Egyptem rozpoutali v říjnu 1973 další válku, tentokrát válku jomkipurskou. Na popis celého konfliktu zde nemáme místo, ale bitvu v Údolí slz si ve stručnosti připomenout můžeme. Bitva v Údolí slz byla série bitev mezi 6. a 9. říjnem 1973, kdy se syrská tanková vojska snažila prolomit izraelskou obranu v severních Golanech a otevřít cestu ke Galilejskému jezeru. Izraelci byly ve velké početní nevýhodě, kdy proti přibližně 100 izraelským tankům stálo až 500 tanků syrských. Izraelci však byly zakopáni ve výhodných obranných pozicích a jejich tanky měly větší dostřel. Byl tak schopni odstřelovat z větší vzdálenosti syrské tanky snažící se o průnik. Po celé tři dny posílali Syřané vlnu za vlnou, které byly neustále odráženy. Izraelci byli sice velmi blízko kolapsu, ale dokázali frontu udržet a Syřané nakonec od útoků 9. října ustoupili. Během celé bitvy ztratili Syřané přes 500 tanků a obrněných vozidel, zatímco ztráty na izraelské straně byly kolem 80 tanků. Bitva v Údolí slz znamenala zásadní bod jomkipurské války na syrské frontě, neboť díky ní udrželi Izraelci Golany a mohli poté přejít do útoku na syrské území.

Kolem celé stezky jsou vidět připomínky jomkipurské války, ať už se jedná o minová pole, pomníky na místech jednotlivých střetnutí nebo opuštěné tanky či opevnění. Zachovaná opevnění jsou i na nejvyšším bodě celého dne, vrcholu Bental, kam vede celkem prudké stoupání. Vrchol samotný je oblíbeným turistickým cílem a nachází se zde obchod se suvenýry a občerstvením. V zákopech a bunkrech zde pobíhají děti a davy lidí si fotí výhledy z bývalé frontové linie. Pro fanoušky vojenské historie by severní část Stezky Golanskými výšinami mohla být určitě zajímavým místem.

Od vrcholu Bental pokračujeme k mošavu Ein Zivan, kde dobíráme vodu a přes poslední stoupání dne kolem větrných mlýnů nakonec docházíme na planinu u osady Alonej ha-Bašan, kde stavíme stany. Jsme hned vedle syrské hranice a před ulehnutím pozorujeme syrský hraniční plot. Zvukový doprovod nám k tomu dělá všudypřítomné vytí šakalů. Třicátý druhý den jsme ušli 45 km.

Třicátý třetí den nás čeká střední a jižní část Golanských výšin, kde stezka pouze klesá. Veškeré stoupání jsme si odbyli včera a po zbytek trasy už půjdeme jenom dolů. Jižní část stezky zajímavostmi rozhodně neoplývá. Jde se převážně po loukách a polních cestách. Pole zde nejsou a velká část Golanských výšin se využívá převážně jako pastviny pro zvířata. Lesy zde nejsou už vůbec a jediným zpestřením je brodění několika rozvodněných potoků. Vody je zde letos opravdu hodně.

S postupujícím dnem se dělá čím dál větší teplo a cesty vedou častěji přímo zarostlou loukou. To se neblaze projevuje na našem stavu, neboť se objevuje alergie. Oba dva co chvíli kýcháme, pálí nás oči a mizerně se dýchá. Od trávy si potřebujeme dát chvíli pauzu, a tak se stahujeme do osady Natur, kde dobereme vodu a zvažujeme, co dál. Do konce stezky nám zbývá necelých 30 km, ale na nějaké extra zajímavosti nebo výhledy to nevypadá a s největší pravděpodobností to bude pouze 30 km loukou za doprovodu kýchání a prskání. Takového terénu i příjemné alergie si můžeme užít dost v ČR a nepotřebujeme k tomu být na Golanských výšinách. Padá tak rozhodnutí, že se stáhneme ze stezky a budeme směřovat na západ ke Galilejskému jezeru. Celou stezku jsme stejně měli jenom jako bonus a vynechání posledních pár kilometrů nás až tak nebolí. Golany jsme viděli prakticky celé a o celém prostoru jsme si udělali dostatečný obraz. Za cíl dne si stanovujeme mošav Bnei Yehuda, do kterého docházíme z poloviny po silnici kolem šesté večer. K našemu štěstí má jeden krámek otevřeno a po skončení Pesachu už prodavač i stihl vystavit do regálu pivo. Hned si tak kupujeme několik kousků a v dobré náladě, že nám zítra zbývá už jenom šest kilometrů k jezeru, probíráme uplynulý měsíc. Několik osmivoltových piv nás uvede do patřičné nálady, abychom nakonec zalezli do spacáků na dětském hřišti uprostřed mošavu. Třicátý třetí den jsme ušli 46 km.

Třicátý čtvrtý den je poslední den chůze, kdy máme před sebou pouze šest kilometrů do Kibucu Ein Gev na břehu Galilejského jezera. Ráno čekáme do sedmi na otevření obchodu, kde kupujeme snídani a pak se vydáváme na cestu. Šest kilometrů je prakticky jenom sestup k jezeru a v devět jsme již v kibucu. Cesta tak skončila, nikam dál již nemusíme chodit. Celý zbytek dne pendlujeme mezi obchodem a pobřežím, kde si užíváme příjemnou pohodu a pocit, že je všechno za námi. Golanské výšiny stojí určitě za návštěvu, i když zábavnější je určitě jejich severní část. Díky lehkému a rovinatému profilu jsou možná vhodnější pro kolo než pro pěší přechod, ale i pěšky mají co nabídnout. Pokud se tak dostanete do Izraele, neváhejte zavítat i na Golanské výšiny.

Golanskými výšinami skončilo i naše putování po Izraeli. Za 34 dní pochodu jsme ušli necelých 1200 km a zemi poznali z velké části celou. Dáme si teď pár dní přestávku na regeneraci těla i mysli a po ní přijdeme se souhrnným článkem o Izraeli, ve kterém se pokusíme zhodnotit celou výpravu a přijít s možnými tipy a radami pro další cestovatele.

Fotogalerie: