Začátek února. Sněhu je dost, teploty jsou pravidelně hluboko pod nulou a život často znepříjemňuje všudypřítomný prudký vítr. Když se do toho přidá mrznoucí mlha vytvářející ledovku na všech cestách, dostáváme ideální podmínky pro nějaký ten dálkový pochod či běh. A toho je potřeba využít. Bylo by přeci škoda sedět v teple domova, když je zde možnost běžet stokilometrovou trasu ve sněhu, mrazu a silném větru.
Jeden takový dálkový pochod pořádá Klub českých turistů Malá Haná Velké Opatovice, a tak si s Ondřejem a Kubou rezervujeme víkend 8.-10. února pro Malohanáckou stovku. Ondřej akci zmiňuje už od prosince a snaží se nás natlačit do nejdelší, stokilometrové trasy, avšak my s Kubou dáváme přednost rozumnějšímu šedesátikilometrovému okruhu. Při Ondřejově stylu a rychlosti běhání bychom jej stejně viděli pouze na startu a pak až v cíli, takže by bylo vlastně úplně jedno, kterou trasu jdeme. Ondřej tak zahájí v pátek večer stokilometrovou trasou, my s Kubou se na šedesátku připojíme v sobotu ráno chodeckým tempem.
Místem registrace je sokolovna ve Velkých Opatovicích, kde to již při našem příjezdu bzučí jako v úle. 72 registrovaných stovkařů se připravuje na start, kontroluje výbavu, převléká se, doplňuje zásoby a studuje trasu a jednotlivé kontrolní body. Odjezd na start v nedaleké obci Chornice je ve 20:00 a my tak máme ještě necelé dvě hodiny společně. Dáváme pivo a čekáme na povel k odjezdu. Všude kolem se zatím řeší start závodu, organizátoři vysvětlují systém kontrol a rozdávají dodatečně mapy. Venku mezitím padla mlha a teplota opět o pár stupňů poklesla. S Kubou se snažíme Ondřeje motivovat popisem následujících hodin. Zatímco on se bude ve tmě, mrazu a větru brodit kdesi sněhem, trpět při tom zimou a bolestí jako zvíře a po zdolání padesáti kilometrů jej bude čekat dalších padesát, my si dáme čtyři piva, zalezeme do teplých spacáků a v poklidu usneme. Naše motivační řeč asi nebyla dostatečně povzbudivá, neboť Ondřej nijak více motivovaně nevypadá. Dá si něco málo z druhého piva a sklesle čeká na odjezd. Ten nakonec ve 20:00 přichází přesně na čas. Sokolovna se rázem vyprazdňuje a my tu s Kubou zůstáváme spolu s místními štamgatsy, organizátory a několika dalšími lidmi, kteří stejně jaky my využívají nocleh v místní tělocvičně. Večer vyplníme přesně tak, jak jsme popsali Ondřejovi. V teple sokolovny si kromě čtyř piv dáme ještě řízek a bramborový salát, občas připijeme na nebohé duše, které zrovna začali svoje stokilometrové utrpení, a kolem půlnoci se odebereme na kutě.
Pro nás začíná pochod až v sobotu v 6:00, kdy se registrujeme a dostáváme mapu spolu se seznamem kontrol. Ty spočívají v seznamu určitých míst (hospody, minimarket) a rozcestníků. Z hospod a obchodu je potřeba donést razítko, u rozcestníků je potřeba zaznamenat jejich nadmořskou výšku. Náš okruh měří ve skutečnosti jenom 57 km a představuje vlastně stovkovou trasu bez prvních 45 km. První polovina trasy je vedená v kopcích na západ od Boskovické brázdy s občerstvovací stanicí v Boskovicích, druhá polovina trasy vede zpět do Velkých Opatovic v kopcích na východ od Boskovické brázdy. Celá trasa je vedena pouze po turistických cestách, vlastního značení organizátoři nikde nepoužívají. Převýšení je na celé trase pouhých 1200 metrů, což představuje pohodlnou trasu bez výrazných stoupání a klesání. Kromě stovkové a šedesátkové trasy organizátoři ještě připravili řadu kratších tras, od dvou do 48 kilometrů, se startem ve Velkých Opatovicích nebo Letovicích.
Chvíli po registraci vycházíme vstříc prvním metrům pochodu. Kuba se mě už v pátek ráno zeptal, jestli bych mu nemohl vzít náhradní čelovku, protože on tu svoji zapomněl. Uzmul jsem tak doma mamince její čelovku a v tělocvičně ji ještě během večera dal Kubovi. To vše proto abych ji nenechal u sebe v batohu a my nemuseli ráno šlapat na jednom světle. Asi po deseti minutách chůze mi na konci Velkých Opatovic Kuba sdělí, že nechal čelovku v tělocvičně. Pohled k nebi, povzdechnutí a pokrčení ramen je moje reakce na danou situaci. Vracet se již nemá cenu, protože svítání je stejně blízko, a tak ukrajujeme první metry na jedné čelovce. Už od začátku se jde dobře. Teplota je lehce pod nulou a prvních 9 km se jde většinou v lese. Sněhu je pouze pár čísel, trochu problémů dělá led na cestách a silnicích. U vesnice Kochov se dostáváme na silnici, kde to pořádně fouká, ale po chvíli se opět schováváme do lesa. Jedním z důvodů, proč jsem zvolil účast v tomto pochodu je skutečnost, že oblast Malé Hané pro mě představuje absolutní neznámou. V nížině mezi Městečkem Trnávka a Boskovicemi jsem nikdy nebyl, stejně jako v okolních kopcích, a proto pro mě má pochod i edukativní význam. Kousek za vesnicí Bačov se po necelých 20 km dostáváme k zvláštně vypadajícím mostu.
Chvíli po registraci vycházíme vstříc prvním metrům pochodu. Kuba se mě už v pátek ráno zeptal, jestli bych mu nemohl vzít náhradní čelovku, protože on tu svoji zapomněl. Uzmul jsem tak doma mamince její čelovku a v tělocvičně ji ještě během večera dal Kubovi. To vše proto abych ji nenechal u sebe v batohu a my nemuseli ráno šlapat na jednom světle. Asi po deseti minutách chůze mi na konci Velkých Opatovic Kuba sdělí, že nechal čelovku v tělocvičně. Pohled k nebi, povzdechnutí a pokrčení ramen je moje reakce na danou situaci. Vracet se již nemá cenu, protože svítání je stejně blízko, a tak ukrajujeme první metry na jedné čelovce. Už od začátku se jde dobře. Teplota je lehce pod nulou a prvních 9 km se jde většinou v lese. Sněhu je pouze pár čísel, trochu problémů dělá led na cestách a silnicích. U vesnice Kochov se dostáváme na silnici, kde to pořádně fouká, ale po chvíli se opět schováváme do lesa. Jedním z důvodů, proč jsem zvolil účast v tomto pochodu je skutečnost, že oblast Malé Hané pro mě představuje absolutní neznámou. V nížině mezi Městečkem Trnávka a Boskovicemi jsem nikdy nebyl, stejně jako v okolních kopcích, a proto pro mě má pochod i edukativní význam. Kousek za vesnicí Bačov se po necelých 20 km dostáváme k zvláštně vypadajícím mostu.
Až Ondřej nás v cíli informuje, že se jedná o jeden z mostů nedokončené Hitlerovy dálnice. Ta měla spojovat Vídeň s Vratislaví a její stavba byla zahájena v dubnu 1939. Projekt byl však již roku 1942 přerušen a k jeho pokračování nikdy nedošlo. Dálnici tak dodnes připomíná pouze několik mostů, náspů a pilířů v okolí Brna a v oblasti Malé Hané. Most u Bačova je jedním z nich. Mezi Bačovem a Boskovicemi je zelená turistická značka svedena ze silnice do otevřeného pole a organizátoři vedou trasu přesně po této značce. Je sice dobře, že pochod nevede po silnici, nicméně pětikilometrový úsek na otevřených polích, odkud nás ze všech stran bičuje ledový vítr, je poněkud frustrující. Prsty mrznou, tělo mrzne a proti větru se jen obtížně postupuje. Na začátku Boskovic tak proklínáme vítr, zimu, organizátory i KČT. Značně vymrzlí procházíme Boskovice a míříme co nejrychleji k místnímu arboretu, kde se nachází občerstvovací stanice.
Ta nám vlije novou krev do žil. V občerstvení Dva dvory dostáváme polívku, banán, sušenku a kafe. Zároveň podle zapsaných časů zjišťujeme, v kolik hodin zde byl Ondřej a další stovkaři. Plni nové energie se vydáváme na druhou polovinu tratě zpět do Velkých Opatovic. Vysvitlo nám k tomu slunce a výrazně se oteplilo, takže úsek od Boskovic se nese úplně v jiném duchu. Místo větru a zimy si užíváme slunce, tepla a modré oblohy. Cesta zpět má podobný profil jako cesta do Boskovic a vede po turistických značkách v kopcích na východ od Boskovické brázdy. Pohybuje se v nadmořských výškách od 400 do 600 m n.m.
Cestou míjíme pěknou kapličku u Šebetova a na kontrole na Pohoře v pohostinství U Klementů jsme svědky mariášového turnaje. Hospoda je k prasknutí plná karbaníků a jednotlivé hry jsou přímo komentovány z reproduktorů na stěnách hostince. Vypadá to jako nějaká profesionální akce přenášená na Eurosportu, snad až na to množství piv všude kolem. Od hostince scházíme z kopců zpět do nížiny a posledních sedm kilometrů je již jenom o přechodu nížiny do Velkých Opatovic.
Před 16:00 přicházíme zpět do sokolovny a máme hotovo. Celá trasa nám chodeckým tempem trvala devět a půl hodiny a jednalo se o velmi příjemně strávený sobotní den. Občas jsme si seběhli nějaké to klesání, ale výraznou většinu jsme pouze šli, přesně tak jak jsme plánovali. V sokolovně narážíme na spícího Ondřeje, jehož zkušenost byla přeci jen o něco odlišnější než naše.
Malohanácká stovka
Malohanácka stovka byla hodně zvláštní akce. Tahle věta by možná stačila jako celkové shrnutí, jenže „pokus je první krok k neúspěchu“ je nejen motem jednoho moudrého člověka, ale i věta, která mi zněla v hlavě značnou část akce.
Po společné fotce následuje start po osmé večer, což se rovná minimálně 11 hodinám tmy. Pro ty rychlejší to znamená absolvovat téměř celou stovku za tmy, naštěstí se mezi ně zdaleka neřadím. I tak si pomýšlím na čas mezi 13-14 hodinami, ostatně relativně rovinatá trasa s nižším převýšením se zdála na první pohled celkem jednoduchá. Na únor celkem příznivé teploty, sněhu ani ne po kotníky, a tak první kilometry ubíhají v příjemném tempu. Postupně se odděluje skupinka asi 10 lidí, ale již po pár kilometrech zjišťujeme, že jsme mimo trasu, jak se ukázalo zdaleka nikoliv naposledy. Bloudění lesem v mlze mimo cesty, marné hledání trasy podle navigace nebo přelézání plotu nikoho netěší, ale zatím je sil dostatek a v menší skupince se za Bouzovem dostáváme na první občerstvovačku po asi 22 km. Pár kousků čokolády, sušenka a rychle pryč z tepla. Venku mezitím teplota rychle padá pod nulu. Běželo by se dobře nebýt mrznoucí mlhy. Ta dost nepříjemně zalézá za nehty a rychle bere síly. Přichází tak první krize a s ní nepříjemná křeč, se kterou zápasím několik měsíců. Do hlavy se vkrádají negativní myšlenky, přesto postupně ukrajujeme kilometry. Nic jiného taky nezbývá. Nakonec jsme před jednou v noci, po pěti hodinách a pár drobných, zpět ve Velkých Opatovicích. Jeden kolega končí, mně se do zimy samotnému nechce a navíc sotva pajdám. Marně tak přemýšlím, kde najít útěchu. Takhle nad ránem těžko najdu někoho, kdo mě poplácá po zádech, řekne něco vřelého a motivuje. Ze sokolovny se však ozývá hřmotný chrapot a představa, že strávím několik hodin na podlaze bez karimatky, půjčil jsem ji Kubovi, je ještě depresivnější. Teplý čaj, polívka, půlhodina pauzy, pivo a zejména rozhodnutí, že na výsledný čas kašlu a nějak to holt dojdu, nakonec činí svět o něco snesitelnějším.
Po společné fotce následuje start po osmé večer, což se rovná minimálně 11 hodinám tmy. Pro ty rychlejší to znamená absolvovat téměř celou stovku za tmy, naštěstí se mezi ně zdaleka neřadím. I tak si pomýšlím na čas mezi 13-14 hodinami, ostatně relativně rovinatá trasa s nižším převýšením se zdála na první pohled celkem jednoduchá. Na únor celkem příznivé teploty, sněhu ani ne po kotníky, a tak první kilometry ubíhají v příjemném tempu. Postupně se odděluje skupinka asi 10 lidí, ale již po pár kilometrech zjišťujeme, že jsme mimo trasu, jak se ukázalo zdaleka nikoliv naposledy. Bloudění lesem v mlze mimo cesty, marné hledání trasy podle navigace nebo přelézání plotu nikoho netěší, ale zatím je sil dostatek a v menší skupince se za Bouzovem dostáváme na první občerstvovačku po asi 22 km. Pár kousků čokolády, sušenka a rychle pryč z tepla. Venku mezitím teplota rychle padá pod nulu. Běželo by se dobře nebýt mrznoucí mlhy. Ta dost nepříjemně zalézá za nehty a rychle bere síly. Přichází tak první krize a s ní nepříjemná křeč, se kterou zápasím několik měsíců. Do hlavy se vkrádají negativní myšlenky, přesto postupně ukrajujeme kilometry. Nic jiného taky nezbývá. Nakonec jsme před jednou v noci, po pěti hodinách a pár drobných, zpět ve Velkých Opatovicích. Jeden kolega končí, mně se do zimy samotnému nechce a navíc sotva pajdám. Marně tak přemýšlím, kde najít útěchu. Takhle nad ránem těžko najdu někoho, kdo mě poplácá po zádech, řekne něco vřelého a motivuje. Ze sokolovny se však ozývá hřmotný chrapot a představa, že strávím několik hodin na podlaze bez karimatky, půjčil jsem ji Kubovi, je ještě depresivnější. Teplý čaj, polívka, půlhodina pauzy, pivo a zejména rozhodnutí, že na výsledný čas kašlu a nějak to holt dojdu, nakonec činí svět o něco snesitelnějším.
Jakmile se ale ocitnu venku, tak je dobrá nálada pryč. Zima a únava dělají své, o čemž svědčí dvě „mrchy“ krátce za sebou. Po dalších dvou hodinách už toho mám plné kecky, ale naštěstí mě dobíhá Martin. Celkem to tady zná, pracuje v Boskovicích a žije nedaleko, tak se alespoň můžu vykašlat na navigaci. Čas ve dvou přece jen utíká o dost rychleji a s ním i kilometry. Lesy postupně mizí a s nimi i mlha, otevírá se pohled na noční Boskovice v dálce. Oba už se těšíme na polívku a čaj na občerstvovačce za Boskovicemi, přece jen dalších 25 km stálo víc sil, než jsem doufal. Jakmile ale vyběhneme z lesa, tak se do nás opře ledový protivítr. Posledních pár kilometrů do Boskovic je už celkem slušný očistec. Necítím ruce ani prsty na nohou a v hlavě mi dokola běží myšlenky „co tady dělám?“ nebo „mám tohle zapotřebí?“. Co naplat, nikdo mě nenutil sem jezdit a každá krize jednou přejde. Nakonec se před svítáním konečně dostáváme na občerstvovačku v boskovickém Arboretu. Polívka, čaj, pivo, sušenka v libovolném pořadí dělají svoje, stejně jako postupné svítání.
Najednou oba chytáme již několikátý dech, světlo vlévá novou sílu do žil a úsek do Šebetova běžíme v pohodovém tempu. Ze Šebetova se pomalu prokousáváme do kopce na Pohoru na poslední občerstvovačku. Martin zná hospodského a oba se těšíme na další pivo. To nakonec vychutnáváme s vědomím, že do konce už je to jen nějakých 15 kilometrů, a to převážně po rovině nebo z kopce. Dostávám se do další krize z únavy, všechno už bolí a je dost těžké se přesvědčit byť jenom k pomalému běhu. Shodujeme se, že zkusíme dokončit alespoň pod 15 hodin. Nezbývá tak, než zatnout zuby a všechny negativní myšlenky vytěsnit z hlavy. Před poslední kontrolou nabíráme Annu (která skončila 1. mezi ženami) a ocitáme se ani ne 5 kilometrů před koncem, který se shoduje s první částí. V noci jsem musel části tohoto úseku naprosto vyřízený jít, najednou to všichni běžíme a ono to překvapivě celkem jde. Anna už toho ale má taky dost, a tak jí utíkáme a zoufale každou chvíli kontrolujeme hodinky. Poslední 2 kilometry si už užíváme endorfinového rauše a sladkého pocitu, že už bude konečně konec. Po necelých 15 hodinách nakonec bereme sdílenou bramborovou medaili a vychutnáváme cílové pivo a hlavně radost z toho, že už nikam nemusíme.
Malohanácká stovka byla opravdu zvláštní akce. Většina se odehrála v noci, počasí přes příznivou předpověď celkem potrápilo a očistec před Boskovicemi si budu ještě chvíli pamatovat. Nakolik se zdála jako jednodušší stovka, tak to přesto nebylo zdaleka zadarmo, celkem to klouzalo a pár kopečků na trati taky dokázalo potrápit. Moje představy se jako obvykle nenaplnily a moto „pokus je první krok k neúspěchu“ se ukázalo jako více než výstižné. Z Malé Hané jsem toho bohužel mnoho díky tmě a mlze neviděl. Úsek za Boskovicemi jsem si ale za světla užil a zalesněné kopečky se mi moc líbily. Tak holt znovu a snad lépe!
Nakonec jsme se však shodli, že jako celek byla Malohanácká stovka a doprovodné kratší trasy výbornou akcí. Zázemí bylo připravené a fungovalo bez problémů, organizace nijak nedrhla., občerstvovačky byly připravené a dodávaly, co měly. Podle údajů organizátorů se letošního pochodu účastnilo celkově na všech trasách 579 účastníků, což je dosavadní rekord závodu. Pokud by kdokoliv chtěl poznat Malou Hanou a rád se při tom prošel nebo si zaběhal, Malohanácká stovka a kratší doprovodné trasy představují ideální volbu.
Nakonec jsme se však shodli, že jako celek byla Malohanácká stovka a doprovodné kratší trasy výbornou akcí. Zázemí bylo připravené a fungovalo bez problémů, organizace nijak nedrhla., občerstvovačky byly připravené a dodávaly, co měly. Podle údajů organizátorů se letošního pochodu účastnilo celkově na všech trasách 579 účastníků, což je dosavadní rekord závodu. Pokud by kdokoliv chtěl poznat Malou Hanou a rád se při tom prošel nebo si zaběhal, Malohanácká stovka a kratší doprovodné trasy představují ideální volbu.
Fotogalerie:
Žádné komentáře:
Okomentovat