Judské hory jsme překonali a vstoupili do svatého města. Cesta to byla rozhodně rychlejší než na poušti a výrazně jiná. Pojďme se tedy podívat, jaké další tváře má Izrael.
Čtrnáctý den nám dává za pravdu, že je poušť definitivně za námi. Všude kolem nás se zelenají pole, procházíme sady a i když stoupáme do kopců, tráva a květiny kolem nás hrají všemi barvami. Stoupáme totiž do jižní části Judských hor a až do Jeruzaléma se budeme pohybovat v jejich podhůří. Je příjemně teplo, vítr jen tak lehce pofukuje a už od začátku jdeme jenom v krátkých rukávech. Od nocoviště nejprve přicházíme k pevnosti Tel Arad. 14 šekelů za vstup se nám platit nechce, ale přemluvíme strážného o nabrání vody. Můžeme se tak alespoň podívat do areálu pod pevností.
Dále se cesta lehce vlní nahoru a dolů, aby nakonec zamířila na druhý nejvyšší bod Izraelské národní stezky, vrchol Amasa. Pozvolné stoupání je nesrovnatelné s krpály, které byly v Negevu a kromě toho vede po staré římské cestě. Ta sloužila Římanům jako spojnice mezi Jeruzalémem a jihem říše a její stopy jsou jasně patrné dodnes. Už před desátou jsme na vrcholu, kde si dáváme pár vrcholových fotek. 859 m n. m. není žádná závratná výška, ale když už se jedná o ten druhý nejvyšší vrchol stezky, tak proč ne.
Z vrcholu pokračujeme do Jatirského lesa, na který se těšíme již od pouště. Les se rozkládá na ploše 30 čtverečních kilometrů a celkově zde bylo vysázeno na 4 miliony stromů, převážně borovic a cypřišů. První stromy byly vysázeny roku 1964 a projekt se nakonec ukázal jako velký úspěch, neboť zabránil postupné dezertifikace zdejší oblasti. Lesa si užíváme, jak jen můžeme. Po skoro dvou týdnech opět vidíme stromy a až v takovou chvíli si našinec uvědomí, jak hodně je na lesy zvyklý. U vojenského objektu nabíráme u brány vodu a příjemný strážný nám ještě nabízí sladký čaj. Z Jatirského lesa přecházíme do menšího Metarského lesa, který končí na hlavní silnici mezi Beer Shevou a Západním břehem Jordánu.
Západní břeh je od samotného izraelského území oddělen betonovou zdí, podél níž pochodujeme více či méně až do konce dne. Zeď byla v minulosti často terčem kritiky, neboť reprezentuje fyzické oddělení Arabů od Židů, nicméně stojí dodnes a vypadá to, že bude stát i nadále.
K večeru docházíme do kibucu Lahav, kde si chceme jenom koupit pivo a něco sladkého. Před obchodem nás ale osloví jeden z místních, jestli prý nechceme zůstat. Jeho otec je totiž tzv. trail angel a hikerům, kteří přecházejí Izraelskou národní stezku nabízí ubytování zdarma. Spaní v posteli a sprchu samozřejmě neodmítáme, a tak po chvíli dostáváme klíče od přístřešku se dvěma pokoji, kuchyňkou a koupelnou. Opět jsme k něčemu dobrému přišli jako slepí k houslím jenom proto, že nám to někdo nabídl. Ještě před spaním dáváme pár piv a probíráme nadcházející dny, než uléháme do postele. Dnes padlo 45 km.
Patnáctý den zahajujeme mírným stoupáním v okolí Lahavu, ale již po hodině sestupujeme do roviny, která nás provází po celý den. Míjíme pole a nic jiného než pole. Část z nich už je sklizená a vypadá to, že v Izraeli se sklízí i dvakrát do roka. Zpestření nám přináší maximálně jednou za půl hodiny projíždějící vlak. Přestávku si dáváme na benzínce u hlavního tahu na Beer Shevu, kde se k nám připojuje Matthew z americko-australsko-kanadského týmu. Měl od kluků rozdílné tempo, a tak se na čas přidává k nám.
Od benzínky pokračujeme opět skrze pole a cestou potkáváme spoustu Izraelců na procházce. Dnes jsou volby do parlamentu a Izraelci mají prý den volna. Proto ty davy lidí. Jediným zajímavým místem dne jsou zbytky tureckého železničního mostu z první světové války. Jinak jsou kolem pole a zase pole. Cesta tak poměrně monotónně ubíhá až do cíle celého dne, mošavu Lachish. Do malého mošavu by to dnes asi nikdo neřekl, ale za Judského království se jednalo o druhé nejvýznamnější město celého království, hned po Jeruzalému. Na slavnou minulost ukazují zbytky pevnosti a paláce spolu s naučnou stezkou hned vedle mošavu.
Judské království byl starověký státní útvar, který existoval na území hornatého Judska mezi 9. a 6. stoletím př. n. l. Spolu s Izraelským královstvím představoval nejrozvinutější státní útvar na území dnešního Izraele v daném časovém období. Judské království bylo zpočátku méně rozvinuté a jeho charakter byl spíše provinční, avšak po pádu Izraelského království v 8. století př. n. l. převzalo vedoucí roli. Díky tomu se tak jeho hlavní město Jeruzalém postupně stal politickým i náboženským centrem v oblasti. Judské království zaniklo roku 586 př. n. l., kdy jej dobyla babylonská vojska krále Nabukadnesara II. Pád Judského království má v židovských dějinách velký význam, neboť při něm byl zničen Šalamounův chrám (První chrám) v Jeruzalémě a spousta obyvatel byla odvlečena do zajetí. Toto zajetí a následný exil vstoupil do historie jako Babylonské zajetí Židů.
Po nákupu potravin v místním obchodě míříme na nocoviště vedle mošavu, ale místo něj si steleme u budoucího turistického centra, v tuto chvíli stále ještě ve výstavbě. Jsme aspoň pod střechou a nemusíme rozdělávat stany. I dnes jsme ušli 45 km.
Šestnáctý den zahajujeme prohlídkou zbytků paláce starobylého Lachishe. Jsou vidět zbytky opevnění a některé obvodové zdi. Spolu s informačními tabulemi se člověk alespoň dozví něco o starobylém Judském království či tehdejším způsobu života a boje. Když už jsme tu, tak to za podívání stojí. Po prohlídce pokračujeme na benzínku Beit Guvrin, kde si dáváme kafe a na WiFi aktualizujeme blog. V blízkosti Beit Guvrin je mimochodem též důležitý národní park se starověkými kostely a jeskyněmi, který si však necháváme na jindy.
Od Beit Guvrin stezka opět stoupá do výšek kolem 400 m n. m., neboť se vrací zpět do západního podhůří Judských hor. Alespoň není tak jednotvárná jako v polích. Cestou potkáváme několik skupin vojáků a nejzajímavější je skupina asi dvaceti z nich, kterým vlezeme přímo pod hlavně automatických pušek. V jednu chvíli se totiž vyhrabeme z křoví a po naší pravici 10 metrů od nás je asi dvacet vojáků v pokleku mířící naším směrem. Před nimi stojí instruktor a něco jim vysvětluje. Slušně pozdravíme, náš pozdrav je opětován a opatrně se klidíme z cesty. Byť jsme na značené stezce, očividně tu trénuje i izraelská armáda. Uniformy a zbraně jsou v Izraeli vidět na každém kroku. Vojenská služba je zde totiž povinná pro muže i ženy a to v délce 36 měsíců pro muže a 24 měsíců pro ženy. Na armádu je tak třeba si zvyknout.
Po zbytek dne pokračujeme nahoru a dolů až ke kibucu Netiv Ha-Lamed'He, kde dělá stezka celkem zbytečnou obchůzku. Místo aby vedla přímo do kibucu, sejde dolů do údolí, vrací se kus zpět, přejde do kopce na druhé straně údolí, kde míjí jakousi neviditelnou starověkou památku, aby se nakonec přes údolí vrátila zpět do kibucu. Je jasné, že se autoři stezky snaží ukázat co nejvíce krás Izraele, ale méně by někdy bylo více.
V kibucu dokupujeme opět něco málo zásob a urazíme ještě pár kilometrů, než rozbalíme tábořiště. Přestože jsme v Izraeli, tak jsou noci ve vyšších polohách stále poměrně chladné a k ránu bývá někdy kolem pěti stupňů. Na spaní pod širákem to tak chce trochu teplejší spacák nebo alespoň dlouhý rukáv do spacáku. Šestnáctý den jsme oproti minulým dnům trochu polevili a ušli pouze 37 km.
Sedmnáctý den máme v plánu příchod do Jeruzaléma. Čeká nás tak jenom něco přes 20 km a pak přestávka ve městě. Ráno je dost chladné, a proto vyrážíme v dlouhých kalhotech a bundách. Až do Jeruzaléma cesta celou dobu stoupá a hodně se klikatí. Byť je vzdálenost vzdušnou čarou poměrně malá, díky neustálému obcházení různých kopců a hřebenů se ujité kilometry nakonec vyšplhají přes dvacet. Většina cesty ubíhá po prašných cestách na mýtinách a v borovicových lesích. Okolí Jeruzaléma je poměrně hodně kopcovité a Judské hory zde dosahují výšek přes 700 m n. m. To je jeden z důvodů, proč nejsme nejrychlejší a do svatého města dorážíme až kolem poledne.
Přesněji řečeno dorážíme na předměstí Qiryat Menahem, odkud se musíme nějak dostat do centra. Izraelská národní stezka pokračuje na sever a poté na západ a do města samotného nejde. Na předměstí si každý kupujeme čokoládu na doplnění energie, kterou ihned celou sníme. Loučí se s námi Matthew, který po nakoupení zásob pokračuje zpět na stezku. Má málo času, a proto se podívá do Jeruzaléma až jindy. Vlastně má tak málo času, že dle výpočtů bude muset každý den urazit 46 km, aby dokončil celou stezku a zároveň stihl odlet zpět do států. Pro někoho, kdo přešel Pacific Crest Trail, Te Aroru, GR11 a celé Jordánsko s kusem Izraele, by to nemusel být až takový problém. Přejeme si hodně štěstí a snad se zase někdy uvidíme.
My se vydáváme do centra, ale z předměstí to není až tak rychlé. Přímá linka žádná nejede, takže nasedáme do autobusu 12, který nás ze západního předměstí doveze někam na jihovýchod města. Hodinová cesta autobusem nás nedostala úplně kam jsme potřebovali, ale stále jsme blíž než před tím. Zbytek cesty do Starého Města se proto rozhodneme dojít. Po sedmnácti dnech cesty z Eilatu jsme tak konečně stanuli v centru jednoho z nejstarších měst na světě. Sice jsme tu již oba byli, ale Jeruzalém se neokouká. Přes 20 km v nohách a trajdání autobusem v dost velkém vedru nás ale celkem umořilo. Zároveň se již připozdívá a jelikož nevíme, kde přesně budeme spát, rozhodneme se Staré Město projít až zítra. Ve zbytku dne se tak jenom najíme v levném fast foodu, nakoupíme něco málo jídla a tramvají dojedeme pod Herzlovu horu na kraj města, kde si v Jeruzalémském lese zalezeme do spacáků. Na památky se dostane až zítra.
Fotogalerie:
Žádné komentáře:
Okomentovat