Izraelská národní stezka - přílet do Izraele

První krok, dostat se do Izraele, se nám podařil. Žádná nepříjemnost, jako zpoždění vlaku, zrušený let nebo ztracené zavazadlo, se nekonala, a tak si můžeme v klidu užívat na nějakou dobu poslední pohodlnou noc v hostelu.

S Ondřejem se setkáváme v Praze v devět ráno a jelikož letadlo do Eilatu letí až ve 13:20, zajdeme na jedno točené. Naše obvyklá pivní místa jako Ferdinanda nebo Tučňák jsou bohužel zavřená, a tak skončíme v jedné restauraci, kde půlka osazenstva mluví srbsky a na tabuli nás vítá nápis Dobrodošli. Jak vidno, Balkánu neunikneme ani při cestě do Izraele. Po dvou pivech se čas nachýlí, takže se vydáme na letiště.

Při odbavení není problém žádný, ale nakonec máme na odletu přece jenom zpoždění nějakých 20 minut. Po 4 hodinách a 10 minutách přistáváme v Eilatu, konkrétně na letišti Ovda vzdáleném přibližně 50 km od Eilatu. Vstupním pohovorem procházíme po pár minutách diskuze. Po sérii klasických otázek, jestli už jsme někdy v Izraeli byli, kam máme namířeno a co budeme dělat, dospěl úředník do bodu, jak dlouho se zdržíme. Odpověď něco přes měsíc, podle toho jak se nám půjde, se mu úplně nezdála, ale když jsme jej ujistili, že máme i zpáteční letenky, vydal nám nakonec kartičku povolující pobyt v Izraeli do 25. června.

Z letiště Ovda jezdí přímo do Eilatu autobusová linka 282 za 21,5 šekelů (1 šekel = 6,3 Kč) na osobu. Při nákupu jízdenek bohužel neberou kartu, ale naštěstí máme z minulosti pár šekelů v hotovosti a ty nám stačí. Za necelou hodinu jsme v Eilatu. Z autobusu míříme do hostelu, který je hned vedle nádraží, dáváme rychlou večeři a hurá do postele. Zítra vyrážíme vstříc Izraelské národní stezce.

Co říci o Eilatu? Ještě na konci 40. let 20. století, během první arabsko-izraelské války, se jednalo pouze o bývalou policejní stanici uprostřed pouště. Město samotné bylo založeno až roku 1951 a zpočátku bylo významné pouze díky svému přístavu, který zajišťoval obchod převážně s Afrikou a Asií. Turismu se město začalo otevírat postupně v 60. letech a to hlavně díky rozšíření zdejšího letiště. V průběhu let počet obyvatel postupně narůstal až do dnešních padesáti tisíc, stejně tak jako jeho význam. Eilat dnes představuje jediné izraelské město na břehu Rudého moře a jedno z hlavních center turistiky v Izraeli. 360 slunečních dní v roce, prakticky žádné srážky, písčité pláže, azurově modré moře a bohatý noční život. To jsou hlavní turistická lákadla, která mohou z Eilatu udělat celkem zajímavou alternativu pro dovolenou u Rudého moře. Když k tomu připočteme levné a přímé spojení z Prahy (WizzAir, Ryanair), pak není co řešit. Eilat za zvážení určitě stojí.

Následující úsek Izraelské národní stezky o délce přibližně 400 km až do města Arad bude pravděpodobně pěkně horký. Čeká nás totiž přechod Negevské pouště, která se rozkládá na skoro dvou třetinách rozlohy Izraele. Kdo by čekal nekonečné písečné duny jako na Sahaře, byl by asi zklamán. Negev má převážně kamenitý charakter s množstvím skal, které jsou oddělovány různými vádí a krátery. Vody je zde poskrovnu, a proto vyžaduje prvních 400 km Izraelské národní stezky od jihu trochu pečlivější plánování. Velká část Negevu je buď přírodní rezervací nebo vojenským prostorem, a proto je rozhodně lepší nocovat ve vyhrazených kempech. Probudit se uprostřed vojenského cvičení izraelské armády není přeci jen to nejlepší probuzení, jaké si může člověk představit.

Uvidíme, jak nám vše půjde. S dalšími postřehy se ozveme, jakmile se dostaneme k internetu.