V sousedství města Vraca v severozápadním Bulharsku nalezneme pohoří, jež se svojí krásou a rozmanitostí vyrovnává bulharským klasikám jako je Rila, Pirin či Rodopy. Skalní stěny dosahující výšky přes 400 m, více než 500 jeskyní, řada vodopádů, krasových útvarů a turistických cest. Tím vším se pyšní Vračanská planina (Врачанска планина). Kromě přírodních památek se však pohoří proslavilo i jako místo posledního boje jednoho z nejznámějších bulharských revolucionářů Christo Boteva. A to už je poměrně dost důvodů, proč do této oblasti zavítat.
Hned z počátku je dobré zmínit, že výraz planina (планина) má v bulharštině jiný význam než v češtině. V bulharštině planina znamená hora nebo pohoří či hory, a tak je třeba pod pojmy Vračanská planina, Stará planina nebo Osogovská planina vidět pohoří a horské celky, nikoliv nějakou tu planinku. Do Vračanské planiny není problém se dostat, jelikož ve směru na Vracu jezdí ze Sofie pravidelně jak autobusy, tak vlaky. Kdo by však volil autobus, připravil by se o nádherné výhledy z Iskarské soutěsky, křivolakého údolí řeky Iskar, obklopeného skalními stěnami a horami Staré planiny, kudy vede železnice. Budování této železnice bylo na konci 19. století velkým technologickým počinem nově nezávislého bulharského státu a nejednou bylo opěvováno bulharskými národními autory. Nejznámější takový popis je v básni Děda Joco se dívá (Дядо Йоцо гледа) od Ivana Vazova.
Vlaku tak jednoho slunečného víkendu dáváme s kamarádkou Simonou přednost před autobusem a míříme směr Vraca, kde chceme prozkoumat alespoň část Vračanské planiny. Po dvou hodinách cesty vystupujeme na vračanském hlavním nádraží, odkud se vydáme rovnou do hor. Ne že by město samotné nemělo co nabídnout. Kromě regionálního a etnografického muzea, pomníku „Posla svobody“ (Комплекс „Вестителят“) nebo několika středověkých obranných věží se ve Vrace nachází i řada restaurací, kde se dá velmi levně ochutnat tradiční bulharská kuchyně. Víkend však chceme strávit pokud možno co nejvíce v přírodě, a proto takový útěk. Na kraji města se bez jakýchkoliv dodatečných směrovníků objevuje červená značka, která nás má dovést do nitra Vračanské planiny.
Obecně je turistické značení v Bulharsku horší než v České republice. Často navštěvovaná pohoří jako Rila či Pirin jsou značeny perfektně, avšak v oblastech mimo hlavní zájem turistů kvalita výrazně klesá. Značení je často neúplné, neobnovené nebo chybí zcela. Směrovníky s udáním času nebo vzdálenosti bývají spíše výjimkou a jsou mnohdy památkou komunistického Bulharska Todora Živkova. V posledních letech se situace zlepšuje a značení přibývá, většinou jde však o práci dobrovolníků nebo výsledek soukromých projektů, které vyznačí jednotlivé cesty. Kvalitní a obnovené značení celostátního Bulharského turistického svazu se tak omezuje spíše na hlavní bulharská pohoří.
O Vračanské planině se dá říct, že je značená tak na půl. Část cest značená je, většina není a část značení je výsledkem práce místních a dobrovolníků. Dobrým pomocníkem při plánování výletů v bulharských horách je bulharská verze online turistických map kade.si. Zdaleka sice neobsahuje všechny značené cesty, ale rozhodně je aktuálnější než dostupné papírové mapy a v některých oblastech zná více cest, než turistické online mapy od Seznamu (což je přesně případ Vračanské planiny). Kombinací papírových map, kade.si a Seznamu nakonec člověk získá poměrně přesný obraz o turistických i normálních cestách v Bulharsku.
O Vračanské planině se dá říct, že je značená tak na půl. Část cest značená je, většina není a část značení je výsledkem práce místních a dobrovolníků. Dobrým pomocníkem při plánování výletů v bulharských horách je bulharská verze online turistických map kade.si. Zdaleka sice neobsahuje všechny značené cesty, ale rozhodně je aktuálnější než dostupné papírové mapy a v některých oblastech zná více cest, než turistické online mapy od Seznamu (což je přesně případ Vračanské planiny). Kombinací papírových map, kade.si a Seznamu nakonec člověk získá poměrně přesný obraz o turistických i normálních cestách v Bulharsku.
Červená značka nás od kraje města dovádí k první přírodní zajímavosti – vodopádu Vračanská Skaklia (Врачанска Скакля). S výškou 141 metrů se jedná fakticky o nejvyšší vodopád v Bulharsku а na celém Balkáně, avšak díky slabému průtoku v létě často vysychá, stejně jako během naší návštěvy, a proto není oficiálně považován za nejvyšší (tuto pozici zaujímá vodopád Rajsko Praskalo v centrální Staré planině). Nejprve je potřeba se v hustém porostu vydrápat do poměrně prudkého kopce pod vodopád samotný, poté značka pokračuje až nad vodopád, odkud se odkrývají krásné výhledy na Vracu a okolní skalní stěny. Ty jsou všechny součástí přírodní rezervace Vračanský karst a s výškou až 400 m se jedná o nejvyšší kolmé sklaní útvary v Bulharsku, které jsou zároveň díky svým parametrům oblíbeným cílem horolezců všeho druhu.
Po prudkém výšvihu nad vodopád pokračujeme 7 km stále po červené značce mírně zvlněnou krajinou až k vrcholu Okolčica (Околчица), kde svedl se svoji četou poslední boj jeden z nejznámějších bulharských revolucionářů a bulharský národní hrdina Christo Botev.
Christo Botev a boj za bulharskou nezávislost
Christo Botev byl jednou z nejdůležitějších postav bulharského národně osvobozeneckého hnutí druhé poloviny 19. století. Vzděláním učitel poprvé veřejně vystoupil proti turecké nadvládě roku 1867. Tento výstup vyústil v nucený exil v Rumunsku, odkud však svoji publikační činností v nejrůznějších exilových časopisech pokračoval i nadále v prosazování nezávislého bulharského státu. Rozhodujícím momentem Botevova života bylo dubnové povstání z roku 1876. Během tohoto povstání se Bulhaři v několika oblastech vzbouřili proti turecké nadvládě a pokusili se vydobýt nezávislost se zbraní v ruce. Bulhaři v rumunském exilu se rozhodli podpořit toto povstání vysláním dvousetčlenné čety bojovníků, v jejímž čele stál právě Christo Botev. Četa se během května 1876 od Dunaje probojovala do oblasti Vračanské planiny, avšak postupně se stávala stále častějším terčem útoků pravidelných i nepravidelných jednotek turecké armády. Bylo Botevovou smůlou, že vračanská oblast se k povstání nepřipojila a že v době jeho postupu bylo již povstání prakticky eliminováno. Turecké jednotky tak neměly větší problém revolucionáře porazit. Přes velmi houževnaté obranné boje nakonec četa podlehla v závěrečném střetnutí právě u vrcholu Okolčica 2.června 1876.
V tento den byl Christo Botev zastřelen ranou do hrudi a po jeho smrti se zbytky čety rozpadly úplně. Z celkového počtu 205 členů, padlo 130 členů v boji a zbytek byl uvězněn či popraven. Boj Botevovy čety byl tak již prakticky od počátku bez šance na úspěch, jelikož celé dubnové povstání bylo poraženo dříve, než do něj zasáhla. Přesto byl po nezávislosti Bulharska vytvořen hrdinský kult Christo Boteva jako neohroženého bojovníka za svobodu a bulharskou samostatnost, který se udržel přes všechny změny režimů dodnes. Důkazem přetrvávající popularity Christo Boteva v současném Bulharsku je množství ulic v bulharských městech pojmenovaných po Christo Botevovi, nejvyšší vrchol Staré Planiny Botev (2 376 m), město Botevgrad, fotbalový klub PFK Botev Plovdiv, památník hrdinného boje na vrcholu Okolčica či zdejší každoroční slavnost 2. června připomínající hrdinný, ale marný boj Botevovy čety. Oblast kolem vrcholu je poměrně pěkně značená a nabízí i několik turistických cest popisujících pohyb jednotek a jednotlivá střetnutí. Zároveň je zde i řada panelů a cedulí s informacemi o Botevovi a dubnovém povstání. Pro milovníky historie se jedná určitě o místo vhodné pro návštěvu.
Od pomníku pokračujeme k zničené chatě Okolčica a stejně zničeným okolním chatkám, které jsou němou připomínkou toho, že se i zde provozovala v 70. a 80. letech minulého století horská turistika. O pivu nebo občerstvení na chatě si můžeme nechat jenom zdát, a proto pokračujeme k místu, kde podle legendy Christo Botev padl. Na místě se nachází pamětní kámen a cedule s popisem posledních okamžiků Christo Boteva.
Až k místu je značení dobré, ale od něj značka bohužel mizí. Modře značený úsek mezi pamětním kamenem a chatou Parševica je jedním z těch úseků, kdy se značka občas objeví, aby po chvíli znovu zmizela. Zarostlé cesty a popadané stromy navigaci rozhodně nepomáhají a pouze potvrzují skutečnost, že pěší turistika v této části Vračanske planiny nepředstavuje nejvyhledávanější činnost. Po správné cestě jdeme poměrně dlouho, ale těsně před setměním a rozbalením stanů značku nakonec ztrácíme. Na druhou stranu to není až takový problém. Cest je tu spousta a do cíle se vždy nějak dostaneme.
Borov Kamak a ekostezka Vraca
Druhý den začínáme bez značené cesty a směr pouze odhadujeme. Cílem je další známý vodopád Vračanské planiny Borov Kamak (Боров камък) a k němu vedoucí ekostezka. Orientace uprostřed lesů bez značení a bez viditelných cest není nejjednodušší a bez pomoci štěstí bychom k vodopádu asi nedorazili. Štěstěna se však přiklonila na naši stranu, jelikož se v jednu chvíli vynoří z ničeho nic značená cesta přetínající lesní cestu, po které jdeme. S největší pravděpodobností se jedná o jednu z cest značených dobrovolníky, protože zelené značky mají různou velikost a je vidět, že jsou na stromy nakresleny bez nějakého jednotného vzoru. Sem tam se objeví původní značení Bulharského turistického svazu, to je však vybledlé a prakticky neviditelné. I zde se tak opakuje klasický scénář turistického značení v Bulharsku na méně navštěvovaných místech. Původní síť turistických stezek ze 70. a 80. let kvůli nedostatku financí již v podstatě neexistuje, a tak nastupují dobrovolníci, kteří za pomoci vlastních sil a nákladů přeznačují některé úseky a dělají je opět přístupné veřejnosti. Díky bohu za ně, neboť v našem případě nás jimi značená cesta dovedla až k vodopádu Borov Kamak.
Ten patří se svými 63 m mezi ty vyšší vodopády v Bulharsku a na rozdíl od Vračanského vodopádu má dostatečné množství vody celoročně. Nad vodopádem je krásná vyhlídka, z níž se dají obdivovat okolní hory a údolí řeky Leva, pod vodopádem začíná ekostezka Vraca, která vede podél údolí až do vsi Zgorigrad. Ekostezka je velmi pěkně vybudovaná a za pomocí dřevěných schodů, žebříků, mostů a nejrůznějších zábran překonáváme prudké klesání, peřeje a skály. Nejedná se o žádný extrémní výkon, ale procházka podél Vltavy to také není. Celá stezka je velmi dobře značená, a tak zvládáme čtyřkilometrový úsek do centra Zgorigradu poměrně rychle.
Jelikož je vzdálenost mezi Vracou a Zgorigradem pouhé 3 km po silnici, představuje ekostezka Vraca k vodopádu a zpět ideální cíl pro jednodenní výlet. Na úseku mezi Zgorigradem a Vracou obdivujeme opět kolmé stěny nejvyšších skal Bulharska se spoustou lezeckých cest, nakonec se však ocitáme před jednou hodinou odpoledne zpět na náměstí ve Vrace. Za necelých 24 hodin jsme tak poznali část Vračanske planiny s některými jejími nejdůležitějšími místy a došli k závěru, že tato oblast za výlet rozhodně stojí.
Ve výsledku jsme však poznali velmi malou část Vračanské planiny, neboť celé pohoří má mnohem větší rozlohu. Značení ve zbytku oblasti je však minimální a vyžadovalo by trochu dobrodružnější výpravu a mnohem více času. Stejně tak jsme neviděli všechna nejdůležitější místa celé oblasti, takže kdo by chtěl poznat a vidět víc, může do vyhledávačů zadat pojmy jako jeskyně Ledenika, Lakatnické skály, Ritlite či Čerepišský klášter.
Užitečné odkazy:
BDŽ - stránky Bulharských státních železnic - jízdní řády, online rezervace, informace
Kade.si - online turistické mapy Bulharska
Češi a Slováci v Bulharsku - stránka Čechů a Slováků v Bulharsku se zajímavými tipy na cestování
Fotogalerie:
To je nádhera!
OdpovědětVymazat