Přechod Bosny a Hercegoviny po stopách Via Dinarica

Via Dinarica. Dálková turistická trasa o délce více než 1300 km nabízející to nejlepší z přírodních krás západního Balkánu. Od Postojenských jeskyní ve Slovinsku přes 1000 metrů hluboký kaňon bosenské Rakitnice až po národní park údolí řeky Valbona na severu Albánie. To vše a mnohem víc lze zažít při přechodu dálkové trasy, která byla magazínem National Gaographic Traveler vyhlášena jako jedna z nejlepších cestovatelských destinací pro rok 2017. Bosenská část je mnohými označována za nejkrásnější, a proto jsme se rozhodli projít z ní na přelomu září a října 2016 co nejvíc. Zkušenost z celého výletu a nádhera bosenských hor nás přesvědčily, abychom v budoucnu prošli trasu Via Dinarica celou.

Bosnu a Hercegovinu jsme si zamilovali už při naší první návštěvě v roce 2012. Divoké hory, nádherná příroda, milí lidé, ale i všudypřítomné stopy poslední války spolu s politickou nestabilitou rozdělené země vytvářejí podivuhodnou kombinaci krásy, radosti, smutku a melancholie, která dřív či později nejednoho cestovatele přivábí zpět. A přesně to samé se stalo i nám. Už když jsme přemýšleli nad cílem našeho výletu pro rok 2016, byla Bosna na pomyslném seznamu hodně vysoko. Popisy Prenje, články o přechodu Zelengory, zkušenosti přátel z výstupu na Bosanski Maglič spolu s vlastními vzpomínkami z Igmanu a Bjelašnice vytvořily obraz, jemuž se jednoduše nedalo odolat.

O cílové zemi tak bylo rychle rozhodnuto, zbývalo pouze odpovědět na otázku kam přesně. Nadšeni z přechodů ve Švédsku a Řecku jsme chtěli něco podobného zkusit i v Bosně a Hercegovině. Ideál představovala trasa v řádech stovek kilometrů spojující několik pohoří, při níž by se dalo za krátkou dobu poznat a vidět co nejvíc. Avšak kdo by čekal dobře značenou dálkovou trasu v Bosně a Hercegovině? V zemi, jež sice patřila, co se horské turistiky týče, mezi nejvyhledávanější místa v bývalé Jugoslávii, ve které však válka zničila většinu turistické infrastruktury a ve které je stále ještě spousta míst nepřístupných kvůli minovému nebezpečí. Leč světe div se. Nejen, že existuje dálková trasa, spojující nejvýznamnější pohoří centrální a jihovýchodní Bosny. Ona existuje dokonce trasa procházející celé Dinárské Alpy a spojující Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Albánii, Srbsko a Kosovo. Via Dinarica. Tato více jak 1300 km dlouhá trasa ve třech plánovaných verzích (bílé, modré a zelené) vede přes nejatraktivnější místa západního Balkánu od Postojenských jeskyní ve Slovinsku až po pohoří Prokletije na severu Albánie. Projekt, který má počátky v roce 2010, získává na čím dal tím větší popularitě a krok za krokem otevírá západní Balkán milovníkům hor ze všech koutů světa.

I my jsme použili Via Dinaricu jako hlavní osu naší cesty, konkrétně její Bosenskou část, rozkládající se od pohoří Vran až po národní park Sutjeska. Plán byl jednoduchý. Urazit za deset dní co největší vzdálenost z bosenské části s počátkem v pohoří Čvrsnica a následnou trasou zdolat Prenj, údolí Rakitnice, masiv Visočice, zaminovanou Treskavici a rozsáhlou Zelengoru. Výstup na Bosanski Maglič představoval už jenom nadstavbu celkového plánu závisející na počasí, únavě, celkové rychlosti a množství dalších faktorů. Turistické stezky v jednotlivých pohořích jako Čvrsnica, Prenj či Zelengora byly značeny už před Via Dinaricou, problém však představovaly přechody mezi jednotlivými pohořími, které mnohdy nebyly značené vůbec a příliš často při nich nebyla jasná ani situace ohledně minového nebezpečí. Velkým přínosem trasy Via Dinarica je tak propojení již existujících tras spolu s nově naznačenými cestami jak v jednotlivých pohořích, tak mezi nimi. Pro snadnější orientaci v terénu jsme zvolili průvodce Bosna a Hercegovina od Michala Klesla a jeho mapy Čvrsnica a Prenj, používající jako mapový podklad topografické mapy jugoslávské armády. Základním orientačním nástrojem se však staly digitální mapy pro GPS a doslovný popis všech etap bosenské Via Dinarica dostupné na oficiálních stránkách. Výlet o délce od 130 až po 280 km tak byl připraven a zbývalo už jej jenom ujít.

Vstupní branou do Bosny a Hercegoviny je pro nás Sarajevo. Přímé spojení s Českou republikou Bosna bohužel nemá, a proto musíme využít autobusovou linku Vídeň - Sarajevo s odjezdem v 18:00. Záměrně volíme ranní Railjet z Prahy, abychom se do Vídně dostali už v poledne a měli tak několik hodin na prohlídku rakouského hlavního města. Města nikdy nepředstavovala při našem cestování to hlavní, a tak nakonec po rychlé prohlídce centra s jeho nejvýznamnějšími místy končíme na příjemné zahrádce jednoho baru poblíž autobusového nádraží Erdberg, kde popíjíme pár rakouských Edelweissů. Zabráni do hluboké diskuze o historii a politickém vývoji Balkánu si ani nevšímáme mladého páru sedícího vedle nás. Možná je to na rakouské poměry trochu rychlejší konzumace piva, možná je to ne zrovna melodicky znějící čeština, ale rozhodně jsme něčím naše spolusedící zaujali, neboť ve chvíli, kdy se chystají k odchodu, se nás slečna zeptá, jakým to jazykem vlastně mluvíme. Reakcí na naši odpověď je zvláštní úsměv a poděkování, po němž se pár vydává svou vlastní cestou. Zdali onen úsměv znamenal nějakou spřízněnost s českou kotlinkou či pouze soucit s obyvateli divokého východu, se nikdy nedozvíme, nicméně jsme opět trochu rozšířili povědomí o zemi české. 

Vápencová krása jménem Čvrsnica

Autobus do Sarajeva společnosti Centrotrans odjíždí z autobusového nádraží Erdberg v 18:00 hodin. Za 88 konvertibilních marek (zhruba 44 euro) se dostanete za 12 hodin pohodlně do Bosny s příjezdem kolem šesté ráno. Po autobusových anabázích do Švédska či Řecka je dvanáctihodinová cesta prakticky ničím, a tak se druhého dne v šest ráno ocitáme na hlavním autobusovém nádraží v Sarajevu. Protože jsme za počáteční bod naší dálkové trasy zvolili penzion Risovač na náhorní planině mezi pohořími Vran a Čvrsnica, je potřeba se danému místu nějakým způsobem přiblížit. Proto se musíme dopravit nejdříve do Jablanice, desetitisícového města na řece Neretvě, oblíbeného jako výchozí bod pro spoustu letních i zimních aktivit od raftingu, přes horskou turistiku až po lyžování. První autobus do Jablanice odjíždí až v osm hodin a s pokladnami i čekárnou beznadějně zavřenými potřebujeme nějak vyplnit dvě hodiny volna. Trochu překvapeni ranním mrazem se zahříváme procházkou probouzejícím se Sarajevem. Město pro nás není ničím novým, neb jej poměrně dobře známe už z předchozí návštěvy, a tak přesně víme, kterým směrem se na ony dvě hodinky vydat. Vstříc Latinskému mostu, u něhož byl v roce 1914 zavražděn následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este se svojí manželkou Žofií, a poté do Baščaršije, starého bazaru z osmanských dob představující jedno z hlavních turistických lákadel starého města.

Před sedmou hodinou ranní však ani staré město nepulzuje zrovna výrazným životem, takže o nějakém chutném burku či vychlazeném Sarajevsku si můžeme nechat jenom zdát. Když už nic, tak alespoň měníme na poště konvertibilní marky, díky čemuž jsme konečně připraveni utrácet naše těžce vydělané úspory v místní měně. Okruh ranním městem zas až tolik zábavy nepřinesl, a tak se vracíme zpět na autobusové nádraží. Díky bohu jsou pokladny, čekárna i několik kaváren už otevřené. Nakupujeme proto lístky a ihned usedáme v jedné z menších kaváren přímo na nástupišti. Ranní káva pěkně v bosenském stylu s cigaretou v ruce je přesně to pravé na začátek hezkého výletu. Jako praví cizinci se pro jistotu ptáme, zdali je možné kouřit uvnitř kavárny, načež dostáváme celkem suverénní odpověď: „Samozřejmě, tady jsi v Bosně.“

Cesta do Jablanice trvá kolem dvou hodin a nabízí velmi pěkné výhledy z okna autobusu obzvláště při klesání do údolí Neretvy. Zelené a charakterem spíše kopcovité pohoří Bitovnja a mnohem majestátnější, skalnatá Bělašnica svírají silnici z obou stran a hned na první pohled potvrzují skutečnost, že Bosna je skutečným rájem pro horskou turistiku. Po příjezdu do Jablanice se v pokladně autobusového nádraží ptáme na spoje ve směru Risovač, leč od příjemného postaršího pána dostáváme informaci, že v daném směru žádný autobus nejede. O pěší přepravě nemůže být ani nejmenší řeč, neboť dostat se z Jablanice do Risovače prakticky znamená obejít ze severu celou Čvrsnici nějakými 25 kilometry, a přitom nastoupat zhruba 1000 výškových metrů. Na to však bohužel nemáme čas. O Čvrsnici rozhodně nechceme přijít, protože se jedná o jedno z nejhezčích vápencových pohoří Bosny, a tak přicházíme s druhým dotazem na možné taxi. Příjemný pán neváhá ani vteřinu kamsi volá a posílá nás sednout si na lavičku v čekárně. Taxi tu prý bude za pár minut.

A vskutku, za pár minut se před nádraží přiřítí taxikář Ajdin se svým Mercedesem, připravený nás svézt kamkoliv si budeme přát. Během necelé hodiny cesty se od taxikáře Ajdina dovídáme, že byl první taxikář v celé Jablanici, že byznys jde celkem dobře i navzdory faktu, že v Jablanici už je několik dalších taxikářů, že pracoval jako barman na chorvatském pobřeží a že by rád žil v Německu. Díky Ajdinovým příběhům utíká cesta poměrně rychle, a tak již kolem poledne přijíždíme k našemu výchozímu bodu pro celou trasu – k penzionu Risovač. Po projetí celé trasy jsme celkem pochopili bláhovost našeho dotazu na autobus. K několika prvním vesnicím vedla ještě asfaltová cesta. Ta se však po pár kilometrech změnila v prudce stoupající makadamovou cestu s hrubým povrchem, která by pro autobus mohla znamenat dosti citelnou překážku. Taxi tak bylo tou jedinou správnou volbou. U Risovače se shodujeme, že nemá smysl hnát se hned do hor jako smyslů zbavený, obzvláště když je úžasné azuro s teplotou nad dvacet stupňů a zahrádka hotelu je navíc otevřená všem návštěvníkům. V klidu tak přebalujeme batohy a vychutnáváme dvě chorvatská Karlovačka spolu s překrásnými výhledy na pohoří Vran, které nádherný moment ještě víc zpříjemní. Na cestu se tak vydáváme až po hodině od příjezdu, ale nevadí, času máme dost

Jelikož Via Dinarica vede o zhruba 8 km jižněji od hotelu Risovač, musíme si udělat do Čvrsnice vlastní nástup. Podle map víme, že Via Dinaricu dřív či později protneme, pravděpodobně někde v oblasti vrcholu Veliki Vilinac. Pro vlastní nástup chceme využít značenou stezku vedoucí přímo od hotelu, kterou ve svých mapách zmiňuje Michal Kleslo. Schovaná tam nepochybně někde je, ale bez jediného směrovníku a přesného označení dáváme přednost cestě, kterou nám doporučil taxikář Ajdin. Šotolinová odbočka, nacházející se necelý kilometr severně od hotelu Risovač, nám tak otevírá cestu do lůna Čvrsnice. Dřevěná cedule s nápisem pl. Dom Vilinac potvrzuje správnost směru, neboť horská chata Vilinac je jednou z nejpohodlnějších možností na nocování v Čvrsnici. Oproti Via Dinarice se tak k hlavnímu hřebeni nepřibližujeme od jihozápadu, nýbrž od severozápadu. Šotolina sama o sobě značená není, ale po zhruba 40 minutách mírného stoupání v příjemném stínu lesa nás přivádí k odbočce s klasickým turistickým značením bývalé Jugoslávie a současných nástupnických států – bílým kruhem lemovaným červenou obrubou. Směr odbočky je přesně tam, kam potřebujeme - k chatě Vilinac. Od tohoto místa začíná stoupání náročnějším terénem k hlavnímu hřebeni. Stoupání vede nejprve lesní pěšinou, která se přibližně po 20 minutách nad hranicí lesa mění v kamenitou.

Ta se poměrně hodně klikatí, stoupá a klesá a postupně překonává tři menší údolí, přičemž při každém následujícím údolí se dostává vždy o něco výše. V horkém zářijovém odpoledni si výstup žádá více energie, než jsme zpočátku čekali, ale i přes to se nakonec po přibližně dvou a půl hodinách dostáváme do sedla nad horskou chatou Vilinac. Zde můžeme poprvé obdivovat krásný nový červený rozcestník trasy Via Dinarica uvádějící nejdůležitější místa na trase a dobu, za kterou se dají dosáhnout. Na hlavní hřeben jsou to stále ještě dvě hodiny a my se tak musíme rozhodnout, jak pokračovat. Původním plánem pro dnešní den je dojít k další horské boudě – chatě Plasa, vzdálené taktéž dvě hodiny ale opačným směrem. Pokud se vydáme na hřeben k vrcholu Veliki Vilinac, budeme trávit noc někde v okolí chaty Vilinac, čímž však neujdeme potřebnou vzdálenost a už první den se dostaneme do skluzu. Pokud budeme pokračovat směrem na chatu Plasa, ujdeme potřebnou kilometráž dle plánu, ale nedostaneme se na nejvyšší bod Via Dinarica ve Čvrsnici. Těžké rozhodování, při němž bereme v potaz i tenčící se zásoby vody. Po zvážení všech pro a proti nakonec volíme možnost původního plánu cesty a vracíme se několik set metrů zpět k rozcestníku ve směru k chatě Plasa.

Rozcestník je v poměrně bídném stavu, směrovky leží na zemi a nejsou zrovna dobře čitelné, ale my víme, že náš směr vede vlevo, ve směru na ledovcové jezero Crvenjak a na jedno z nejfotografovanějších míst ve Čvrsnici, skalnímu oknu Hajdučka Vrata. Podle legendy se zde konaly iniciační obřady do hajduckých družin, kdy se po projití oknem stal z člověka hajduk, podle vznešeného ideálu bojovník za svobodu proti osmanské nadvládě, ve skutečnosti často spíše psanec a loupežník, ukrývající se v horách před zákonem a místními autoritami. Cesta na Hajdučka Vrata trvá asi půl hodiny a po povinných fotkách, kdy stojíme přímo uprostřed skalního okna, se vydáváme dále na cestu.

Podezřele hodně a rychle klesáme, a tak začínáme přemýšlet o správnosti naší cesty. Když se ani po pár minutách charakter stezky nemění, padá rozhodnutí o návratu zpět k vratům a bližším prozkoumání cesty. Po návratu zpět k vratům, konzultaci s mapou, GPS a popisem tratě a po důkladném prozkoumání terénu zjišťujeme, že jsme skutečně nebyli na té správné cestě. Dobře značená cesta, kterou jsme původně zvolili, klesající od okna prudce dolů není Via Dinarica, nýbrž stezka vedoucí do údolí říčky Diva Grabovica. Via Dinarica se v daném místě stáčí vlevo nahoru k vrcholu Drinjača po prakticky neznačené a nepříliš viditelné stezce. Po několika minutách nejistého průzkumu a hledání cesty, kdy byly jediným značením dvě velmi staré a značně vybledlé značky uprostřed ničeho, nakonec nacházíme zřetelnější stezku, u níž se i značení po pár stech metrech zlepší. Během sestupu se dostáváme do orientačních problémů, způsobených rozdílnými popisy v průvodci Michala Klesla a mapě Via Dinarica.

Oba zdroje se zmiňují o chatě Plasa, která je zmíněná i na rozcestnících v terénu, nicméně zdá se, že chaty Plasa jsou ve Čvrsnici v tuto chvíli dvě. Starší, o níž se zmiňuje Michal Kleslo, pro čtyři až šest osob a nová pro přibližně 15 osob, u níž jsme nakonec přenocovali. Starší chata je polohou mnohem více na východ a původní značení na ni stále ještě vede. Nová chata Plasa je na planině několik kilometrů jihozápadním směrem od té původní a Via Dinarica směřuje právě na ni. Při našem sestupu bohužel míjíme správnou odbočku Via Dinarica a pokračujeme dál po původní turistické cestě na starou chatu. Žádné chyby si nejsme vědomi až do okamžiku, kdy se dostáváme na otevřenou planinu, kde se cesty větví a kde je uprostřed křižovatky zabodnut klacek s tabulkou Plasa, ukazující prakticky směrem odkud jsme právě přišli. Přesvědčeni, že chata Plasa je před námi na staré značené cestě a ne za námi, vytahujeme GPS a zjišťujeme, že podle Via Dinarica je chata opravdu za námi. Před námi se tak nejspíš nachází ona stará chata ve východním směru a zpět za námi nová chata v jihozápadním směru. Jelikož chceme následovat Via Dinaricu, snažíme se dostat zpět na trail a následně dosáhnout nové chaty Plasa. Po chvíli hledání a bloudění se nakonec s pomocí GPS dostáváme na další značenou cestu, která nás po čtvrt hodině dovádí k nové chatě Plasa. K našemu zklamání je chata zamčená, ale i tak máme radost z dosažení stanoveného cíle pro daný den.

Krytou verandu hned vedle chaty, chránící před větrem a případným deštěm, využíváme jako dobré místo pro stan a jdeme hledat pramen s vodou. Palčivá žízeň nás nutí do co nejrychlejší akce. Voda nám kvůli velkému horku došla už při klesání od Hajdučkich Vrat a žízeň se stávala čím dál méně snesitelná. Zdroj pitné vody má být vzdálen několik minut od chaty, od níž vskutku vedou dřevěné ukazatele označující pramen, avšak po několika minutách klesání velmi prudkým svahem bez sebemenšího náznaku jakéhokoliv pramenu boj o hledání vody vzdáváme a filtrujeme dešťovou vodu nashromážděnou ve velkých barelech hned vedle chaty. Vzdálenost 18 km a výškový rozdíl přibližně 1700 m za den nevypadá až tak působivě, ale jelikož jsme vycházeli až po poledni, v průběhu cesty se museli potýkat s těžkým neprochozeným terénem a s problematickou orientací, výsledek prvního dne není až tak špatný. Nějakou tu spotřebovanou energii si celý den přeci jenom vyžádal, a tak povzbuzujeme znavenou mysl i zmučená těla nejedním lokem dobrého jindřichohradeckého rumu. Obklopeni tichem noci v horách, přerušovaným jenom šuměním větru, a s výhledem na jasné noční nebe poseté nekonečným množstvím hvězd chutnal zmíněný rum ještě víc.

Dolů a zase nahoru

Obloha bez jediného mráčku a první zlatavé paprsky vycházejícího slunce jsou příslibem nádherného počasí pro plánovaný sestup zpět do Jablanice a následný výstup do Prenje. Po porci instantní ovesné kaše s kávou, nezbytném focení ranní krajiny a následném zabalení celé výbavy se vydáváme na cestu. U chaty žádný ukazatel se značkou není, ale stačí projít lehce vyšlapanou pěšinku vedoucí přes planinu před chatou a značka se po několika stech metrech objeví. Příjemný sestup borovým a posléze dubovým lesem přeruší v jednu chvíli hlasité a rozzlobené syčení ozývající se z kamene hned vedle cesty. Asi metrové zmiji se ne úplně líbilo, že ji první z nás bez povšimnutí minul o pár centimetrů a druhému v řadě už něco takového dovolit nechtěla. Nastala tak chvíle pravdy. Had rozzlobeně syčí bez sebemenšího úmyslu opustit kámen vedle cesty a my nehnutě stojíme v očekávání, co tvrdohlavé zvíře vymyslí. Po několika nekonečných okamžicích přestane celá situace zmiji bavit a velmi líně se odplazí do škvíry za kamenem. Člověk nakonec opět zvítězil nad přírodou a my tak můžeme bez výraznějších komplikací pokračovat dále v cestě. Posilněni nekrvavým vítězstvím nad hadem se v dobré náladě dostáváme na vyhlídku s překrásnými rozhledy do údolí směrem k Jablanickému jezeru. Vrcholky hor se topí v záplavě ranního slunce, zatímco údolí je stále ještě pod příkrovem mlhy.

Nádherného výhledu si patřičně vychutnáváme a pro zlepšení pocitu přidáváme i pár loků rumu. Od vyhlídky pokračujeme prudkým sestupem do údolí k silnici na Jablanici. Sestup má poměrně úctyhodné parametry, kdy se na přibližně 4 km sestoupí o 1000 m k silnici objíždějící Čvrsnici ze severu. Nádherné rozhledy a překrásná příroda jsou narušeny snad jen hořící skládkou ukrývající se v údolí pod hlavním hřebenem. Dost daleko na to aby přitahovala nežádoucí pozornost ochránců přírody, zároveň však dost blízko aby byla pohodlně dostupná popelářským vozům svážejícím odpad z širokého okolí Jablanice, představovala skládka poněkud netradiční řešení situace s ukládáním odpadu. Inu jiný kraj jiný mrav. Tam, kde by díky nádherné přírodě bylo v České republice minimálně CHKO, nemají v Bosně problém založit rozsáhlou skládku a k tomu jí ještě zapálit. Její celková rozloha i množství popelářských vozů, které nás míjely, dávala tušit, že skládka se jen tak brzy využívat nepřestane a že ještě nějaký ten čas si budou moci turisté procházející touto částí Čvrsnice užívat vedle nádherné přírody i pohled na hořící haldu odpadků. Již několik let se přitom projednává založení národního parku v oblasti Črvisnice a Prenje, o což více bizarněji skládka působí. Kromě nepříjemného zápachu a překvapivého výhledu však skládka nepůsobí žádnou překážku, a tak jsme kolem jedné hodiny odpolední po nějakých šestadvaceti hodinách opět v Jablanici.

Jsme si plně vědomi, že toto město představuje na celé bosenské Via Dinarica největší centrum s množstvím lákavých restaurací, kafan a burekdžinic, neváháme se v jedné z nich zastavit. Hospůdka „Džada“ je výbornou volbou pro doplnění energie v podobě burku, piva, bosenské kávy či dalších balkánských nápojů a pochutin. Dvě lahve Tuzlanksa, bosenská káva nalévaná přímo z džezvy do malých fildžánů, lehký opar cigaretového kouře a bosenská hudba míchaná s živým hovorem hostů u dalších stolů vytváří nádhernou a neopakovatelnou atmosféru, s níž se jen těžko loučíme. Avšak nedá se nic dělat. Čeká nás ostrý nástup do pohoří Prenj s plánovaným přespáním u horské chaty Milanova koliba, a pokud chceme ještě za světla zdolat celý plánovaný úsek, musíme vyrazit opravdu co nejdřív.

Značení v Jablanici není až tak přesné, a proto si nejsme úplně jisti, kudy se přesně vydat. Po chvíli naštěstí potkáváme zdejší planinare, členy místního horského spolku, kteří dle vlastních slov značí jablanickou část Via Dinarica až po vrcholky v pohoří Prenj a kteří nám cestu ochotně popisují. U fotbalového hřiště je třeba vydat se k řece, přejít most přes Neretvu s výhledem na repliku zříceného mostu ze slavné Bitvy na Neretvě z dob druhé světové války, projít tunelem pod železničním náspem a poté následovat už přítomné značení ve směru na Prenj. Ukazatelé nejsou žádní, a tak je dobré být ve střehu a pozorně sledovat značení, které chvíli za tunelem odbočí ze silnice a vine se prudkým stoupáním. Stoupání překonává menší hřeben oddělující Jablanici a vesnici Ravna, poslední místo civilizace před nástupem do Prenje.

S žaludkem plným piva, burku a bosenské kávy se prudký hřebínek v odpoledním horku nezdolával úplně nejlehčeji. Pražící slunce si žádalo neustálý přísun tekutin, a tak láhev Fanty, jež měla vydržet na celý zbytek dne, zmizela už v polovině stoupání. Nutno přiznat, že si při značení členové z horského družstva neberou příliš servítky a ostré stoupání značí přímo proti vrstevnicím. Samotný hřebínek byl však ničím ve srovnání s tím, co nás  ještě mělo čekat v Prenji. Do vsi Ravna tak přicházíme po třetí odpoledne a ihned hasíme žízeň jedním vychlazeným Sarajevskem. Jak jsme později toho dne zjistili, načasování nebylo zrovna ideální. Podle plánu je naším cílem pro dané odpoledne Milanova koliba ve výšce okolo 1500 m n. m., kde je možnost pohodlně přespat i doplnit zásoby vody. Musíme tak zdolat nějakých 1300 výškových metrů na vzdálenosti přibližně 6 km a to je porce, která v pozdním odpoledni po více jak šesti hodinách na cestě budí respekt. Respekt budí též i údaj o celkovém pozitivním převýšení nástupu v Prenji, kdy jeho počátek v Jablanici při řece Neretvě leží v nadmořské výšce 192 m n. m., zatímco jeho konec v sedle Greda se nachází ve výšce 1880 m n. m. Prudký nástup tak vskutku vyžaduje dobrou fyzickou kondici a více času.

Značená cesta vede po asfaltu přes celou vesnici až na její spodní okraj, kde u kulturního centra odbočí kolem hřiště přes most do lesa. Několik prvních minut je dobré být ve střehu a hlídat značku, protože ta v jednu chvíli odbočí nenápadným stoupáním mimo prošlapanější cestu. Nenápadné a mírné stoupání postupně přejde v prudší stoupání, následované stoupáním vysloveně prudkým. Z vlastní zkušenosti z minulých výletů jsme měli nějakou představu o tom, jak vypadá prudké stoupání, avšak realita nástupu v Prenji dala slovnímu spojení „prudké stoupání“ nový rozměr. Via Dinarica se v úseku k Milanově kolibě dá charakterizovat jako neuvěřitelně strmá, s minimem rovných míst a bez sebemenšího zdroje vody. Traverz zde prakticky neexistuje a velká část cesty se jde na přímo do svahu s občasným překonáváním menších i větších skalek. Pozvolnější stoupání ve skutečnosti ani udělat nelze, neboť celý výstup od vsi Ravna až po sedlo Greda vede po velmi úzkém a dlouhém výběžku, kde není pro traverz jednoduše dostatek místa. Pohodlnosti při výstupu nepřispívá ani neprochozená stezka, kdy je občas problém rozpoznat, kudy by vlastně cesta opravdu měla vést. Člověk nebude daleko od pravdy s připomínkou, že poslední lidé, kteří šli tuto cestu před námi, byli ti, kteří ji značili.

Zbytek celého odpoledne tak trávíme hekáním a škrábáním se do prudkého svahu v marné naději na spatření toužebně očekávané Milanovy koliby. Ani na focení už nemáme náladu a s těžkým srdcem sledujeme v údolí souběžně se vinoucí nástupovou cestu od jihu z Glogošnice, která je na pohled o poznání snazší a mnohem více využívanější. Obklopeni hustým bukovým lesem máme jen minimální možnost rozhledů, a tak nejsme ani pořádně schopni určit naši přesnou polohu a možnou vzdálenost ke kolibě. S blížícím se večerem se naděje na pohodlné spaní v dřevěné chatě rozplynula a my jsme tak nuceni uznat porážku. Ke kolibě jsme nedorazili. Jít na čelovkách v místech, kde cesta kolikrát není zřetelná a kde je člověk nejednou blízko pádu do hlubin, není dobrý nápad, a proto padne rozhodnutí hledat místo pro stan. Ani to však není až tak jednoduché, neboť rovných míst nabízí tento úsek jen velmi poskrovnu.

S posledními zbytky světla nakonec šťastně jedno takové místo nacházíme přímo uprostřed pěšiny obklopeni prudkým pádem nalevo i napravo. Vyčerpání po celém dni, kdy jsme jedno pohoří sešli a do druhého nastoupali, je značné. Tělu na pohodlí rozhodně nepřidává ani palčivý pocit žízně, který je s námi po velkou část odpoledne. Jako správní vyznavači minimalismu jsme se nechtěli tahat se zbytečnými zásobami vody, a tak jsme vzali jen nezbytné minimum s tím, že doplníme cestou z nějakého pramínku, případně se dosyta napojíme na Milanově kolibě. Leč nic takového se nestalo. Pramínek nebyl žádný a Milanova koliba je v nedohlednu. Vaření je vyloučeno a na ráno si každý necháváme doslova dva loky na začátek nového dne. Za hloupost při plánování se musí zaplatit a naší odměnou za nerozvážný přístup k zásobám vody je sucho v ústech, palčivá žízeň a dehydratované tělo, s nimiž se ukládáme ke spánku. Na naši obranu je však třeba zmínit, že kvůli horkému létu a vysokým teplotám bylo obecně málo vody a i spousta pramenů značených v mapě Via Dinarica byla zcela vyschlá. Naše problémy s vodou tak byly způsobeny částečně nešťastným rozhodováním při nabírání zásob, ale částečně též velmi suchým létem.

Vstříc Perunovi Bosensko-Hercegovinským Himalájem

Ráno třetího dne je jedno z těch výrazně horších. Sny plné pití a vody, které nás pronásledovaly po celou noc, po probuzení do reality na morálce rozhodně nepřidaly, stejně jako suchá tatranka ke snídani se dvěma loky vody místo sladkého pudinku s voňavou instantní kávou. Skromnější snídaně nedokázala tělo a mysl pořádně navnadit na další pokračování v cestě, a tak je nálada před odchodem blízko bodu mrazu. O tom, jak daleko je Milanova koliba a jak bude vypadat cesta k ní, jsme neměli nejmenší potuchy, ale už první minuty chůze dávají tušit, že charakter cesty se oproti minulému dni nijak nezměnil. Stále jen prudce nahoru. Přítomnost odpadků ve svahu dává tušit blízkost Milanovy koliby, která k našemu překvapení není ve výsledku až tak daleko.

Vzdáleností něco málo přes jeden kilometr, ale výškové metry, které se během onoho kilometru nastřádají, jsou impozantní. Na zhruba 1,2 km se nastoupá 300 výškových metrů. V nejprudším úseku se na 250 metrech vzdálenosti nastoupalo 120 metrů výškových a to je údaj, podle něhož se lépe pochopí charakter celého nástupu v Prenji na Via Dinarica. Jak jsme zmínili již dříve, členové z bosenských horských spolků se kopců rozhodně nebojí a tento úsek je toho zřejmým důkazem. Jakmile přicházíme k Milanově kolibě, ihned se s filtrem v ruce vrháme na dešťovou vodu shromážděnou ve velké nádrži, abychom zavodnili dehydratovaná těla. Stejně tak konečně doplňujeme kalorie čokoládou a pořádnou snídaní z instantní ovesné kaše. Na Milanově kolibě jsou koliby vlastně dvě. Původní stará chata je doplněna o novou, jejíž výstavba byla podle našeho knižního průvodce financována částečně z peněz Ministerstva zahraničních věcí ČR. Jeden z dobrých příkladů smysluplného využití veřejných financí. Nová chata je zamčená a pro její použití je potřeba nejspíš kontaktovat někoho ze zdejších horských družstev, nicméně stará koliba je odemčená a nabízela by rozhodně lépe strávenou noc, než byla ta naše ve stanu.

Zdolávat zmíněný kilometr se třemi sty metry převýšení po tmě a na čelovkách by byl holý nerozum, takže poučení pro příště je jasné. Nástup do Prenje přes Via Dinarica až k Milanově kolibě vyžaduje rozhodně víc času než pár hodin pozdního odpoledne a rozhodně víc vody než litr na jednoho. U koliby výstup nekončí, nýbrž pokračuje nad hranicí lesa již o něco mírnějším stoupáním řídnoucím lesem k sedlu Greda, které končí v kamenitém poli plném nízkých borovic a kleče. Před samotným sedlem se profil mění v suťoviště a malé skalky a je opět o něco strmější. Výstup vzal docela hodně sil, ale pohled z průsmyku stál za to.

Nad námi nejvyšší vrchol severozápadní části Prenje Cetina a před námi se poprvé otevírající pohled na srdce pohoří. Prenj je oproti Črvisnici tvořen skupinami dominantních vrcholů, mezi kterými se vinou jednotlivá údolíčka a zářezy. Pohoří je v současnosti jedno z nejvíce navštěvovaných a nejpohlednějších v celé Bosně. Skalnaté vrcholy, dlouhá kamenitá pole mezi nimi a hlavně skvělé a ničím bráněné výhledy. V Prenji by bylo zbytečné hledat nějakou klasičtější a delší hřebenovou pasáž, a proto nezbývá než se postupně prokousávat přes jednotlivé výšvihy a průsmyky, které nejednomu dají hodně zabrat svou náročností. Prenj je známý vysokými výškovými rozdíly mezi vrcholy a náhorní plošinou, jedná se o poměrné na fyzickou zdatnost náročné pohoří. Cesta k chatě Lučine vede v jihovýchodním směru přes kamenitá pole zarostlá množstvím kleče, v níž se značka často ztrácí. Hustá kleč, dosahující často do výšky prsou, postup výrazně zpomaluje, a když už se z ní člověk vymotá, hledá mezi kameny možnou značenou cestu.

Tempo je tak na daném úseku o něco pomalejší, ale ve srovnání s předchozím dnem by se vše dalo označit za procházku růžovou zahradou. Na konci hřebene následuje sestup k chatě Lučine, která je od trailu trochu bokem a je potřeba k ní odbočit vpravo směrem na jihovýchod. Původní chatka před několika lety vyhořela, ale v době našeho příchodu, už je na místě nově zrekonstruovaný přístřešek nabízející možnost noclehu několika lidem. Krátkou pauzu využíváme k menší svačině a k zápisu do deníku uloženého uvnitř chatky. Kromě bosenských horalů je zde ještě záznam od jednoho českého páru a víc nic. Jak vidno, zas až tolik zahraničních turistů se do bosenských hor stále ještě nehrne. Před sebou máme výhled na východní a centrální část Prenje a tipujeme jednotlivé vrcholky. Dost nás překvapuje, že všechny stromy v okolí jsou mrtvé. Podle fotek byl kolem staré chaty les i takto vysoko, ale zdá se, že oheň vše spálil a zanechal jen mrtvé stromy. O to vice nás udivuje, že pohledem se pás mrtvých stromů táhne až do střední části pohoří. Zkáza vypadá dost vážně.

Od chaty se vydáváme dál, ale částečně i díky problémům s GPS, špatným směrem na západ. V daném směru vede od chaty ne příliš dobře značená cesta ve směru na Gornji Jasenjani a dále do městečka Potoci, která však s Via Dinaricou nemá nic společného. Chybný směr si po chvíli uvědomujme a snažíme se improvizovat. Posloucháme GPS ukazující směr Via Dinarica dolů a přes kamenité suťovisko klesáme do údolí pod chatou. Avšak pravděpodobně díky nemožnosti zachytit přesný signál ukazuje GPS správnou trasu opět opačným směrem, odkud jsme právě přišli. Značení už není vůbec žádné, a tak se po krátké poradě rozhodneme vrátit na místo, odkud jsme poprvé odbočili k chatce Lučine a zjistit, jestli nevede nějaká jiná značená cesta v úplně opačném východním směru. Se skřípěním zubů šplháme suťovištěm před chvílí ztracené výškové metry, ale námaha alespoň není zbytečná. Na zmíněné křižovatce je vskutku odbočka na východ, po níž se ubírá Via Dinarica. Rozcestník na křižovatce žádný není, ale popisky na kameni mluví jasně. Pozor tedy na tomto místě. Od chatky Lučine je potřeba se vrátit na původní cestu, z níž se odbočilo, a pokračovat ve východním směru přes stejnojmennou náhorní plošinu Prenje.

V souhrnu zde vede několik neznačených pěšin, které ale buďto mizí v suťovišti nebo končí před vzdušným úsekem na skále a lze se snadno nechat zmást. Jako jinde i zde je potřeba spoléhat se na vlastní orientační dovednosti, neboť vytisknuté mapy Via Dinarica neznají jiné pěšiny, než hlavní trail a dostupné mapy jsou velmi těžko čitelné a několik desítek let staré. Na staré cesty a hlavně na staré a vybledlé značení je vůbec potřeba si dát veliký pozor, protože v Prenji probíhaly za války boje a cesty mohou být dodnes zaminované. Proto je potřeba porovnat všechny dostupné mapy a popisy a snažit se co nejvíce držet Via Dinarica popřípadě jiných tras, které jsou však nově značené a používané. Přechod samotné náhorní plošiny nepředstavuje výraznější problém, neboť je cesta zřetelná i dobře značená a bez výrazných výškových rozdílů. Po celou dobu je možné kolem sebe obdivovat dominantní vrcholy celého pohoří. Na jeden z nejvyšších a nejdominantnějších vrcholů jihozápadní části Prenje Lupoglav vede značená odbočka jižním směrem s možností pokračování dál na vrchol Herač a do podhůří na hlavní silnici u Neretvy. Via Dinarica však pokračuje náhorní plošinou dál, neboť si neklade za úkol zdolávat nejvyšší vrcholy, nýbrž se jako dálková trasa soustředí spíše na vzdálenost než výšku. Některé pasáže ale samozřejmě nevynechávají nejzajímavější místa.

Ke konci náhorní planiny je několik oblastí, kde je ještě možný výskyt min z občanské války. Prostor je vždy označen nějakým tím kusem plechu s nápisem a cesta samotná se minovým polím vždy vyhýbá. Pokud se tak cestovatel drží značení, riziko úmrtí na následky devastujících zranění způsobených protipěchotní minou je minimální. Stále tak pokračujeme přes náhorní plošinu dále, kde se po chvíli otevírají výhledy na majestátní hory Otiš, na které byla údajně vojenská pozorovatelna, a nejvyšší vrchol Prenje Zelena Glava se svými 2155 m n. m. Jejich krása nám doslova učarovala a fotíme o sto šest, byť se s nimi budeme po zbytek dne stále setkávat pohledem. V kamenitém poli však přichází problém s navigací. GPS a mapa Via Dinarica ukazuje cestu přímo přes údolí Bijela do protějšího zalesněného svahu na chatu Vrutak, kde má vyústit někde u pramene pod chatou. Pěšina se ale stáčí doleva více na východ. O chatě Vrutak a jejím okolí jsme už dost četli. Oblast je prý silně zaminovaná a zejména okolí pramene pod chatou je plné min, kdy je potřeba se přesně držet vyšlapané stezky. Po zkušenostech se značením Via Dinarica nám přebíhá mráz po zádech z představy, že nás trail dovede do lesa pod chatou, pěšina zmizí v houští a značka nikde. Díky, ale svoje nohy máme docela rádi, a tak se vydáváme po prošlapané pěšině směrem ke skupině stojících lidí a v dáli viditelného rozcestníku Via Dinarica na planině pod lesíkem.

Daný rozcestník značí odbočku na sestup z Prenje údolím a průsmykem Idbar do stejnojmenné vesnice. Během války se průsmyk stal důležitým strategickým bodem, neboť se přes něj zásobovaly jednotky bojující v oblasti Prenje. Celé údolí až po nástup na Zelenou Glavu bylo silně zaminováno, a tudíž zde až dodnes hrozí minové nebezpečí. U rozcestníku se má též nacházet pramen s vodou. Pramenů mělo být podle popisků z webu Via Dinarica několik už na náhorní plošině, nicméně během našeho zářijového putování byly všechny vyschlé anebo zatraceně dobře schované. Vodu jsme tak nikde nenabrali, a proto doufáme alespoň v pramen u rozcestníku. Směrovky na vodu nacházíme bez problémů, leč samotný zdroj pitné vody už k nalezení není, a tak nezbývá, než pokračovat dál v cestě ve směru na další horskou chatu Vrutak s nadějí, že vodu  získáme tam. Chata Vrutak se míjí po cestě ve směru na nejvyšší horu Prenje Zelenou Glavu. Jde o malou, dobře zařízenou chatku s možností přespání pro několik osob, pro jejíž otevření je však třeba opět kontaktovat někoho z místního horského spolku. Svah pod chatou je silně zaminován a na možné nebezpečí upozorňují červené tabulky s lebkou a zkříženými hnáty, zakazující vstup z důvodů minového nebezpečí.

O to větší je naše překvapení, když další směrovka odkazující na pramen s pitnou vodou ukazuje přímo do jednoho z možných minových polí. Je vidět, že bosenští horalové mají trochu temnější smysl pro humor, když jednou cedulí zakazují kvůli minám vstup do určitého prostoru a druhou cedulí hned vedle vyzývají nebohého turistu, aby si šel do stejného prostoru nabrat vodu. S ne úplně zřetelnou cestou, směrem ani přesným místem, kde by se onen pramen měl v minovém poli nacházet, nakonec dobrodružné hledání vody s příchutí smrti na každém kroku nepodstupujeme, a tak jako často v předchozích dnech alespoň doufáme v barely s dešťovou vodou přímo u chaty. Barely tentokrát u chaty nejsou, ale máme štěstí na tři chorvatské turisty, kteří mají klíče od chaty a tudíž též přístup k vodě uskladněné přímo v ní. O cenné zásoby vody jsme Chorvaty nechtěli připravovat, ale na druhou stranu jsme ani nechtěli opakovat zážitek z předchozího večera, kdy naší celkovou zásobu tekutin pro nadcházející den představovaly dva loky na každého. S díky jsme tak nabrali dva litry a ujistili se o správném směru cesty k chatě Jezerce.

Ta má být naším cílem pro tento den, a pokud průvodce nelže, má se jednat o nově postavenou, útulnou a odemčenou chatu ve vzdálenosti asi hodiny cesty od Vrutaku. Zde jsme se od trasy Via Dinarica trochu odchýlili. Oficiální trasa vede z Vrutaku směrem k Zelenglavě a Otiši a pokračuje dál na jihovýchod na chatu Bijele Vode a hospodu Rujiště. Odtud přichází od jihozápadu dlouhou asfaltovou pasáží k oblíbenému rekreačnímu místu oblasti Boračka jezera. Abychom se vyhnuli úsekům na makadamových a asfaltových cestách, zvolili jsme alternativní trasu přes chatu Jezerce a na Boračko sestoupat z východní části Prenje přes kamenité plošiny Crno polje. Pro naši alternativu k chatě Jezerce je potřeba pokračovat ve výstupu směrem na Zelenou Glavu a po zhruba půl hodině odbočit doleva po značené pěšině se směrovkou Jezerce. Zelena Glava a Otiš tak zůstane za našimi zády. Poté následuje již jenom sestup k chatě, po celodenním přechodu pocitově trochu delší, než by se podle mapy zdálo. Průvodce díky bohu nelhal a tak přicházíme k otevřené, nově postavené, prostorné a útulné chatě s pramenem a jezírkem vzdáleným několik desítek metrů, kde k ještě většímu štěstí v tu chvíli nikdo není. S přibývající tmou a horšícím se počasím je chata opravdovou záchranou. Trochu nesolidárně okupujeme většinu postelí, dlouho filtrujeme vodu, vaříme večeři a rozdáváme denní příděl rumu, který v útulné a teplé chatě chutná ještě lépe než obvykle.

Němé svěděctví války

Čtvrtý den definitivně opouštíme Prenj a směřujeme ke kaňonu řeky Rakitnice. V daném úseku se jedná o přechod mezi dvěma pohořími, kdy se nejprve opustí Prenj přes kamenité plošiny Crno Polje a poté se sestupuje k Boračku jezeru po makadamových a asfaltových cestách. Ráno je docela zima, fouká studený vítr a mraky visí hodně nízko, takže poprvé v Bosně oblékáme teplejší oblečení.

Od chaty Jezerce pohodlně klesáme nezalesněným terénem až k bukovému lesu, který představuje příjemnou změnu po skalnatých a holých pláních Prenje. Po něm následují rozlehlé kamenité planiny se zbytky pasteveckých stavení. Celá tato oblast až po bukový les je již zmíněné Crno polje, které představuje poměrně svébytnou a nevšední oblast Prenje, neboť je na rozdíl od zbytku pohoří mnohem více zelená a zalesněná. Právě proto bývalo Crno polje oblíbeným místem pastevců, jejichž salaše a ohrady lze v ruinách kolem stále ještě rozpoznat. Celá oblast doplněná o výhledy na dominantní vrcholy Zubać a Duga kosa končí ve chvíli, kdy se trail dostane na křižovatku s makadamovou cestou.

Na ní je potřeba zahnout vlevo a následovat ji až do vsi Borci nacházející se severozápadním směrem od jezera. Cesta nejprve strmě klesá o skoro tisíc metrů a následně se několik kilometrů vine po úbočí, odkud se po pravé ruce otevírají výhledy na Boračka jezero. V pozdější fázi se několikrát větví a není tak příliš zřejmé, kudy se vydat. Propletenec cest je místními hojně využíván ke svážení vytěženého dřeva a výhledy na holé pláně nad jezerem jenom potvrzují, že těžba probíhá vysokým tempem. Jelikož nevíme, která z lesních cest představuje jistou zkratku přímo k jezeru, volíme cestu až do vesnice Borci. Borci je smutným příkladem vylidněných vesnic Bosny. Ať už v důsledku války a etnických čistek či následného odchodu obyvatel kvůli ekonomické situaci, spousta vesnic připomíná vesnice duchů se zničenými a rozpadajícími se domy, kde člověka potkáte jen zřídka.

Borci je jednou z takových. Kromě zničených domů nám Borci ukázalo ještě jeden výjev, ne zrovna typický v každodenním životě. Na kraji vesnice byl nově připravený hřbitov. Desítky čerstvě vykopaných hrobů v několika řadách byly další připomínkou na smutnou historii 90. let v Bosně. Kvůli občanské válce zůstává dodnes tisíce osob nezvěstných a každým rokem se díky testům DNA podaří identifikovat další a další ostatky. Tyto ostatky jsou pak ukládány na již existujících, případně nově vytvořených hřbitovech. V Borci jeden takový právě vznikal.

K dosažení jezera je potřeba po několik kilometrů následovat silnici z Borci směrem dolů na východ. Ne zrovna záživný sestup po asfaltu končí u recepce při vjezdu do areálu kempu kolem jezera. Po celém dopoledni chůze doufáme v nějakou otevřenou hospodu či restauraci, kde bychom si mohli dát něco k pití, ale hlavně k jídlu. Jako první zkoušíme podnik, připomínající kavárnu s výčepním pultem, v té době zrovna přeměněnou na volební místnost. Jedno pivo nám dodá dostatečné množství energie, abychom se vydali na druhou stranu jezera do kempu Eko Selo a do jeho restaurace, která by měla být podle místních otevřená a kde bychom mohli dostat i něco k jídlu. Několik málo zavřených restaurací a kaváren, jež cestou míjíme, nám na jistotě rozhodně nepřidává, sezóna u turisticky oblíbeného jezera, už zjevně skončila, a naopak nás nutí ještě více doufat v otevřený Eko Selo kemp. Kemp sám o sobě je poměrně nové a celkem moderně vybavené zařízení určené spíše pro movitější klientelu, která si chce užít něco přírody, zároveň však nechce ztratit nic z pohodlí, na něž je zvyklá. Na první pohled více luxusnější a turistické zařízení, které není zrovna ideální pro někoho, kdo právě překonal dva horské masivy a chystá se do dalších. Nechť však každý posoudí dle svého gusta.

Jelikož je už po sezoně a počasí má samo o sobě též daleko do prosluněného léta z obrázků z reklam, kemp zeje depresivní prázdnotou. Restauraci nakonec nacházíme otevřenou, ale zatažená obloha, nuda a celková prázdnota se odráží i na náladě obsluhy v restauraci. Dost nevrlým tónem jsme informováni, že dostaneme jenom pivo, jídlo není žádné. Pivem jsme samozřejmě nepohrdli, ale problém hladu jsme tím nijak nevyřešili. Obsluha se na nás dívá docela nevraživě, a tak po jednom pivu odcházíme. Místu doporučujeme se vyhnout a raději navštívit jiný lokál, bude-li jaký. Vydáváme se tak dál na druhý břeh jezera, stále ještě doufaje v nějaké otevřené zařízení s teplým jídlem. Když i poslední pokus bere definitivně za své a my nenacházíme nikde nic, rozhodujeme se pro přestávku na lavičce pod stříškou jednoho zavřeného krámku se sladkostmi. Zásoby na přestávku, sestávající se z chipsů a Sarajevska v pet lahvi, nakupujeme v otevřeném obchůdku asi 30 metrů od našeho odpočívadla.

Za necelou hodinu od začátku přestávky se rapidně horší počasí a proudy vody valící se z šedivé oblohy nevěstí žádnou brzkou změnu k lepšímu. Nezbývá nám tak, než dokoupit nové zásoby piva a chipsů a nepřízeň počasí a dlouhé čekání na změnu si aspoň trochu více zpříjemnit. Příroda tomu sama tak chce. Čekání na lepší počasí ve výsledku trvalo o něco déle, než jsme mysleli, prakticky až do rána druhého dne, avšak po třetí lahvi dvoulitrového Sarajevska nám už věci kolem nás až tak nevadily. V tu chvíli mohlo pršet, foukat, sněžit, anebo se mohlo celé Boračka jezero propadnou třeba do země, dobrou náladu už nám nic nemohlo pokazit. Pár místních, kteří šli do obchodu pro zásoby, si nás ve tři odpoledne se zvědavostí prohlíželi, jak u stánku s cukrovinkami popíjíme pivo, kouříme cigarety a cpeme se slanými brambůrky. Jejich údiv byl o něco větší, když si nás na stejném místě a za stejné činnosti, možná jenom s trochu hlučnějším vyjadřováním, prohlíželi i v sedm večer.

Konec našeho „krásného“ odpoledne u Boračka jezera udělal až zavřený obchod a zásoby alkoholu na nule. V tu chvíli bylo jasné, že nejlepším řešením bude odebrat se ke spánku. Na hledání místa pro stan a na následné stavění příbytku nebyla samozřejmě ani nejmenší nálada, ale moc dobře jsme věděli, kam se na noc uchýlit. Zavřená recepce při vjezdu do celého areálu jezera skýtala krásný prostor pro dva až tři spacáky zakrytý stříškou. K ne až tak velkému překvapení daný prostor nikdo neokupoval. Pár minut poté, co jsme rozdělali karimatky a spacáky už jsme pohodlně oddychovali nevinným spánkem, ale je pravda, že ve stavu v jakém jsme byli, nám na nějakém pohodlí až tak nezáleželo.

Mezi dvěma řekami

Ráno se probouzíme brzy a netrpělivě čekáme na rozednění. Pršet naštěstí během noci přestalo, ale kýženého modrého nebe a slunce jsme se taky nedočkali. Místo toho se budíme do mlhy, která by se dala krájet, ale snad se to postupně rozfouká. Celá následující etapa Via Dinarica od Boračka jezera po vesnici Lukomir sice nevypadá nijak hrozivě, necelých 30 km vzdálenosti s pozitivním převýšením asi 2500 metrů, ale z popisu trasy na webu víme, že se z velké části bude jednat o nově budovanou nebo obnovovanou pěšinu, která ještě není hotová nebo není prochozená. Od Boračka jezera až po most přes Neretvu kopíruje trail asfaltovou silnici. Cesta líně stoupá asi 3 kilometry pozvolnými serpentinami, aby se vyšvihla z údolí od Boračka jezera směrem k řece Neretvě. Ranní slunce přece jen postupně přebírá vládu nad mlhou, začíná pomalu prosvěcovat, a nám se nabízejí první výhledy na Neretvu, kterou jsme naposledy viděli u Jablanice. Klesání napovídá, že se k Neretvě pomalu, ale jistě blížíme. S předzvěstí horkého dne, nabíráme u studánky 4 litry vody a hned za ní překračujeme řeku po pěším mostě. Most už jistě zažil lepší časy a prohnilé příčky příliš nadšení nevzbuzují, ale výhledy na řeku za trochu nejistoty stojí.

Za mostem definitivně opouštíme asfaltovou cestu a po místní pěšině se stáčíme na sever kolem dominantního vrcholu Purin Kuk. Přítomnost obdělávaných políček a ovocných sadů dává tušit, že se pomalu blížíme k vesnici Kašići. Vesnice se vzdušnou čarou nachází ani ne kilometr od asfaltové silnice přes řeku, ale přesto člověka překvapí, jak odlehle působí. Nutí se myšlenky, jak si místní obyvatelé dopravují potřebné věci. Z vesnice sice vede zpevněná polní cesta, která dlouze obchází údolí Neretvy a nakonec se po mnoha kilometrech napojuje na asfaltovou silnici, ale prošlapaná stezka a malé parkoviště z druhé strany pěšího mostu přes Neretvu napovídá kratší, byť svízelnější a fyzicky náročnější cestu. Bohužel i zde je patrný, jako v případě Borci, demografický vývoj venkova v Bosně, tedy postupné vylidňování odlehlých oblastí, ať už zapříčiněné válkou nebo poválečným vývojem a nedostatkem práce. Pohled do dostupných dat bohužel příliš optimismu pro tuto i další podobné vesnice nenabízí. Od poloviny minulého století se počet obyvatel Kašići snížil jen na třetinu. V současné době ve vesnici žije jen pár desítek duší, a je otázkou, zda vůbec po celý rok. Trail nicméně prochází po okraji Kašići a směřuje dál směrem na sever kolem ovocných sadů a políček k hřbitovu nad vesnicí.

Postupný úbytek políček a ovocných stromků naznačuje blížící se konec obydlené oblasti a příchod divočejší části směrem k soutoku řek Neretvy a Rakitnice. Tomu odpovídá i měnící se profil samotného trailu, který se z prošlapané pěšiny rychle mění na kamenitou kozí stezku s celkem strmým klesáním. Pomalu klesáme do údolí k soutoku a vyhlížíme řeku Rakitnici, kterou po pár minutách překračujeme po nové lávce. Rakitnice je známá svou dravostí a její koryto svou neprostupností. Kaňon řeky dále po proudu, který jsme obdivovali již při předchozí návštěvě před několika roky, dosahuje hloubky až 1000 metrů a v určitých místech je údajně jedním z nejstrmějších a nejsevřenějších v Evropě. O neprostupnosti svědčí i to, že první doložený průchod celého kaňonu je doložen až z roku 1956 a další údajně až v 90. letech. Řeka samotná byla prý sjeta zatím jen jednou.

Následujících zhruba 20 kilometrů máme podle plánu nejprve vystoupat na severní hranu kaňonu, a poté po cestě ve svahu kaňonu obejít vesnici Dubočani, opět vystoupat na okraj kaňonu, držet se jej a skrze zaniklou vesnici Blace dojít až do známé vesnice Lukomir. Možností přesvědčit se o divokosti okolní přírody tak budeme mít zdá se dostatek. Kaňon Rakitnice a jeho okolí je bohužel i nechvalně známý zejména ze dvou důvodů. Tím prvním je vysoký výskyt jednoho z nejjedovatějších hadů v Evropě – zmije růžkaté, která se hojně vyskytuje hlavně na dně kaňonu a v bezprostředním okolí řeky. Tím druhým, a pro nás poněkud palčivějším, jsou údajná minová pole. Zejména soutok Rakitnice s Neretvou a okolí je prý nepřístupný. Jak náš průvodce, tak většina dostupných zdrojů uváděly oblast za nepřístupnou, silně zaminovanou, cesty po válce zaniklé a neobnovené. Loňské sesuvy půdy na březích řek z důvodu vytrvalých dešťů prý navíc minová pole často přemístily a strhly varovné cedule. Projekt Via Dinarica nám v této oblasti doslova vytrhl trn z paty, neboť jen díky němu jsme věděli, že v oblasti se nachází alespoň nějaká cesta, byť často neznačená, a že jde od Rakitnice do Lukomiru po severní straně kaňonu projít. Nutno podotknout, že v celé oblasti jsme žádné varovné cedule s minovým nebezpečím neviděli, ať už proto, že oblast v současné době zaminovaná není nebo proto, že je natolik nepřístupná a odlehlá, že do ní nevedou téměř žádné cesty a není proto třeba varovné cedule umisťovat. Obavy z minového nebezpečí se přesto rozplynuly a my jsme se mohli věnovat jinému a v Bosně poměrně častému problému, navigaci.

Pohledy od řeky na protější svah nás příliš netěší. Koryto Rakitnice blízko soutoku s Neretvou leží v ani ne 300 metrech nad mořem a do Blace nás čeká alespoň 1200 výškových metrů a to jsme dnes neměli přecházet žádné hory. Sice se řekne „žádné hory“, ale údolí řek v Bosně jsou místy extrémně strmá a nastoupat 100 výškových metrů na 250 metrech vzdálenosti není ničím neobvyklým. K tomu je samozřejmě nutno připočíst čas strávený probíjením se křovinami a zarostlými pěšinami, neboť některé pasáže jsou zarostlé a neprochozené, a kde jsme jinde v horách chodili se stejným úsilím 40 kilometrů, tak 30 kilometrů na den se dá někdy v Bosně ujít jen s vypětím sil. Bosna se holt nezapře, stále nahoru a dolů, ale divotvorně krásná a mrazivě lidmi opuštěná příroda za ten pot a námahu víc než stojí. Prvních 400 výškových metrů stoupáme prudkým, ale holým svahem. Byť se nám značka často ztrácí, díky dobrým rozhledům se nám daří určit správný směr.

Záměrně zmiňujeme určit správný směr, protože pěšina se místy zcela ztrácí a není jisté, zda se pohybujeme na staré pěšině nebo si právě budujeme novou. Až zpětně doma jsme si u popisu etapy přečetli, že od soutoku po Lukomir není trasa ještě dokončená a je zbytečné pěšinu hledat. Místy se ale přece jen objeví alespoň značka, cestu nechť si každý vybere sám (v době, kdy čtenář čte tyto řádky, bude již možná cesta dokončená). Svahy naštěstí nejsou natolik strmé jako ty při nástupu do pohoří Prenj, ale i tak to není procházka na nedělní odpoledne. Sotva funíme do kopce a za dopoledního žáru pijeme hodně vody. Nevadí, cestou má být naštěstí pramen u Dubočani.

Pomalu se přibližujeme vrcholku Vis a konečně máme záchytný bod na mapě. S rostoucí výškou přibývá i porostu a kolem vrcholku Vis se postupně noříme do nízkého lesa. Náznaky pěšiny mizí, značení v nedohlednu a rozhledy žádné. Po krátké debatě volíme směr přes balvany a skalky a pomalu stoupáme po ostrohu dál na sever. Před námi se najednou otevírá výhled na zarostlou západní stranu hřebene. Vracet se nemá smysl, stejně není kam, tak se zkoušíme prodírat hustým porostem a doufáme, že trefíme na nějakou starou pěšinu. K našemu překvapení máme štěstí a z houští najednou vystupuje zarostlá pěšina, pár lidí už tudy letos naštěstí zjevně prošlo.

Pěšina přechází hřebínek a vrací se zpátky na východní stranu hřebene k údolí nad Rakitnicí. Trail dále vede přímo ve svahu nad řekou a nám se konečně otevírají očekávané úchvatné výhledy na Rakitnici pod námi, Vranske stijene před námi a na východ od nás vrcholy pohoří Visočica. Fotíme, kocháme se, ale je třeba pokračovat. Vody ubývá, slunce pálí a do Lukomiru je to ještě daleko.

Cesta je místy dost křivolaká a sotva široká pro jednoho člověka a tempo chůze není o moc vyšší než při prudkém stoupání. Po levé straně skály, po pravé straně prudký svah někam na dno kaňonu, tady by nikdo rovnováhu určitě ztratit nechtěl. Trochu adrenalinu nám nahání zasyčení ozývající se z cesty přímo před námi. Naštěstí se nejedná o žádnou zmiji, ale jen o užovku. Nutno ale dodat, že velmi úctyhodné velikosti. Jindy by se tomu člověk zasmál, ale v situaci, kdy místy sotva balancuje na vystupujících kamenech, nás oba polil studený pot. Ono se lehko řekne „jen užovka“, ale zasyčení se člověk lekne, i když se pečlivě dívá pod nohy. Had se v poklidu rozvaluje přímo na pěšině a obejít jej není kudy, do svahu se rozhodně pustit nechceme. Po pár minutách to užovku naštěstí přestává bavit a mizí kdesi v puklině.

Postupně se prokousáváme dál směrem na sever, obcházíme nejvyšší vrchol ostrohu nad námi – Čepu a v dálce konečně vidíme vesnici Dubočani. Jestli působila vesnice Kašići jako odlehlá, tak Dubočani už jinak ani popsat nejde. Malá plošina přímo nad kaňonem řeky, která je z jihu i severu obklopena vyššími vrcholy Vranske stijene a Čepa, a jen na východ vede z vesnice šotolinová cesta na plató nad kaňonem, odkud se další desítky kilometrů klikatí kamsi na první asfaltovou silnici. Pohled na vesnici přímo nad kaňonem řeky je ale velmi působivý. Dubočani je jednou z původních vesnic, vedle Lukomiru, Čuhovići nebo Umoljani a dalších, v této snad nejodlehlejších oblasti v Bosně a Hercegovině. Vesnice si do určité míry zachovaly původní ráz i způsob života. Nejznámější z nich – Lukomir, pyšnící se statusem nejvýše položené a odlehlé obce v Bosně a Hercegovině se stal oblíbenou destinací nejen milovníků přírody, ale i vyznavačů klasičtějšího turismu. K tomu se však ještě dostaneme.

Via Dinarica údolí s Dubočani z větší části obchází velikým obloukem, kdy sice nejprve mírně klesne na zmíněnou klikatící se prašnou cestu, ale nakonec se volně terénem opět stočí směrem na sever, opět protne stejnou cestu, a podél této cesty pokračuje až téměř na hranu kaňonu Rakitnice na Vranske stijene. Nejdříve proto mírně klesáme a přibližujeme se Dubočani, ale kupící se mračna nám dělají vrásky na čele. Stejně je čas oběda, tak drobný deštík přečkáme pod stromem. Za chvíli je opravdu po dešti a vracíme se zpět na cestu. Přes kamenité pastviny stoupáme nad Dubočani a opět nemůžeme najít značku. Pěšiny a cesty se větví, tak jednu z nich vybíráme a dostáváme se na planinu nad Dubočani přímo vedle rozcestníku Via Dinarica. Ukazatel směřuje zpět směrem na Rakitnici, doleva na Čepu a dál naším směrem na Blace a Lukomir.

Následující hodinu šlapeme po mírně stoupající zpevněné cestě, ale počasí nám nepřeje. Mraky se znovu kupí, teplota klesá a s ní i viditelnost. Zkoušíme chvíli přečkat další déšť pod stromem u cesty, ale začíná pršet čím dál víc, až je z toho regulérní slejvák. Co naplat, nepromokavou bundu a pončo na sebe a vzhůru dál na Vranske stijene a Blace. Cesta nás přivádí na otevřené pastviny a uhýbá směrem více na východ. My ale podle popisu víme, že trail se má stočit zpět nad řeku, projít kolem salaší, ve kterých by prý měl žít postarší pár tradičním pasteveckým životem a dál směřovat na vrchol Vranske stijene. Opouštíme tedy zpevněnou cestu a po pěšině se vydáváme správným směrem na severovýchod, značení nemáme žádné.

Po chvíli nacházíme studánku, ve které jsme chtěli doplnit vodu, vypadá to, že jsme trail opět našli. Studánka je bohužel zase vyschlá a vodou budeme muset hodně šetřit, až do Blace žádný pramen nebude. Nad studánkou stoupáme volně přes pastviny a déšť se pomalu mění v průtrž mračen. Před námi se otevírají další pastviny, očekávané salaše sotva vidíme na kopečku před námi. Ještě než k nim dojdeme, potkáváme starého pastevce, jak si s deštníkem v ruce v klidu hoví pod stromem jen ve svetru, chlad a déšť ho zdá se příliš netrápí. Podle mapy trail zahýbá směrem do lesa na Vranske stijene, ale v dešti nemůžeme najít ani náznak pěšiny natožpak značky. Pastevec nás posílá na druhou stranu směrem k salaším, odkud podle něj do Blace vede cesta. V dešti se nám popis trasy z batohu vyndávat nechce a tak se vydáváme podle rady směrem k salaším.

Až později jsme si přečetli, že žádná pěšina prozatím na Vranske stijene nevede a lesem je třeba se probojovat dle vlastního výběru. Nemělo tedy smysl pěšinu hledat, ale to jsme bohužel v rozhodný moment nevěděli. Přicházíme k salaším a nacházíme cestičku, která vede do lesa zhruba správným směrem, třeba to bude ta správná směrem na Blace. Nebyla. Následující dvě hodiny bloudíme lesními cestami, nebo spíše malými potoky bahna, a snažíme se držet alespoň správný směr na severovýchod. Postupně přestává pršet a daří se nám vymotat se z lesa. Nacházíme námi známou zpevněnou cestu z Dubočani, která pohledem do mapy vede asi 3 kilometry rovnoběžně s trailem nad kaňonem Rakitnice. Když už nic, tak alespoň víme, kde přesně jsme. Vítr konečně rozfoukal mraky a závěr náročného dne nás odměňuje pohledem na otevřené planiny kolem zaniklé vsi Blace.

Dojem ze zlatavých podzimních pastvin, ještě umocňuje bača hrající na píšťalu, jenž žene své ovce směrem od Blace. Sluncem zalité podvečerní Blace se ukázalo jako jedno z nejvýstižnějších míst celé Bosny a Hercegoviny.

Krásná a divoká příroda se skvělým výhledem na kaňon Rakitnice, ale současně smutná připomínka lidské povahy a násilí, kdy z celé vesnice zůstala jen torza několika zděných domů. Smutnou připomínkou je nově postavený postavený kostelík, jediná omítnutá stavba z celé zničené vesničky, který stojí přímo na okraji kaňonu. Fotíme, kocháme se, ale nadcházející večer se hlásí mraky a studeným větrem.

Vedle zničených torz domů plných ovčích bobků se nám naštěstí daří vlézt do nově rozestavěného domu, snad pro pastevce, snad stavěným s jiným záměrem. Luxus v podobě střechy se nám opět velmi hodil, protože ledový vítr s sebou přinesl během několika minut déšť a viditelnost ani ne na 20 metrů, ale i uvnitř domku stavíme stan pro lepší ochranu před deštěm a větrem, stavba totiž nemá zasklená okna. Bohužel už se nám nepodařilo načerpat vodu na filtrování, neboť stejnojmenné jezírko pod Blace bylo v daný moment daleko a beztak byla voda zcela nepoužitelná. I bývalá studna byla natolik zaneřáděná chemikáliemi, že ani v jejím případě jsme filtru nevěřili. Vodu opět dělíme „na příděly“ a snídaně bude zase jednou jen o sušence. Kvílení větru a citelné ochlazení nevěstí na další den nic dobrého a jsme docela rádi, že jsme došli alespoň sem, když už ne do Lukomiru.

Nad kaňonem Rakitnice

Obloha je k našemu překvapení ráno vymetená, jen teplota znatelně klesla. Nebude alespoň potřeba tolik vody, stejně už téměř žádnou zase nemáme. K snídani nám bohužel musí stačit sušenka, na vaření vodu nemáme a kalorií tak do sebe dostáváme žalostně málo. Venku je však slunečno a nadšeni z výhledů opět fotíme pohledy na kaňon Rakitnice a protější pohoří Visočica s výrazným vrcholem Džamija. Denní plán jsme určili do vesnice Bobovica na protější straně kaňonu, jež se nachází na samotném nástupu do pohoří Visočica, které mělo být naším dalším cílem na následující den. Hned za kostelíkem v Blace nacházíme značený trail, který vede po okraji kaňonu, a pomalu stoupáme po namrzlé louce.

Pohledem do mapy to vypadá, že do Lukomiru dojdeme za slabé dvě hodiny. Tentokrát trail konečně máme a hlavně, stačí se jej přece držet po hraně kaňonu. Z mapy je patrné, že jen před samotným Lukomirem je potřeba zahnout dál od kaňonu a obejít svažující se údolí, jinak se stačí víceméně držet jeho okraje. Od Lukomiru dál směrem na Umoljani nás má čekat pro nás již známá a na rozdíl od cest k Blace velmi turisticky oblíbená a prochozená cesta, a dnešní den by proto neměl být příliš náročný. Po mírném stoupání se holé pastviny postupně mění na kleč, trní a sem tam zakrslé stromy. Ta tam je prošlapaná a pohodlná stezka a my se opět musíme prodírat trním a bodláčím. Ono se lehce řekne „stačí se držet okraje kaňonu“, ale jakým terénem. I samotný profil není tak snadný, jak se na první pohled z mapy zdálo. Trail se vlní dál po okraji kaňonu a jen párkrát projde lesem dál od okraje.

Zhruba hodinu cesty před Lukomirem trail definitivně uhýbá od okraje a obchází kamenný ostroh. Slunce na nás stále praží, vody máme od rána sotva litr a stoupání „na sucho“ od okraje do kopce směrem na východ nás hodně vyčerpává, a to nemluvě o únavy z lehké dehydratace z předchozího odpoledne. Přicházíme k vybledlé a nečitelné směrovce, kde se pěšina rozšiřuje a větví. Jedna, prochozenější cesta, se vzdaluje dál od okraje kaňonu a míří do lesa. Druhá, spíše zarostlá pěšina, kopíruje směr řeky ve vzdálenosti pár set metrů od okraje kaňonu. Směrovka ukazuje na prochozenější cestu a nám se bez vody beztak nechce stoupat na slunci. Volíme proto cestu směrem do lesa, snad je to ona zmíněná odbočka. Sem tam je vidět značka, takže se necháme unášet cestou dál v chládku lesa.

Chyba, značení je holt na Balkánu jednotné a cesta nejspíš vede do vesnice Čuhovići, odkud by to byla do Lukomiru ještě pořádná zacházka. Není nic lepšího, než si zcela bez vody udělat zacházku. Vracíme se k rozcestí a vydáváme se po druhé pěšině. Tentokrát máme štěstí a zanedlouho se objevují značky, opět stejný symbol jako na předchozí cestě, a dokonce se nám otevírá výhled na pastvinu s ovcemi. Trail opouští nízký les, prochází suťovištěm a z pěšiny se stává kozí stezka. Značení jako obvykle mizí. Po krátké debatě se rozhodujeme sejít suťovištěm na jinou kozí stezku pod námi. Ta naše zbytečně stoupá a pomalu zahýbá na vrcholek kopce nad Lukomirem – Lovnica. Sestup suťovištěm a drolícím se kamením ve sklonu skokanského můstku je hodně vyčerpávající a ani jeden z nás nešetří peprných slov. Po chvíli ale nacházíme druhou stezku, která snad vede správným směrem. Stopy lidské činnosti, rozumějte odpadky, značí, že bychom snad mohli být na trailu. Máme štěstí a zanedlouho se nám za ohybem výběžku konečně objevuje Lukomir.

O Lukomiru jsme se již zmínili, ale stojí za zmínku ještě jednou, neboť je z okolních vesnic dozajista tou nejznámější a nejnavštěvovanější, nebo spíše spolu s Umoljani je jedinou navštěvovanou vesnicí. V dostupných zdrojích se dočtete, že Lukomir je nejvýše položenou a nejvíce odlehlou vesnicí v celé Bosně a Hercegovině nacházející se v 1400 m n. m., a byť působí opravdu odlehlým dojmem, dozajista není tou nejhůře dostupnou vesnicí z těch několika málo okolních. Lukomir je totiž velmi oblíbený mezi tradičnějšími turisty, kteří se nechají vyvézt až téměř do vesnice mikrobusem po zpevněné cestě z Umoljani a pohodlně obdivují zdejší tradiční způsob života, pastevectví či pletení šátků, zástěr, ubrusů a dek. Před pěti lety jsme již jednou byli v Lukomiru na konci dubna a vesnice byla zcela prázdná a opuštěná.

Teď v říjnu potkáváme dva postarší chlapíky, ale nijak se s námi vybavovat nechtějí. Na kraji vesnice vidíme studnu s vodou, konečně. Každý pijeme nejméně 2 litry a nabíráme zásoby, už jsme se dost vytrestali. Podle popisu je kousek od pramene hospoda a vskutku je k nalezení na severním okraji vsi hned u zpevněné cesty směrem na Čuhovići a Umoljani. K našemu překvapení je i přes pokročilé roční období otevřená. Ve dveřích nás vítá postarší paní a zve nás dále. Studený vítr ulehčil rozhodování a s povděkem se usazujeme v pěkně zařízené a tradičními dekami bohatě vybavené místnosti o třech stolech. Od rána jsme téměř nejedli a nabídky domácího jídla s radostí využíváme. Pohodlně usazení v místnosti vyhřáté kamínky pookřáváme, přece jen venku fouká docela studený vítr.

Oběd skládající se ze smažených vdolků s čerstvým sýrem (uštipci) rychle hltáme, v danou chvíli jsou moučné a mastné vdolky naprosto skvělé. Tuto hospodu můžeme s klidným srdcem všemi deseti doporučit. Do hospody zavítali i další dva místní obyvatelé a my můžeme u pravé bosanske kafy zapříst hovor o životě v Lukomiru a Bosně vůbec, o počasí, turistech a všem okolo. Díky hovoru zjišťujeme i druhou stránku zdejšího života, tu mimo turistickou sezónu, kdy sem neproudí mikrobusy s cizinci. Místní lidé pobývají ve vesnici již jen v letním období, kdy buďto ženou svá stáda ovcí z podhůří na výše položené pastviny nebo se živí z turismu. S příchodem sněhu postupně odcházejí do údolí a v případě naší hostitelky se vrací do bytu v Sarajevu. Smutný paradox. V Sarajevu práce není a lidé na léto odjíždějí pást ovce a ubytovávat cizince. Na zimu ale není v Lukomiru co dělat, a tak se zase vracejí do bytu v Sarajevu. Situace je o to horší, že jako již všechny okolní vesnice, se i Lukomir postupně vylidňuje, trvale v něm již snad nikdo nežije i přes jeho popularitu mezi zahraničními turisty, a mladí lidé ve vesnici nejsou snad žádní.

Po příjemném obědě i zajímavém, ale místy poněkud ponurém hovoru, se vydáváme dále směrem na Umoljani tentokrát pro nás po již známé cestě. Vrásky na čele nám dělá varování před sněhem, který má prý napadnou už v následující noci a má padat i v dalších dnech. Informaci jsme přijali s určitým podezřením, vždyť jsme přeci v jihovýchodní Evropě a léto se teprve nedávno přehouplo do podzimu a navíc, podle loňských sezón, by až do listopadu mělo být relativně teplo. Opět jsme se však mýlili, ale o tom později. Cesta mezi Lukomirem a Umoljani obchází podle jména oblý vrchol pohoří Bjelašnica - Obalj a nabízí spoustu vyhlídek na okolní hory.

Zpestřením je možnost sejít za Lukomirem na dno kaňonu Rakitnice kolem rozpadlého mlýnu a na protější straně vystoupat přímo do vesnice Bobovica na úpatí pohoří Visočica. Cesta tam kdysi údajně vedla a podle některých zdrojů by tam snad možná i doposud mohla být. Téměř nikdo a snad ani místní pastevci ji ale pro její náročnost nepoužívají, a pokud tam ještě před dvaceti lety byla, dnes by se jednalo spíše o hodně dobrodružný offroad. Z posledních událostí se ale zdá, že cesta na dno kaňonu přece jen vede, neboť je tudy veden trailový běžecký závod Vučko trail. Pohledem do mapy i pohledem na protější svah kaňonu ale tuto možnost vylučujeme, nechce se nám již zbytečně bloudit a volíme nám známou cestu do Umoljani.

Na cestě mezi Lukomirem a Umoljani nás oproti předchozím dvěma dnům čeká značná změna. Zarostlé kozí stezky se změnily ve vyšlapanou pěšinu, kterou snad ani nebylo potřeba značit. Nutno ale podotknout, že značení však bylo paradoxně víc než bohaté. Keře a bodláky nahradily otevřené pastviny s výhledy směrem na protější Visočicu, vesnici Bobovica a nad ní se tyčící vrchol Drstva. Změnu s povděkem kvitujeme a necháváme se vést po úbočí hory Obalj dál směrem na Umoljani.  Po krátkých zastávkách na focení známých míst a prohlídce bogomilských hrobů zvaných stećci stojíme u Studeného potoka tekoucího z pohoří Bjelašnica do Rakitnice. Popravdě spíše toho, co z něj po létě zůstalo, tedy ani kapka vody. Před lety jsme zde na jaře tábořili a tehdy to byl hluboký a dravý potok. Letos na přelomu léta a podzimu se však potvrdil nedostatek vody a potok byl zcela vyschlý. Je třeba nespoléhat na doporučení a nést větší zásobu vody, my už jsme se poučili dostatečně.

Na kraji potoka stojí nový rozcestník Via Dinarica a s pobavením sledujeme časový ukazatel úseku cesty na Lukomir, který jsme urazili více jak dvakrát rychleji. Původní představa projít velkou část Bosenského úseku Via Dinarica od pohoří Crvišnica až na Bosanský Maglič na hranicích s Černou Horou vzal již po prvních dnech rychle za své. Náročnost a členitost terénu si vyžádala své a z plánovaných 40 kilometrů denně jsme se sotva dostávali na nějakých 25 kilometrů. Cíle se proto postupně měnily na přechod pohoří Zelengora až nakonec po dojití alespoň do městečka Kalinovnik. Šlapat v předchozích dnech po prochozené pěšině jako z Lukomiru do Umoljani a stejně snadno ukrajovat porce kilometrů, původní plán bychom možná naplnili. Člověk však do hor nechodí jen pro dosažení svých plánů a často nezbyde, než s pokorou přijmout situaci tak, jak se mu dává. Chmurné myšlenky zahánějí až nabízející se výhledy na pohoří Treskavica a vedle něj schované pohoří Jahorina.

Treskavici, kdysi prý klenot Bosny, nejhezčí a před válkou nejvíce navštěvované pohoří v okolí Sarajeva a snad i celé Bosny, bohužel poznamenala válka možná více, než kterékoliv jiné. V době naší cesty v roce 2016 sice byla obnovena jedna cesta do vnitra pohoří směrem na rekonstruovanou chatu a dál na nejvyšší vrchol Ćaba, ale to jen v jednom směru přímo na jih od Sarajeva a zase po stejné cestě zpět. Při pohledu na Treskavici je hned jasné, jaká škoda to je, protože již z dálky jsou to hory vskutku krásné a snad se jednou dočkají obnovení i další cesty. I pohledy přes kaňon Rakitnice na východní vrcholy pohoří Visočica na Drstvu, Veliko brdo a Vito nás navnadily na další dny, neboť právě přes tyto východní vrcholy Visočice jsme měli přejít směrem do podhůří Treskavice do údolí Ljuta mezi těmito dvěma pohořími.

Trail nás dále vede do zakrslého lesíka kolem obnovených tradičních vodních mlýnů nad Umoljani a kolem bogomilských stećků na asfaltovou silnici vedoucí do Umoljani, odkud již jen krátce a prudce klesáme na silniční most přes Rakitnici až k samotné řece. Sem tam projíždějící auta dávají tušit návrat do obydlenější oblasti, ale naštěstí pro nás ne nadlouho, po silnici dojdeme jen pár kilometrů do Bobovice. Rakitnica není překvapivě nijak dravá, zjevný nedostatek vody je patrný i v řece. Celkem klidná řeka proto přichází vhod na vyprání oblečení i krátkou, ledovou koupel a sušení na odpoledním slunci. Od Rakitnice to máme již jen kousek po asfaltové silnici do vesnice Bobovica, kterou jsme celé odpoledne vyhlíželi z protějšího okraje kaňonu. Kaňon zde již není nijak prudký a vysoký jako kolem Lukomiru či Blace a výšlap po asfaltu rychle utíká. Přítomnost asfaltové silnice je patrná i na samotné Bobovici, byť do ní vedla jen slepá odbočka. Vesnice se sice rozkládá rovněž v téměř 1400 m n. m. jako Lukomir, ale je přece jen o poznání větší a obydlenější.

Pro turisty ale ničím zajímavá není a hospodu jsme bohužel taky nenašli. Na Bosenském venkově se chudoba pozná i nedostatkem občerstvoven, místní nemají na vysedávání a popíjení peníze. S přicházejícím soumrakem se nám daří najít místo na stan na okraji vesnice s výhledy na Obalj a Bjelašnici i s vrcholem Opservatorija, na východě na Treskavici a nad námi se přímo tyčící Visočicu s Drstvou. Po vydatné večeři zaléháme spolu se setměním.

Zimou do zeleného údolí

Sedmý den jsme měli v plánu přechod východní části pohoří Visočica s výraznými vrcholky Drstva a Vito, sestup k chatě Tušila a následně dlouhou lesní pasáž do vesnice Ljuta ve stejnojmenném údolí mezi Visočicou a Treskavicou. V noci ale hodně fouká a přidává se jiný, povědomý zvuk jemného šustění - sníh. I teplota výrazně poklesla a pohybovala se pod bodem mrazu. Zdá se, že hostinská z Lukomiru měla přece jen v předpovědi počasí pravdu a první předzvěst zimy přišla do Bosny letos o měsíce dřív než obvykle. Ráno se nám díky tomu naskytla podívaná. Bjelašnica se přikryla bílou čepicí a podzimní barvy nahradila jednotná bílá. I vrchol Obalj, okolo kterého jsme včera šlapali z Lukomiru do Umoljani je pocukrovaný novým sněhem, který sahal od vrcholu až téměř ke včerejší cestě na hraně kaňonu.

Pohled na Visočicu nás však už tolik netěší. Tam, kde se včera tyčil výrazný vrchol Drstva a za ním nejvyšší vrchol východní Visočice Vito se svými 1960 m n. m., je dnes jen mlha, mraky a sníh. Při snídani a balení stanu dlouze debatujeme a nakonec se s těžkým srdcem rozhodujeme, že Visočicu obejdeme podhůřím. Troška sněhu a špatného počasí by nám nevadila, ale vůbec se nám nechce bloudit v mlze někde na hřebeni bez značky. Pohledem z dálky je celkem jisté, že viditelnost ve vyšších polohách se bude rovnat téměř nule a nastoupat do mlíka s nulovou viditelností se nám vůbec nechce. Ač neradi, tak se přesto smiřujeme s tím, že budeme muset Visočicu obejít. K rozhodnutí přispělo i naše lehké oblečení, neboť jsme v očekávání letních teplot, kdy až do listopadu bývá v Bosně kolem 15 až 20 a věrni minimalistickému vybavení, vycestovali jen v kraťasech a tenkých elasťákách.

Volíme proto jednodušší variantu po asfaltové a lesní cestě směrem na vesnici Tušila, kde se máme napojit na Via Dinarica přicházející z vrcholu Vito a dál po trase dojít do Ljuty. Pohrouženi do vlastních myšlenek se vydáváme stejnou cestou, po které jsme včera vystoupali do Bobovice. Cesta z Bobovice směrem na Pervizi a Tušilu není ničím příliš zajímavá. Poklidná venkovská asfaltová silnička, po které sotva projede pár aut za několik hodin, se pomalu vine údolím na východní straně Visočice. Zpestřením tak jsou pouze vesničky Ozimine a Pervizi, sem tam vykukující minaret a nějaký ten štěkající pes. Nakolik není cesta ničím zajímavá, o to více se nám o zábavu starají poryvy ledového větru. Údolím silně profukuje ledový vítr a při teplotách kolem nuly si můžeme dosyta užít zimy. Oblečení do toho nejteplejšího co máme, se pomalu přibližujeme vesnici Tušila, kde bychom se měli opět po několika kilometrech napojit na Via Dinaricu.

Asfaltová silnice naštěstí rychle ubíhá a zakrátko jsme před Tušilou na spojnici s Via Dinaricou. Na kraji vesnice je horská chata Vrela s velkou mapou celé oblasti a popsanými vzdálenostmi a cestami, naproti je pak celkem nový zájezdní hostinec. Je škoda, že takovou mapu jsme nenašli třeba v Jablanici nebo u Boračka jezera, s orientací by nadmíru pomohla. Promrzlí se chceme na chvíli ohřát v teple a s předzvěstí teplého jídla proto míříme do hostince. Jako již mnohokrát předtím jsme se na Balkáně nezklamali. Krbem vyhřátá místnost, čerstvě pečení uštipci se sýrem a jedno lahvové Sarajevsko je v tu chvíli opět tím nejlepším, co nás mohlo potkat.

Barvitost celé situace podtrhuje televize, na které běží do bosenštiny přeložený program zjevně odněkud z Asie. Malý syn majitele hospody se zaujetím sleduje pohádky s bizarní tématikou od středověkých fantasy až po děsivě militaristicky laděné. Nevraživost mezi státy Korejského poloostrova byla v pohádce vyjádřena soupeřením veverek s lasičkami. Obě strany, vybavené moderní bojovou technikou a tematicky oděné do uniforem, spolu sváděly lítý boj. Bohužel nevíme, jak „pohádka“ končila, v Bosně však působila o to více bizarněji. Příjemně usazeni u bosenské kávy oddalujeme odchod, co to jen jde, ani jednomu se zpátky do zimy vůbec nechce. Podle popisu trail projde přes ves Sinanovići, kde makadamová cesta vystřídá asfaltovou a následně začne pozvolna stoupat kolem horského jezírka do sedla pod vrchol Puzim. Odsud se má podle mapy zahnout kolem hřbitova přímo na východ a rozvětvenou sítí lesních cest hustým lesem sejít do údolí Ljuta a stejnojmenné vesnice ležící přímo na úpatí západní části pohoří Treskavica. Rozhodnutí o odchodu za nás udělal zájezd místních výletníků všech věkových kategorií, který naplnil místnost až k prasknutí. Je třeba pokračovat, už jsme seděli dost dlouho.

Těžko se opouští vyhřátá místnost, zvlášť při představě chladu a studeného větru. Nic naplat, dnes chceme dojít alespoň do Ljuty a čeká nás tak ještě nemalá porce kilometrů s předzvěstí bloudění při sestupu. Z Tušily se trail stále drží asfaltové silnice do vesnice Sinanovići, kde je k našemu překvapení vidět docela hodně nových domů, asi výletní místo bohatších obyvatel Sarajeva. Za Sinanovići přicházíme ke stavebním strojům a docela překvapeni pozorujeme, jak dělníci i v tomto horském údolí za nízkých teplot čile pokládají nový asfaltový koberec. Trail se v těchto místech odpojuje od nově budované cesty a jde po loukách souběžně kolem horského jezírka Jelenjača. Zmrzlí a demoralizovaní volíme pohodlnější a rozhodně sušší variantu nové cesty, po které začínáme prudčeji stoupat. Trail máme po pravé ruce ve vzdálenosti stova 400 metrů. Za námi se nabízejí již poslední pohledy zpátky na vrchol Vito a pohoří s pohořím Bjelašnica se stejnojmenným vrcholem Bjelašnica, někde uváděného jako Opservatorija, přikrytým sněhovou čepicí, se opět loučíme.

Sevřené údolí nejprve střídá hustý les, ve kterém nacházíme další stavební stroje a sklápěčky suti, které se krkolomně vyhýbají po úzké zpevněné cestě nad srázem. Je až k neuvěření, jak dokáže podobné setkání proměnit vnímání krajiny. Jednu chvíli člověk šlape po cestě, která vede od několika malých vesniček v doslova zapomenutých horách směrem někam do vyšších poloh, a najednou jej přítomnost stavebních strojů a dělníků, doslova vynořivších se z lesa, vytrhne ze zamyšlení. Kontrast tvrdých hor tyčících se všude okolo, prázdných horských strání, ticha přerušovaného pouze šuměním větru, stop zaniklých lidských sídel, navíc podbarvený nepříznivým počasím, a nově silnice budované pomocí hlučných a moderních strojů, která zdánlivě vede od pár zapomenutých vesnic do patrně ještě zapomenutější a opuštěnější vesnice, snad nemůže být větší.

Z lesa nicméně přicházíme na otevřené louky a stráně a vlevo nad námi se ukazuje skalnatý a majestátně se tyčící vrchol Puzim, odkud nás trail dále vede do sedla mezi zmíněným vrcholem Puzim a východními svahy Visočice. Naším cílem však již není Visočica, ale údolí Ljuta se stejnojmennou vesnicí, které leží na opačnou stranu směrem na východ. Dle popisu je třeba ještě před příchodem na starý hřbitov odbočit ostře doleva na prašnou cestu směrem na východ a začít pomalu klesat na okraj lesa. Cesta se prý postupně v lese větví s tím, že je nutné držet se té nejvíce používané, nescházet na zjevně vedlejší cesty a postupně se z lesa dostat nad pastviny na dohled vesnice. Před malým hřbitovem proto odbočujeme na vedlejší lesní cestu směrem na východ dolů do údolí a těšíme se, že konečně sejdeme do nižších poloh, pryč od všudypřítomného ledového větru. Na prvním rozcestí se podle popisu vydáváme pravou lesní cestou, neboť se nám zdá, že možná někde pod sebou v lese přece jen vidíme značku. Horské louky opět vystřídal les a před námi se otevírají výhledy na protější Treskavici a Ljutu někde dole pod námi.

Lesní cesta na vyhlídce však končí, nikam dále nevede a nám nezbývá, než se vydat prudkým svahem zasaženým polomem přímo dolů. Možná zde dříve vedla pěšina a možná byla i dokonce značená, popadané stromy však udělaly své a po cestě není ani památky. Ztrácením a opětovným nacházením náznaků trailu se dostáváme na další lesní cestu a dokonce vidíme značku. Lesní cesta se vine po úbočí v poměrně hustém listnatém lese a my jsme rádi, že jsme v závětří a značku opět máme. Dále se prý lesní cesty často dělí a dle popisu je třeba se držet té hlavní. To se sice snadno řekne, ale když se cesty dělí každých ani ne 10 minut a většinou obě vypadají stejně používané, je těžké najít tu správnou. Většinou se proto snažíme držet té, která klesá serpentinami směrem dál na východ a při náznaku, že námi zvolená cesta uhýbá traverzem příliš dál na úbočí, se raději vracíme a zkoušíme tu druhou. Docela dlouho v lese bloudíme a sestup do údolí není nijak snadný.

Turistů tady moc neprojde a Via Dinarica je přece jen zcela nová. Hledání správné cesty tak zabere hodně času. Osudu ponechané pneumatiky lesnických strojů nebo traktoru ale po několika hodinách bloudění napovídají, že síť lesních cest nás určitě dovede ke kýženému cíli. Cesty jsou čím dál méně zarostlé a zjevně více používané. Překračujeme stékající potok po betonovém mostu, který je nezdolným důkazem, že jsme již blízko cíli a pomalu začínáme plánovat návštěvu místního hostince. Snad nějaký najdeme, zimy už máme plné zuby. Trail vystupuje z lesa na pastviny v údolí a dle popisu zbývá již jen dojít na příjezdovou komunikaci do údolí a vydat se po ní směrem na jih do vesnice Ljuta, ve které by mělo být ubytování buďto v usedlosti Budovici nebo Oko Treskavice. Po sestupu z lesa procházíme kolem pár domů a jeden pán nám rukou ukazuje na druhou stranu údolí, kde je vidět vesnice s minaretem, a kde by prý snad mohlo něco být. Samotnou radostí přicházíme na hlavní makadamovou cestu a po dvou kilometrech vidíme za ohybem minaret ve Ljutě. Dnes jen slabých asi 25 kilometrů a bez výraznějšího stoupání, ale počasí nám dalo zabrat, že toho máme i tak dost. Rozhodujeme se, že dnes přespíme někde v okolí Ljuty nebo zkusíme najít ubytování, trocha tepla by nám přece jen neuškodilo.

Na kraji Ljuty procházíme kolem několika nízkých domků a jednoho dvoupatrového domu v dezolátním stavu. Zvědavost nám nedala a chceme je prozkoumat. Bereme za kliku nízkých domků a očekáváme buďto bývalá kasárna nebo podobné zařízení, dveře jsou bohužel zamčené. Podíváme se alespoň do vedle stojícího patrového domu. Spodní patro je sice taktéž zamčené, ale horní nikoliv. Štěstí se na nás usmálo a vypadá to, že máme pro nadcházející noc ubytování pod střechou a docela v teple. Na svých cestách jsme spali již na roztodivných místech, po všemožných parcích, u hlavních silnic ve skrytu houští nebo i v rozpadlých a rozpadajících se domech. Za zmínku dozajista stojí zchátralé šatny bývalého plaveckého bazénu u lyžařského areálu na úpatí Rily v Bulharsku, kde pomalu se tvořící krápníky na podlaze hovořily za vše. Špína a nepohoda nám proto příliš nevadí. Unavený člověk je nakonec rád, že má kde složit hlavu. Tento dům na kraji Ljuty je ale příliš i na nás, protože hned po vstupu si všímáme zjevných stop po štěnicích. Horní patro dřív sloužilo jako kanceláře, o čemž napovídá přítomnost kancelářských koberců, židlí a vysloužilé pohovky, která by jednoho snadno zlákala. V jedné místnosti nacházíme naházenou hromadu knih a sešitů a po prohlédnutí vybraného kusu to vypadá, že se nejspíše jednalo o místní lesnický podnik nebo družstvo.

Přilehlé nízké domy tak nejspíše dřív sloužily jako ubytovny pro lesnické dělníky. Patrový dům je sice lákavý vzhledem k venkovním teplotám, ale očividné stopy zamoření štěnic nás zcela odradily. Přece jen, nosit si s sebou štěnice v batohu nebo spacáku se nám rozhodně nechce. Vydáváme se proto do zimy hledat hostinec a ubytování ve vesnici. Samotná vesnička je velmi malá a rozprostírá se kolem prudce stoupající zpevněné cesty, která se vine kolem nově zbudované mešity až na hranu lesa na úpatí Treskavice. Přímo na konci vesnice nacházíme podivně vypadající kruhový a prosklený domek v rozlehlé zahradě s krásnými výhledy na majestátní Treskavici. S očekáváním bereme za kliku, tohle přece musí být ono ubytování Oko Treskavice. Bohužel je zavřeno. Před domem zaparkované auto a obcházející chlapík v nás vykřesávají jiskřičku naděje, nikdo se s námi však moc bavit nechce. Poraženi se vracíme do úkrytu před vesnicí a smiřujeme se stanováním.

Po hodině malomyslnosti nám to však nedalo a ještě jednou zkoušíme, zda se přece jen majitel nevrátil. Stařík, kterého potkáváme u mešity, nás na místo odkazuje, prý v okolí nic jiného není. K našemu příjemnému překvapení je tentokrát otevřeno a nás vítá postarší chlapík a zve nás dále. Kouřícími kamny vyuzená místnost je v tu chvíli rájem a s radostí přisedáme ke dvěma dalším hostům. Náš hostitel se představuje jako Eso Vladavić a prý zde krom zimy žije po zbytek roku, provozuje nocležnici pro těch pár turistů, kteří do odlehlé oblasti zavítají a jinak se živí lovem v lese. Zbylí dva hosté - otec se synem, kamarádi Esa, se vrátili pro zapomenutou občanku. Byť je Ljuta vzdušnou čarou ani ne 50 kilometrů od Sarajeva, jeli sem prý víc jak 3 hodiny. Zbytek odpoledne a celý večer se odehrává v družné debatě ohledně života Esa, jeho kamarádů i našem, o Bosně a jejích lidech, o volbách, které nedávno proběhly, o poválečném vývoji a samozřejmě i o horách. Eso se postupně rozpovídal a vypráví o válce a o tom, jak několik let bojoval v zákopech v obleženém Sarajevu. Debata ohledně budoucnosti Bosny a odkazu válečných hrůz končí v konstatování, že Bosna nemá žádnou budoucnost a nejspíše se jako stát dříve nebo později rozpadne, což zanechává na naší duši nemalý splín.

Z chatky je ale krásný výhled na přímo nad námi se tyčící stěny pohoří Treskavica a rum, rakija a káva pomáhají k dobré náladě. Eso s chutí vypráví, že Treskavici zná velmi dobře a dodnes do hor chodí. Zná dokonce i zkratku do města Kalinovnik, ale pro někoho, kdo dobře nezná lovecké pěšiny, ji rozhodně nedoporučuje. Treskavica je bohužel doposud velmi silně zaminovaná a to včetně její západní části nad Ljutou a je bez průvodce nepřístupná. Hodiny při družném hovoru rychle ubíhají a zbylí dva hosté se vydávají na cestu do Sarajeva. Snad značně posilněni dobře dojedou, nadměrného provozu se bát nemusí. My s povděkem vítáme možnost přespání v domě pod chatkou. Oko Treskavice je velmi svébytné místo, a pokud se někdo plánovitě nevyhýbá místním lidem a chce si poslechnout i osobní zážitky, nelze její návštěvu než doporučit. Přece jen k cestování po jihovýchodní a východní Evropě nedílně patří poznávání lidí a jejich osudů a byla by velká škoda nepřijmout srdečnou pohostinnost a ochudit se o zajímavé příběhy. O srdečnosti lidí v Bosně, Bulharsku, Rumunsku, Makedonii, Černé Hoře, Řecku a jinde jsme se již mnohokrát mohli přesvědčit. Samotné ubytování má Eso zařízené velmi pohodlně a vysoká vrstva pletených dek zahřeje i velké zmrzlíky. Nutno poznamenat, že ani Eso ve Ljutě nežije celoročně, ale na zimu se vrací do východního Sarajeva.

Přechod vnitřní hranice

Osmý den má být podle všeho bohužel náš poslední na trailu, a ráno proto nikam nechvátáme. V klidu si na pokoji vaříme snídani a přebalujeme věci. Původní plán dojít na Bosanski Maglić na hranicích s Černou Horou byl spíše labutí písní, ale reálně jsme chtěli projít alespoň Zelengoru. Na Zelengoru potřebujeme podle odhadu minimálně dva dny a pomalost našeho postupu způsobená probíjením se těžko prostupným terénem, hledáním cesty a náročností některých pasáží nám bohužel vzaly potřebný čas. Je proto jasné, že dál za Kalinovnik už nepůjdeme. Po snídani vaří Eso společnou kávu a radí nám, že jsme za 3 hodiny v Kalinovniku. Moc mu popravdě nevěříme, mluví asi o nějaké zkratce. Podle plánu je to nějakých 27 kilometrů a kdoví, jak budeme bloudit.

Trail má pomalu stoupat lesní cestou na sever po úbočí Treskavice a postupně se stočit na východ kolem zaniklých vesnic do údolí na jižní straně pohoří. Dále se lze buďto držet zpevněné cesty a pohodlně klesat až do Kalinovniku, nebo je možné si udělat malou odbočku na vrchol Lukavac 1768 m n. m. v jižní části pohoří a po hřebeni klesat směrem na vesnici Vlaholje a odtud po asfaltu do Kalinovniku. Oficiální Via Dinarica vede přes Lukavac a my jsme se na něj chtěli podívat už jenom proto, že je jedním z mála přístupných vrcholů v jižní části Treskavice. Nic naplat, je třeba jít, a tak se loučíme se Esem a mnohokrát děkujeme za všechno. Pomalu scházíme vesničkou dolů, nabíráme 2 litry vody a s pobavením sledujeme padající vločky sněhu. Teploty se opět pohybují kolem nuly, ale krom jednoho kopce nikam vysoko dnes nevystoupáme, a tak se tím příliš netrápíme. U chátrajícího dvoupatrového domu ve Ljtutě zahýbáme doleva a přes potok nastupujeme na zpevněnou cestu. Rozcestník Via Dinarica udává čas do Kalinovniku na 6 hodin a 30 minut. Trail pozvolně stoupá lesem a my si užíváme komfortu chůze po zpevněné cestě.

Nikam dnes nechvátáme a často se noříme do hovoru, i tak ale kilometry rychle ubývají a za hodinku jsme u odbočky směrem na východ. Kolem cedulí s varováním před minami pomalu stoupáme na horské louky a otevírají se před námi první výhledy na jižní část Treskavice a nejbližší kopce. Přítomnost otevřených luk v podhůří v Bosně často naznačuje, že se kdysi jednalo o pastviny v blízkosti vesnic, což nám vzápětí potvrzují i dva opuštěné hřbitovy. Postupně se z lesa dostáváme na rozlehlejší pláně, odkud je vidět do dálky do údolí někam směrem ke Kalinovniku. Pohledem je v krajině sem tam vidět torzo rozpadlého domu nebo bělající se opravený hřbitov, ale jinak je oblast pod jižní Treskavicí zcela prázdná a opuštěná. Při pohledu na zpustlou přírodu a zbytky lidských sídel na nás padá splín. Prázdnota a otevřenost v horách je často to, co hledáme, ale z této krajiny je zřejmé, že dříve prázdná rozhodně nebyla. Sem tam stojící torzo domu nebo hřbitov v dálce jen podtrhuje lidské neštěstí. Celou atmosféru ještě vykreslují temné mraky, ze kterých je to jen spustit. Už se nám nechce příliš mluvit a každý pohroužený do sebe dál šlapeme.

Zpevněná cesta pomalu stoupá směrem na východ pod jižní Treskavicí a pomalu začínáme vyhlížet odbočku na kopec Lukavac. Ještě před ní ale nacházíme nově opravenou studánku se sezením, a tak dobíráme vodu a svačíme. Teploty něco nad nulou, studený vítr a obava z deště nás ale nutí pokračovat a za pár minut už stojíme v malém sedýlku pod rozcestím na Lukavac. Sluší se připomenout, že zhruba zde prochází hranice mezi Federací Bosny a Hercegoviny a samosprávnou oblastí Republiky srbské, ve které se budeme pohybovat po zbytek dne. Překvapuje nás nový rozcestník Via Dinarica, který nabízí rychlou možnost do Kalinovniku klesající zpevněnou cestou ani ne za dvě hodiny nebo odbočku na Lukavac a cestu po hřebeni nad námi. Volíme druhou variantu a začínáme prudce stoupat řídkým listnatým lesem směrem na sever. Po pár stech metrech trail vystupuje z lesa a ztrácí se v zarostlých, kamenitých pastvinách. Značky mizí, ale naštěstí není příliš problém se v otevřeném prostoru orientovat a vždy se nám podaří zvolit správný směr. Projdeme okolo několika zhroucených studní pro dobytek a rozpadlých kamenných ohrad a již vlevo nad námi vidíme Lukavac.

K rozcestí pod kopec dojdeme ve chvíli, kdy začne padat drobný sníh a nízké mraky spolu s mlhou sníží viditelnost sotva na třicet metrů. Krátkou, podle ukazatele půlhodinovou, odbočku na Lukavac zavrhujeme.

Vidíme sotva 30 metrů před sebe a byť je kopec hned nad námi, vidíme sotva na jeho úpatí. Je jasné, že ze shora by nebylo vidět vůbec nic a výhledy směrem na Treskavici a její vyšší vrcholy si proto musíme schovat na příště. Pouštíme se tak po cestě směrem na východ, podle které máme obejít vrcholek Orlov kuk, začít pomalu klesat a po hřebeni nad údolím sejít směrem do vesnice Vlaholje. Ledový vítr a sníh nás ženou rychle pryč z hor, ale špatná viditelnost, podmáčené louky a větvící se cesty nám příliš nepomáhají. Nevadí, podle mapy to vypadá, že ani ne za hodinku jsme ve Vlaholje a za dvě v Kalinovniku. Po rozlehlých horských loukách scházíme k další zborcené studánce a napojujeme se na čtyřkolkou vyježděnou cestu, která nás dovede mezi dvě skály a pod námi se otevře výhled na údolí s Vlaholje v dálce. Vypadá to, že v nižších polohách nesněží a mlha se drží kolem 1600 m n. m. Máme docela dost zimy, nízké viditelnosti, padajícího sněhu a ledového větru, takže už ani dál nefotíme a při chůzi přepneme na „autopilota“.

Už se opravdu těšíme dolů. Cesta uhýbá směrem na jihovýchod do protějšího svahu, ale podle mapy se máme vydat směrem na severovýchod a do údolí sejít po jeho severní straně. Hledání značky už jsme dávno vzdali a volíme proto místy těžce znatelnou pěšinu mezi skalami a doufáme, že se dřív nebo později trefíme na Via Dinaricu. Pěšina se ale po chvíli ukáže být spíš kozí stezkou a klesá přímo dolů do údolí korytem potoka. Co naplat, musíme zpátky do kopce a pokusit se najít cestu někde výš nad námi. Promrzlí nadáváme a sotva funíme do prudkého kopce, ale najednou se před námi objevuje jako fata morgana rozcestník Via Dinarica. Cesta od vrcholu Lukavac přichází zleva přes kopeček nad námi a vůbec nesedí s mapou, ale jsme rádi, že jsme ji našli.

Projekt Via Dinarica nelze dostatečně docenit, konečně otevřela a zpřístupnila místa, kam by se člověk bez znalostí místních horalů nedostal ať už kvůli minovému nebezpeční nebo jen proto, že se nikde jinde informace o stezkách a cestách v některých kritických pasážích nedají sehnat. Místy ale značení nekoresponduje s mapou a celé situaci moc nepomáhá ani velké množství v mapě nezanesených pěšin nebo i zpevněných cest. Po pár dnech jsme se naučili, že hledat značení nemá často smysl a je lepší se orientovat podle směru červené čáry v mapě, najít v terénu pěšinu nebo širší cestu, která podle mapy kopíruje Via Dinaricu nebo alespoň míří správným směrem, a té se držet. Bohužel se nejedenou Via Dinarica přechází pasáže volným terénem mimo cesty, a to i v zarostlém lese a pěšiny místních pastevců a horalů dokážou zavést někam úplně jinam. V danou chvíli jsme ale byli šťastní z nalezení rozcestníku.

Jedna cesta se větvila směrem na sever na vrchol Mali Treskač 1969 m n. m. v centrální části Treskavice. Zpřístupnění dalších vrcholů v jižní a centrální části Treskavice je skvělé a při lepších podmínkách by tříhodinová zacházka jistě stála za úsilí, ale my jsme se viděli spíš v nějakém vyhřátém hostinci v Kalinovniku. Tak snad příště, určitě jsme tady nebyli naposledy! Trail začíná klesat po vybíhajícím kamenitém ostrohu, k našemu překvapení i místy značeném. Po pravé ruce prudce padající úbočí do údolí s Vlaholje v dálce a po levé ruce otevřené planiny Treskavice by jistě za pěkného počasí nabízely krásné výhledy, my bohužel takové štěstí nemáme a jsme rádi alespoň za minimální viditelnost pod nohy a na cestu před sebe. Pohledem do mapy to vypadalo na půl hodiny chůze do Vlaholje, ale to by nebyla Bosna, ta se jen tak zadarmo nedá. Pěšina postupně mizí, rychlou chůzi vystřídalo klopýtání mezi kameny a nakonec jsme rádi, že to neodnesly kotníky.

Přece jen ale pomalu klesáme a drobné sněžení se mění v déšť, takže oblékáme nepromokavou bundu a pončo. Déšť už nám tak nevadí, hlavně že už jsme pryč z hor a vidíme dále než na 50 metrů. Potokem bahna se nejprve probrodíme do nízkého lesíku a nakonec před sebou konečně vidíme pastviny a první domky. Procházíme kolem Simovići kuće, kde dle popisu moc milá rodina nabízí za levný peníz přespání i výborné domácí jídlo. S poděkováním odpovídáme volajícímu chlapíkovi, že děkujeme, ale dnes jdeme do Kalinovniku. V samotném Vlaholje se po pár hodinách konečně zastavujeme a alespoň na pár minut se schováme pod stříškou kostela. Pršet nepřestává, dává se do nás zima, takže co naplat, vzhůru dál do Kalinovniku. Podle mapy to jsou už jen tři kilometry po asfaltu, za půl hodinu tam snad budeme. Z posledního kopečku se nám otevírá pohled na pohoří Zelengora. Velká část hor ukryta pod mraky a bílá pokrývka nás s jistotou utvrzují, že protentokrát to již stačilo. I s počasím na příští dny to nevypadá o moc lépe. Lesem sestupujeme do Kalinovniku a v 1100 m n. m. konečně přestává pršet.

Neutěšený pohled na městečko nevzbuzuje dobré pocity a je zřejmé, že zažilo již lepší časy. Nevadí, naším cílem je stejně nějaká hospoda, teplé jídlo a pár piv na utišení žalu. Pomalu procházíme po hlavní silnici a oblečeni v kraťasech upoutáváme pohledy místních, oblečených v zimních bundách a kabátech. Zapátráním na internetu později zjišťujeme, že v Kalinovniku zřídka v létě vystoupí průměrná teplota na 15 stupňů celsia, ale nám je v tuhle chvíli celkem teplo, v horách bylo daleko hůř. V malém obchůdku vedle náměstí kupujeme chleba a sýr na utišení hladu a taky kapku ostřejší rakije na zahřátí. Paní nalévá obsah z barelu do plastové lahve a moc důvěry v nás nevzbuzuje, snad nikdo z místních neoslepl. V Kalinovniku by měla být stará pevnost a hřbitov rakousko-uherských vojáků, ale v tuhle chvíli nemáme na památky náladu. Procházíme městečko a jeho neutěšenost potvrzuje nedostatek hostinců, těch několik málo nalezených vypadá hodně bídně.

Nakonec usedáme v sportske kladionici, něco mezi hernou, barem a sázkovou kanceláří, na okraji náměstí, a po několika srbských pivech značky Jelen se svět zdá hned lepší. Postupně se rozpovídáme, hodnotíme zážitky předchozích dní a po očku sledujeme místní podivné existence. Na Kalinovniku je neutěšená situace Bosny a Hercegoviny bohužel vidět velmi zřetelně a po návratu z hor se ve městě moc dobře necítíme. V kladionici přesto trávíme většinu odpoledne, pomalu usycháme a užíváme si pohody. Se soumrakem ještě navštívíme na večeři hotel Moskva, který už jistě zažil lepší časy, a od ochotné servírky se dozvídáme, že autobus do Sarajeva odjíždí už v šest ráno přímo z hlavní ulice. Utrácet za ubytování se nám nechce, a proto posilněni dalším pivem odcházíme do studené noci na náměstí, kde si usteleme přímo pod střechou na pódiu v dostatečné vzdálenosti od silnice a jakéhokoliv ruchu.

Konec jedné cesty

Předposlední den v Bosně ráno za tmy jen rychle nahážeme věci do batohu a za chvíli už se tmou vezeme směrem do Sarajeva. Autobus krouží kolem hor po křivolakých silnicích a můžeme si tak alespoň s rozbřeskem užít poslední výhledy na okolní kopce. V osm hodin už vidíme nám známou obec Gradina a předměstí Sarajeva Hrasnici, odkud jsme před pár roky vycházeli na přechod Igmanu a Bjelašnice do Lukomiru. Co nevidět jsme v cílové stanici na autobusovém nádraží ve Východním Sarajevu. Rozvrácenost celé země podtrhuje i systém veřejné dopravy, kdy se z Republiky srbské dá dostat pouze do Istočna Sarajeva – Východního Sarajeva, které je jejím hlavním městem, a z Federace pouze do Sarajeva. Byť se to zdá paradoxní a některé spoje zbytečně objíždí nebo vynechávají různá města, z Federace se dá na území Republiky srbské dostat často jen s přestupem. Dnes je pátek, autobusy do Sofie a Vídně nám odjíždějí až v neděli a my zvažujeme, co s volným časem.

Jedna z variant je vyšlápnout si na dominantní vrchol Trebević přímo na jih od Sarajeva, který byl jedním z dějišť zimních olympijských her v roce 1984. Do kopce se nám ale už moc nechce a na Trebevići už jsme před pár lety stejně byli, tak plánujeme odpočinek v Sarajevu a možné zkrácení naší cesty o den. Potřebujeme se však nejdříve dostat do Sarajeva na hlavní autobusové nádraží. Název Istočno Sarajevo sice napovídá, že je východní částí Sarajeva, ale do starého centra Sarajeva je to dobrých deset kilometrů. Platit za MHD se nám nechce, a tak si uděláme dvouhodinovou procházku, alespoň uvidíme i něco jiného, než turistická místa. V samotném Východním Sarajevu toho moc zajímavého není, tedy pokud vás nezajímají panelové domy se stopami po kulkách a dělostřeleckých granátech. Pomalu šlapeme podél hlavní silnice a v kraťasech a mikinách a vzbuzujeme nejeden udivený pohled lidí spěchajících do práce nabalených v kabátech a bundách.

Po příchodu do centra Sarajeva nejdříve na autobusovém nádraží zjišťujeme, zda by nešlo oba odjezdy posunout už na sobotu, a k našemu překvapení se nám daří oba odjezdy přerezervovat již na zítra ráno. Zbývá otázka, co se zbytkem pátku. Sarajevo jsme už několikrát prošli, do kopce se nám taky nechce, vypadá to tedy na nějaký hostinec a oslavu návratu z hor. Nejdříve sháníme levný hostel, dnes se nám už pod širákem v parku spát nechce, mrazivých nocí bylo dost. Hned v prvním se nás ujímá recepční a vede nás do jiného hostelu, kde za rozumný peníz dostáváme samotný pokoj pro dva. Takový luxus jsme nečekali, jak vidno přece jen není Bosna prozatím příliš turisticky oblíbená. Ve zbytku dne ještě přece jen jednou procházíme staré centrum s bazarem a zbytek odpoledne trávíme v hostinci v zapadlé uličce ukryté pryč od jakýchkoliv turistických pastí, kde se místní dědové scházejí na kafe a domáckou stravu. Druhý den ráno odcházíme brzy za tmy a ještě spícím městem se vydáváme na autobusové nádraží, odkud každý zamíříme do jiné části Evropy.

Bosenskou část Via Dinarica jsme sice neprošli celou, ale za těch pár dní jsme poznali nejen pestrou přírodu, ale i nemálo zajímavých lidí, kteří nám ochotně vyprávěli o svých osudech. Od dech beroucích skalních stěn Črvsnice a Prenje přes malebné podhůří Bjelašnice a Visočice až po zapomenutou Treskavici, Bosna a Hercegovina je zemí, která má milovníkům hor a divoké přírody mnoho co nabídnout. Současně je zemí výrazných protikladů. Krásná příroda, která by bez nadsázky na Balkánském poloostrově jen těžko hledala konkurenci, je často v kontrastu s přítomnými stopami války a lidského utrpení. Přesto vše jsou tu lidé neuvěřitelně milí a přijmou mezi sebe nejednou znaveného poutníka. Možnost seznámit se s lidmi, kterým osud nebyl příznivě nakloněn, s jejich životem a kulturou vesnic v oblasti kolem Rakitnice je nemalým přínosem Via Dinarica. Bosnu jsme navštívili již podruhé a tento klenot západní části Balkánu jistě navštívíme i v budoucnu, stále totiž nabízí spoustu míst k poznání. Samotný projekt Via Dinarica nelze než chválit. Přes občasné potíže s navigací a popisem zpřístupnil mnohá místa, kam by se cestovatel neznalý místních poměrů jinak nepodíval. Všem, kteří by chtěli procestovat alespoň části západního Balkánu jej nelze než doporučit. My sami se po jeho trase jistě v blízké budoucnosti vydáme znovu, tentokrát snad rovnou projdeme celý trail.

Praktické informace:

Doprava - ČR nemá v době vyhotovení tohoto textu s Bosnou a Hercegovinou doposud přímé autobusové spojení, lze však využít poměrně rychlé spojení z Vídně se společnostní Centrotrans spadající do sdružení Eurolines. Autobus jezdí z nádraží Erdberg 2x za den, cena 44 EUR a s dobou jízdy 12 hodin se jedná o nejdostupnější spojení veřejnou dopravou. V případě návštěvy Republiky srbské (např. pohoří Zelengora nebo Maglić) lze využít spojení do Bělehradu a odsud přímý spoj do Foči. Cestu vlakem nelze s ohledem na množství přestupů, cenu a neúměrně dlouhou cestu příliš doporučit. Do Sarajeva se lze dostat i letecky, ceny letenek však bývají poměrně vysoké. Alternativou jsou lety nízkonákladových společnostní do relativně blízkých měst - Niš, Záhřeb, Podgorica a odsud opět autobusové spojení. Cenově i délkou cesty se však tyto alternativy příliš nevyplatí.

Mapy – Kvalita a dostupnost map byla a částečně doposud je co se týče Bosny jednou z větších překážek. Pokud se bude cestoval pohybovat po Via Dinarica, lze jako základní mapu použít elektronické mapy dostupné na oficiálních stránkách Via Dinarica: Je však nutné mít na paměti, že mapy projektu Via Dinarica, respektive mapy přejaté ze stránek outdooractive neznají většinu místních pěšit ba ani lesních cest. Podle mapy se tak sice lze celkem spolehlivě orientovat a nechat se vést po vyznačené trase Via Dinarica, problém však může nastat v terénu neodznačených a nepřehledných větvení a křížení cest a pěšin. V případě přechodu Via Dinarica doporučujeme vypsat si detailní popisy k jednotlivým pasážím, bez kterých jsou mapy často obtížně srozumitelné. Základními mapami oblasti byly po dlouhé roky topografické mapy jugoslávské armády, které lze stáhnout na internetu. Podle těchto map je potřeba postupovat v určitých oblastech obezřetně, neboť některé vyznačené stezky mohou být doposud zaminované nebo nebyly po válce obnovené a jsou nepřístupné. Mapy lze pořídit i od Michala Klesla,který do map vyznačil svoje prochozené trasy. Ty lze spolu s jeho průvodcem, který obsahuje popis těchto tras, rovněž použít jako orientační pomůcku.

Minové nebezpečí - Miny zaujímají v tématech o cestování po Bosně přední místa, ale není nutno se přespříliš obávat na každém kroku číhající smrti. Na internetu lze nalézt několik map zmapovaných minových polí, většina je však z května roku 2014 z doby před velkými záplavami. Ne příliš detailní mapu lze nalézt na webu oficiálního Bosenského centra, které se problematikou min zabývá. V zásadě lze uvést, že pokud se budete držet Via Dinarica, nebezpečí vám nehrozí téměř žádné. V kritických lokalitách je minové nebezpečí povětšinou viditelně značeno a zde je záhodno držet se prochozených pěšin, případně se striktně vyhýbat zarostlým lesnatým stráním. V Bosně je bohužel zřejmě ještě nemálo neoznačených minových polí, avšak z oblíbených pohoří nejsou za poslední roky hlášena zranění způsobená výbuchem miny.

Jídlo a pití - Bosna nabízí řadu pochoutek z mletého masa, které poskytnou dostatek energie za rozumnou cenu. Ćevapi, pljeskavica či ćufteta se servírují prakticky v každé hospodě a představují jedny z nejtradičnějších pokrmů bosenské kuchyně. Formu rychlejšího občerstvení představuje pečivo z listového těsta - burek - plněný masem, sýrem či zeleninou nebo uštipci - smažené vdolky podávané s nastrohuaným sýrem, které nás v horách nejednou zvedly zpět na nohy. Přestože je Bosna spíše zemí rakije, nabízí i dobrá piva. Sami jsme ochutnali Sarajevsko a Tuzlansko a ani jedno nás svou chutí rozhodně neurazilo. Pro milovníky kávy je povinností ochutnat pravou bosenskou kávu připravovanou v džezvě a servírovanou v malých porcelánových šálcích zvaných fildžány. Káva v Bosně opravdu spojuje a rohovory s místními nad šálkem kávy představovaly jedny z nejzajímavějších momentů celé výpravy.

Dostupnost vody - Na jaře je v Bosně vody všude spousty. Plné potoky a prameny skýtají častou možnost občerstvení. Leckde jsou však používány jako napajedla pro dobytek a je třeba vodu filtrovat. Ve vápencových pohořích jako je Črvsnica nebo Prejn se voda vyskytuje jen na několika málo místech a to ještě ne celoročně. Při našem přechodu na přelomu léta a podzimu byla většina pramenů a dokonce i potoků vyschlá, na mapu s vyznačenými prameny se nelze spolehnout. Po zkušenostech nelze než doporučit nosit sebou pro náročné pasáže i 4 litry vody. Ve většině vesnic je voda často dostupná buďto z napajedla nebo ze studny.

Počasí - Při předchozí návštěvě na konci dubna jsme se při přechodu pohoří Bjelašnica brodili tajícím sněhem v téměř 30 °C, aby pár dní po našem odjezdu napadlo v Sarajevu několik centimetrů sněhu. Povětšinou bývá nejpříhodnější doba na návštěvu v květnu a červnu a poté na konci srpna až do října. My jsme měli tu smůlu, že na konci září bylo nejprve více jak 25 °C, aby se během dvou dní ochladilo na teploty kolem nuly a začal padat sníh. Počasí může být zvlášť v Prenji zrádné, je proto potřeba s tím počítat.

Spaní - Nalehko lze i bez stanu přejít pohoří Čvrsnica a Prenj s přespáním na chatách. To je však zrádné, neboť chaty mohou být i v sezóně uzamčené a zvlášť v Prenji může být počasí dost nevyzpytatelné. V dalších oblastech se bez přístřešku neobejdete.

Zajímavosti - Vučko trail, Hajdučka republika.

Celou stezku Via Dinarica včetně bosenské části přešel Vašek z týmu Nalehko v roce 2018. Zápisky z celého přechodu naleznete ZDE.

Fotogalerie: