Víkendový únik v Rodopech

Co dělat v Bulharsku o prvním dubnovém víkendu, kdy předpověď hlásí jasno bez jediného mráčku a teploty ke 20°C? Samozřejmě vyrazit do hor. Žádná jiná alternativa snad ani neexistuje. Jediným problémem tak zůstává, do kterých hor se vydat. Rila a Pirin jsou ještě beznadějně zasypány sněhem i v nižších polohách, Stara Planina je na tom podobně, a tak volba padá na Rodopy, konkrétně na oblast mezi městy Smoljan a Asenovgrad. 

Jelikož stále ještě nemám GPS, nezbývá mi, než se spoléhat na mapu a značení v terénu, což může být první vážný problém. Už od loňského roku mám schovanou mapu Západních Rodop od nakladatelství Domino, která je pro danou oblast tou nejběžnější dostupnou mapou v Bulharsku. Konečně přišel čas ji vyzkoušet. Už teď si hned na rovinu můžeme říct, že mapa má daleko k dokonalosti. Mapa má bohužel daleko i k tomu, aby byla dobrá. Měřítko 1:100 000 nabízí minimum detailů, turistické značení v mapě nejednou neodpovídá značení v terénu a množství značených cest není zaneseno vůbec. Ale abych mapu jenom nekritizoval, je dobré se zmínit, že kdybych se měl spoléhat pouze na značení v terénu, nevyšel bych pravděpodobně ani ze Smoljanu. O tom však později. Plánování celého výletu trvá asi 15 minut, kdy zjišťuji, že zhruba polovina trasy od Smoljanu na úroveň vesnic Orehovo a Hvoyna se dá ujít na značených cestách a druhá půlka na Asenovgrad je bez turistického značení. Podle mapy by se však dalo dojít po místních cestách, takže si tuto variantu nechávám otevřenou. Vzdálenost nějakých 60 – 100 km, spousta času a nádherná předpověď počasí. Co víc si přát.

Přímý autobus Sofie – Smoljan má odjezd v osm ráno. Na nástupišti se z autobusu vyklube mikrobus pro 20 lidí, ale díky bohu na mě vyšla samostatná sedačka, takže si čtyř a půl hodinovou cestu užiji alespoň trochu v pohodlí. Cesta po dálnici na Plovdiv ubíhá rychle a bez problémů, i když podle zvuků a otřesů mikrobusu občas kontroluji, jestli jsme pořád ještě na dálnici  nebo jsme přejeli na koleje. Od Asenovgradu začíná nejhezčí úsek cesty, kdy se cesta proplétá vedle řeky hlubokým údolím, obklopena strmými srázy a ostrými skálami Rodop. Už na tomto úseku je cítit charakter celého pohoří. Ohromná rozlehlost, neuvěřitelná členitost, ale i zvláštní krása a malebnost jsou něčím úplně jiným, než co lze zažít v Rile či Pirinu. Hřbet za hřbetem, údolí za údolím, nekonečné lesy a spousta bočních cest a lesních stezek. To jsou Rodopy.

Rozdělené na východní a západní část s rozlohou přes 14 000 km² představují jedno z nejrozlehlejších pohoří v Bulharsku. Od vesnice Hvoyna se údolí rozestupuje a cesta začíná stoupat k nejvýznamnějšímu lyžařskému areálu celých Rodop Pamporovu. Hromady sněhu v lesích kolem cesty a na sjezdovkách poměrně rychle vyvrací můj předpoklad, že v Rodopech nebude moc sněhu. Možná ho tu není tolik jako v Rile, ale určitě ho není málo. Začínám přemýšlet, jestli jsem výlet se svojí ultra lehkou výbavou trochu nepodcenil. Trailové běžecké boty, elasťáky a rolák s lehkou větrovkou není úplně to pravé pro brodění sněhem, ale uvidíme. Předpověď hlásí jasno a skoro 20°C. Po Pamporovu následuje sjezd serpentinami do Smoljanu, nejvýznamnějšího centra celých Rodop a výchozího bodu mojí trasy. Obklopen mohutnými skálami a schován až dole v údolí představuje Smoljan malebné městečko uprostřed hor, kde je znát velký potenciál pro rozvoj turistického ruchu.

Po čtyřech a půl hodinách cesty tak stojím na smoljanském autobusovém nádraží a přemýšlím, kam se vydat. Centrum je jasnou volbou, neboť podle mapy by se někde u hlavní promenády mělo schovávat informační středisko. Jeho přítomnost potvrzují i dřevěné směrovníky u promenády, ale jelikož už se blíží jedna hodina odpoledne a mě se nechce ztrácet čas hledáním něčeho, co stejně možná bude zavřené, vydávám se zpět nahoru po silnici odkud jsem přijel. Podle mapy by totiž někde z této části měla vést značená cesta ve směru na Smoljanská jezera a Orfeovy skály. Nemaje nejmenší potuchy, kde značená cesta začíná, proplétám se uličkami a dvorky Smoljanu tak nějak ve správném směru, aby se v jednu chvíli najednou objevila na zídce u cesty modrá značka. Inu začátek značení na bulharský způsob. Na hlavní silnici je pak následována další modrou značkou, potvrzující správný směr. Značení je pěkně vyvedené a vypadá celkem nově, a tak jdou první kilometry bez problémů až ke skále zvané Kokošata stena.

Zde vede značená cesta přímo přes statek se zavřenou bránou, oplocený ohradníky pro dobytek a hlídaný štěkajícími psy. Výjev, který rozhodně nezve poutníka na návštěvu a který vzbudí nejednu pochybnost o správnosti cesty. Psi jsou naštěstí přivázaní, což nebývá na Balkáně vždy zvykem, a značka na zbořené části statku je jasným signálem. Přelézám tak ohradníky a vydávám se přes statek směrem k lesu. Na cestě hned za statkem se k mojí modré připojuje další modrá, díky čemuž si můžu užít luxus dvou modrých směrovníků na jedné cestě. V Bulharsku není turistické značení sjednoceno tak jako v České republice a o značení se starají různé lokální, ale i celostátní instituce. V případě dvou modrých značek bylo jedno značení provedeno zdejším ministerstvem životního prostředí a druhé Bulharským turistickým svazem. Luxus dvou modrých bere celkem rychle za své, neboť na nejbližším rozcestí se značky dělí, přestože obě směřují na Smoljanská jezera. Značka ministerstva vede vpravo, značka turistického svazu vlevo.

Jasné potvrzení přísloví, že „Všechny cesty vedou do Říma“. Jelikož jdu celou dobu po značce ministerstva, věřím státní instituci i nadále a dělám dobře. Za pár minut jsem u Smoljanských jezer s pěkným výhledem na Orfeovy skály. Legenda praví, že bájný pěvec Orfeus pocházel z Rodop a právě z pohledů ze skal tyčících se nad jezery čerpal inspiraci pro své písně.

Buď jak buď, já teď potřebuji najít žlutou značku, která má podle mapy vést ve směru na vesnici Stojkite a dál na městečko Čepelare. U Smoljanských jezer žádná taková žlutá není, a proto nezbývá, než se zkusit orientovat podle mapy. Kvalitní značení v České republice má nevýhodu v tom, že člověka trochu rozmazlí. Rozcestníky jsou systematicky umístěny u sebe na jednom místě, ukazují více bodů, do nichž daná stezka vede, či ukazují přesné vzdálenosti. Na něco takového v Bulharsku můžete zapomenout. Přestože jsem procestoval Rilu, Pirin, kus Rodop, Vitošu a další oblasti kolem Sofie, stále očekávám podobně organizované značení jaké znám z ČR. Což o to, značení v turisticky oblíbených oblastech Rily a Pirinu je dobré a splňuje všechny nároky na bezproblémový a rychlý přechod pouze podle značek, ale o něčem takovém si může člověk v zapadlých koutech Rodop nechat jenom zdát. Hledání žluté mi tak zabere trochu víc času, abych ji nakonec nalezl uprostřed lesa, kde začíná prakticky z ničeho.

Další značení je však už v pořádku, a tak pokračuji smrkovým lesem podél sinice k prvnímu výraznému stoupání dne pod vrchol Snežanka, dominantu celé oblasti, na jejímž vrcholu se tyčí televizní vysílač. Zde mi poprvé dochází, že sněhu je v Rodopech stále ještě dost a že běžecké boty a kraťasy nemusí být tou nejlepší výbavou. Při stoupání se bořím místy až po kolena a několikrát se propadnu až po pás. Celý výšlap stojí asi tak dvakrát víc sil a třikrát víc času, než by stál normálně, ale nakonec úspěšně odpočívám na liduprázdné sjezdovce necelý kilometr pod vysílačem a snažím se zahřát zmrzlé prsty na nohou. Z ničeho nic se vedle mě objeví chlapík a ptá se, jestli jsem cestou nenašel mobilní telefon. Prý mu někde tady vypadl z kapsy. To poslední co bych při výšlapu po kolena ve sněhu hledal, byl mobil, a proto mu s pokrčením ramen sděluji, že nikoliv. Chlapík tak dál pokračoval ve svém marném hledání po celé sjezdovce, zatímco já se vydávám na cestu dolů. Jestliže byl výšlap utrpením, pak je sestup po sjezdovce rájem. Slunce stále ještě silně hřeje, nebe je bez jediného mráčku, sjezdovka zeje prázdnotou a sestup příjemně ubíhá. Značku už jsem dávno ztratil, ale stačí se držet sjezdovky, která do vsi Stojkite vede stejně tak jako tak.

Stojkite je vesnící, jež není důležitá pravděpodobně ničím, ale má otevřenou restauraci a obchod, v němž se dají nakoupit potřebné zásoby, v mém případě Fanta a pivo. Pokladní moc vstřícné nejsou, ale není se čemu divit. Je už po šesté večer, šichta jim brzy končí a po celém dni práce nemají nejspíš náladu bavit se s nějakým cizincem, který neumí ani pořádně bulharsky. Fantu si vychutnávám na hromadě klád před obchodem, kde pohledem do mapy zjišťuji směr další cesty. Díky mé šikovnosti mi v jenu chvíli z batohu vypadnou klíče a propadnou škvírou mezi kládami někam do hlubin. Paráda. Druhé klíče samozřejmě nemám z představy, že budu vysvětlovat majiteli bytu v Sofii ztracené klíče, mi běhá mráz po zádech. Začínám tak zmateně pobíhat kolem klád a zoufale se s nimi snažím hnout, abych získal alespoň nějakou skulinku. Pohnout s kmeny vzrostlých smrků, pevně navíc do sebe zaklíněných, je prakticky nemožné a já už si v bulharštině pomalu připravuji fráze, kterými majiteli bytu celou situaci popíšu. Klíče naštěstí nezapadly až tak hluboko. Vidím je hned pod první kládou skrze malou mezeru, kterou se mi přeci jen podařilo vytvořit. Protáhnout ruku mezera neumožňuje, ale klacík se jí prostrčit dá. Několik minut šťourání a jemné manipulace s klackem nakonec vedou k úspěchu a já držím klíče úspěšně opět ve své moci. Mého panického pobíhání sem a tam si všimly i prodavačky z obchodu. Přestože jsem měl pocit, že jsme si během mého krátkého nákupu nevytvořili nejlepší pouto, mýlil jsem se. Samy od sebe ke mně přišly s otázkou, zdali nepotřebuji pomoct. Můžeme prý zkusit s kládami pohnout společně, nebo můžou někoho zavolat. Když jim vysvětlím co se stalo s tím, že už mám klíče zpátky, ještě jednou se mě zeptají, jestli opravdu nepotřebuji pomoct a pak s pozdravem odejdou. Velmi hezké gesto, které bych po prvním dojmu vůbec nečekal, nakonec potvrdilo to, co se o Bulharech říká. Pokud chceš poznat to nejlepší z Bulharů, musíš být v nesnázích, z nichž ti pomůžou se dostat.

Jelikož od Stojkite se trasa vracela zpět do zasněžených kopců, rozbil jsem tábor kousek za vesnicí. Neměl jsem nejmenší náladu stanovat na sněhu a nutno podotknout, že i v nižších polohách byly noci celkem chladné. Přes den se teploty na slunci šplhaly sice ke dvaceti stupňům, avšak v noci podaly stále ještě pod bod mrazu. Kvůli tomu jsem noc strávil ne zrovna nejpohodlněji, protože jsem si kvůli ušetření hmotnosti a prostoru vzal pouze lehký spacák. Za nízkou hmotnost se holt musí zaplatit menším pohodlím, ale noc sem přežil a celkem se i vyspal. V osm ráno se tak vydávám znovu na cestu po žluté značce ve směru na Čepelare. Úsek velmi připomíná stoupání z předchozího dne na Snežanku. Spousta sněhu, občasné hledání značky, absolutně liduprázdno. Menším zpestřením jsou popadané stromy, které často blokují cestu, a tak si můžu vedle prodírání se houštím a brodění sněhem občas přelézt i nějaký ten vzrostlý kmen.

Cesta však ubíhá rychle a až na jedno kritické místo, kde značka úplně zmizí a kde nezbývá než zkusit štěstí podle kompasu, se po necelých dvou hodinách dostávám na hlavní červenou hřebenovku procházející velkou částí Rodop. Důležitost hřebenovky je vidět i na značení, které je zde nové a velmi dobré. Značky na kovových tabulkách v pravidelných rozestupech a směrovníky ukazující hlavní směry na chaty Studenec a Izgrev jenom potvrzují zkušenost z Rily a Pirinu, že v Bulharsku značení dobré je. Jenom není bohužel dost prostředků, aby bylo tak dobré všude.

Po značce se vydávám na sever ve směru chaty Izgrev a dál na přírodní památku Nádherné mosty jinak též překládané jako Podivuhodné mosty. Hřebenovka samotná pokračuje kolem vrcholů Malý a Velký Persenk až skoro na samotný kraj Rodop do vsi Čuren. Cesta samotná není nijak obtížná. Mírné klesání a stoupání po hřebeni komplikuje opět jenom množství sněhu, který v poledním slunci začal opět tát, a tak výrazně zpomaluje tempo. Bez sněhu by celá hřebenovka byla ideální trasou pro běhání v horách, kdy by se dal velký úsek Rodop poznat v rámci hodin. Se sněhem však cesta bohužel zabírá mnohem víc času, a proto je potřeba stan a spacák na vícedenní přechod. Alespoň v mém případě. Rodopy jsou hodně zalesněným pohořím a hřeben mezi Studencem a Persenkem není žádnou výjimkou. Smrkové lesy jsou všude kolem a cesta tak bohužel nenabízí mnoho výhledů. Těch několik málo však stojí za to a jenom potvrzují už výše zmíněné.

Celé pohoří je neuvěřitelně členité, rozsáhlé a bez výraznějšího hlavního hřebene jako je v Rile či Pirinu. Hory, hřbety a nekonečná údolí jsou prakticky všude, kam oko dohlédne a při pohledu na rozlehlost celého pohoří se člověk cítí tak nějak menším. Není divu, že se bojovníci za bulharskou samostatnost a účastnící protitureckých povstání z 19. století byli schopni v Rodopech ukrývat celé měsíce, aniž by je úřady dopadly. Po necelých čtyřech hodinách chůze, jednom opalování na sněhu a několika přestávkách se dostávám k odbočce k Podivuhodným mostům, která mě odvádí z hřebene pryč. Prudké klesání lesem následované mírnějším klesáním po šotolině mě přivádí k horské chatě Skalnite mostove, odkud je to jenom pár set metrů k přírodní památce. Podivuhodné mosty jsou skalní útvary připomínající mosty, které vznikly propadem stropů podzemních jeskyní. Na délku skoro stometrové útvary jsou velmi oblíbenou a často navštěvovanou památkou, a proto si ji nenechávám ujít ani já.

Po náležitém vychutnání a nafocení mostů si dávám přestávku na pivo a polévku ve zdejší turistické chatě. Majitel si všimne mojí výbavy a pochválí mi trailové boty Mizuno, prý je to jeho oblíbená značka. Ihned dostanu doporučení, abych se přihlásil na zdejší běžecký závod Persenk Ultra. Tři trasy o vzdálenostech 50, 110 a 160 km probíhají křížem krážem celými Rodopy a nabízejí alternativní možnost poznání hor pro někoho, kdo se nebojí trochu popoběhnout. O závodě jsem slyšel už minulý rok a barvitý popis majitele mě láká, abych jej letos vyzkoušel. Přislíbím tak možnou účast a s rozloučením „uvidíme se na závodě“ se rozcházíme. Vracím se k chatě Skalnite mostove, odkud vede modrá turistická značka do vesnice Hvoyna, cíle mého výletu. Jelikož mě sníh a horší značení dost zpomalilo a jelikož nemám nejmenší tušení, jak bude vypadat značení ve směru na Asenovgrad, rozhodl jsem se ukončit trasu po nějakých 60 km. Ostatně to byla jedna z variant, se kterou jsem počítal, takže mi rozhodnutí nedělá žádný problém. Na chatě jsem se dozvěděl, že do Hvoyna to je ještě tři hodiny chůze, a protože je už sedm večer, volím táboření na planině asi hodinu cesty od Podivuhodných mostů. Druhá noc je o něco teplejší než ta první, a přestože teploty klesají opět pod bod mrazu, jsem schopen se celkem pohodlně vyspat i ve svém lehkém spacáku, který má léty používání komfortní teplotu někde kolem 15°C.

Ráno mě čeká už jenom nenáročný a rychlý sestup do Hvoyna, jenž by měl trvat přibližně dvě hodiny. Stále sleduji modrou značku, avšak ta teď místo do Hvoyna míří na Cirikovu crkvu. Nu což, modrá nejdřív projde kolem nějakého kostela a pak bude pokračovat do vesnice. Tak si to aspoň myslím. Ve chvíli, kdy se vydrápu do poměrně prudkého kopce ke kostelu a ocitnu se na skalním ostrohu nabízejícím pěkné výhledy do okolí, ale žádné pokračování značky, mi dochází, že jsem pravděpodobně už včera sešel z hlavní modré a dostal se ke slepé odbočce vedoucí pouze ke kostelu.

Nedá se nic dělat, musím z kopce zpátky dolů a zkusit najít pokračování modré. Vedle modré značky se pod kopcem objevuje i zelená značka, které se chytím jako jediné možné naděje. A podařilo se. Pár set metrů od kostela v severním směru se napojuji opět na modrou vedoucí do Hvoyna. Značení je zpočátku dobré a pečlivé, ale po hodině chůze se výrazně zhoršuje. Vypadá to, že ministerstvu nezbylo v projektu dost peněz, aby se celá trasa vyznačila pořádně až do Hvoyna. Krásné nové směrovníky a kovové tabulky s modrou značkou postupně mizí a jsou nahrazeny jinou modrou, kterou podle popisky kdysi naznačil turistický spolek Plovdiv. Samotné značení je hodně staré a ani moc nezohledňuje křižovatky, takže lesem sestupuji spíš podle citu než podle značení. Když se dostávám ven z lesa na šotolinovou cestu, ztrácí se i plovdivské značení. Výhledy do údolí mi alespoň pomáhají bez problémů určit správný směr, a tak pokračuji sestupem po šotolině prakticky až do Hvoyna. Cestou potkávám pasáčka se stádem ovcí, který mi potvrdí správnost směru, a tak se kolem jedenácté dostávám do cíle cesty. Sice bez značení a po místních cestách, ale přece. Hvoyna sama nenabízí žádné turistické zajímavosti, ale leží na hlavní spojnici mezi Smoljanem a Plovdivem, a proto představuje ideální bod pro dopravu zpět do Plovdivu či Sofie. Autobusů v každém směru jezdí i několik za hodinu a k mému štěstí přijíždí za deset minut přímý autobus do Sofie. Ideální načasování.

Rodopy lze určitě doporučit. Rozsáhlé pohoří s jeho nesčetnými roklemi, údolími, jeskyněmi, krasovými útvary a zapadlými vesnicemi nabízí spoustu možností pro týdny cestování uprostřed hlubokých lesů a krásné přírody. Méně rozvinutá turistická infrastruktura přidává na pocitu dobrodružství, díky čemuž jsou Rodopy ideálním místem pro někoho, kdo si chce užít technicky nenáročných hor s malebnou přírodou, stranou od davů lidí a turistického průmyslu.

Fotogalerie: