Slavjanka: Malá, ale krásná

Rilu a Pirin zná v Bulharsku asi každý. Starou planinu a Rodopy bude stále ještě znát velká většina publika. Avšak Bulharsko nabízí spoustu přírodních krás, které zůstávají širší veřejnosti skryty. Vodopády, skalní útvary, přírodní rezervace. To vše a mnohem víc lze objevit, pokud odložíte turistické průvodce nejnavštěvovanějších míst a místo nich zvolíte průvodce těch méně navštěvovaných. V takovém průvodci byste mohli najít například malé pohoří Slavjanka nacházející se na bulharsko-řecké hranici.

Není divu, že cestovní kanceláře výlety do Slavjanky nenabízejí. Rozlohou maličké pohoří, do 50. let známé pod jménem Alibotuš, se nachází v hůře dostupné oblasti jihozápadního Bulharska s hlavním hřebenem o délce pouhých 20 km a šířce 10 – 12 km. Přechod celého pohoří tak lze prakticky zvládnout za den, avšak horší dostupnost a menší rozloha rozhodně nejsou důvody, proč bychom měli Slavjanku opomenout. Právě naopak. Odlehlost pohoří zajistí nerušený zážitek bez davů turistů a krátká vzdálenost umožní rychlý a intenzivní zážitek během jednoho víkendu.

1.Petrovo, 2.přístřešek, 3.Gocevův vrch, 4.Parilské sedlo

Pro zdolání Slavjanky je možné použít dvě přístupové cesty. Západní přes chatu Izvora a východní přes chatu Slavjanka. Pro svůj výlet volím západní výstupovou cestu, a proto se potřebuji dostat do vesnice Petrovo, posledního bodu kam pravidelně zajíždí autobus. Jelikož přímý spoj do Petrova ze Sofie není, musím přestoupit ve městě Sandanski do malého mikrobusu, který rozváží obyvatele do okolních vesnic a má konečnou stanici právě v Petrovu. V Sandanski autobus staví několikrát. Když se po druhé zastávce zeptám, jestli už se jedná o hlavní autobusovou stanici s přestupem na Petrovo, všichni kolem mě uklidní, že ještě ne. Ať počkám, prý mi všechno ukážou. A jak řekli, tak udělali. Ukázalo se, že zbytek autobusu přestupuje do stejného mikrobusu jako já, a tak se o mě na autobusové stanici stará hned několik lidí. Všechno mi poctivě ukazují, popisují a zároveň se ptají, co jdu dělat do Petrova. Opět se potvrdilo, že když potřebujete poradit, Bulhaři nezklamou a ochotně pomohou, kde mohou. Cesta do Petrova trvá něco přes půl hodiny a hezky ukazuje kolorit místního cestování. Mikrobus plný lidí, žívá diskuze, protože všichni se mezi sebou znají, a občasná lahev rakije, protože je pátek večer. Petrovo samotné nabízí obchod a několik pramenů s pitnou vodou, jinak nic. Autobus staví v centru vesnice, odkud je potřeba sledovat hlavní asfaltovou cestu směrem na Golešovo a chatu Izvora. U mostu přes místní Petrovskou řeku se objevují první turistické směrovníky na Izvoru potvrzující správnost směru. K chatě je nutné zdolat lehkým stoupáním 6 km po asfaltu, jiná varianta bohužel není. Cestou potkávám jednoho pastýře ovcí. Hned se ptám, jaká je situace se značením a odpověď mě velmi potěší. Značení je prý dobré, má dvě alternativy a vede až na vrchol. Přesně tak, jak má být dle plánu. Kousek před chatou je uvítací tabule a já jenom doufám, že chata samotná bude v trochu lepším stavu.

Chata Izvora je bývalá stanice pohraniční stráže. Je otevřená, nabízí možnost noclehu a po předchozí domluvě i možnost něčeho k snědku. Před chatou stojí zajímavé uvítací atributy - bagr a osel. Okolo chaty je několik starých aut a na šňůře se vesele suší hromada prádla. Život tu tedy očividně je. Když však na mě z trávy vylítne štěkající pes, bližší průzkum vzdávám a pokračuji v cestě. Stejně jsem neměl v plánu na chatě stavět. Od Izvory je třeba pokračovat ještě 3 km po asfaltu k první značené odbočce. Podél cesty jsou celou dobu rozházené velké bloky mramoru. Masiv Slavjanky je totiž z velké části tvořen mramorem a jak kolem Petrova, tak kolem Parilu na druhé straně pohoří se nacházejí mramorové doly. Podle kvality zdejší infrastruktury a opuštěných průmyslových budov bych však soudil, že těžba zde má již své lepší časy za sebou. Značený nástup do hor začíná po třech kilometrech od chaty a je možné zvolit dvě varianty. Krátkou a strmou variantu po červené značce nebo delší a mírnější variantu po značce modré.

Obě značky se opět potkávají ve výšce 1750 metrů u turistického přístřešku Livada, kde je možné přenocovat. Jelikož mě tlačí čas a zbývají mi zhruba dvě hodiny světla, volím kratší a strnější alternativu. Nutno podoknout, že stoupání má opravdu pěkné parametry, kdy se na 3,5 km vystoupá 830 výškových metrů. Není to nic až tak strašného, ale člověk se rozhodně trochu zapotí. K přístřešku Livada docházím už za tmy. Jedná se o malou zděnou budovu, v níž je jedna místnost odemčena a vyhrazena turistům. Místnost je velmi pěkně upravena, s kamny, dřevem a postelemi pro zhruba 12 lidí. Po rychlé večeři a krátkém studiu mapy uléhám ke spánku. Kolem přístřešku se pasou krávy, a tak je sem tam slyšet zabučení či zvuk kravského zvonce. Z hor se k tomu také ozývá střelba. Bůh ví, o co jde, ale jsem rád, že spím ve zděné budově a ne ve stanu.

Ráno se probouzím do mlhy a viditelnosti ani ne 50 metrů. Od přístřešku na nejvyšší bod pohoří Gocevův vrch (Gocev Vrah) o výšce 2212 metrů zbývá urazit okolo 2,5 km a vystoupat 450 metrů po modré turistické značce. Hodí se poznamenat, že značení ve Slavjance je velmi dobré a dosti udržované. V takto odlehlých částech Bulharska a mimo hlavní destinace jako Rila nebo Pirin se rozhodně nejedná o pravidlo, a proto nezbývá než smeknout před místní pobočkou bulharského turistického svazu či kýmkoliv, kdo se o značení stará. První polovina stoupání na hlavní vrchol vede stále ještě smrkovým lesem, zbytek stoupání vede již po nezalesněném svahu. Těsně pod vrcholem se nade mnou příroda slituje, mlha ustoupí a objeví se slunce s modrou oblohou. Z Gocevova vrchu si tak mohu užít alespoň nějaké rozhledy.

Nejvyšší hora celého pohoří nese své jméno podle Goce Delčeva, bulharsko-makedonského revolucionáře, který bojoval na přelomu 19. a 20. století za osvobození oblasti Makedonie od turecké nadvlády. Právě jižní svahy Slavjanky v dnešním Řecku se staly místem Delčevova posledního boje, který padl při střetu s tureckou armádu v dneš již zničené vesnici Banica roku 1903. Delčev budí vášně dodnes, neboť je jak Makedonci tak Bulhary považován za národního hrdinu a obě země si jej přivlastňují za svého. Pro Makedonce je Delčev ryzí Makedonec, který představuje jednoho z nejvýznamnějších představitelů rodícího se makedonského nacionalismu, pro Bulhary je naopak Delčev jasným Bulharem bojujícím proti turecké nadvládě v těch oblastech Makedonie, které zůstaly vně území nezávislého bulharského státu. Delčev sám nejspíš celou věc ve své době vnímal úplně jinak, avšak jeho postava je krásným příkladem relativity historické pravdy, neboť ta záleží na tom, zdali čtete makedonskou nebo bulharskou učebnici historie.

Od Gocevova vrchu vede steka po hřebeni, kde kopíruje bulharsko-řeckou hranici. Po půl hodině už z rozhledů nic není, protože se i na hřeben dostala mlha, a tak nezbývá, než si krásné výhledy domyslet. Hřeben se postupně stáčí severním směrem k vrcholu Velký carův vrch (Golyam Tsarev Vrah), odkud stezka klesá do údolí. Uprostřed větru a mlhy potkávám na hřebeni jediného člověka za celou dobu. Kolega horal ve věku kolem 25 let směřuje na Gocevův Vrch, odkud chce přejít v opačném směru bulharskou část evropské dálkové turistické trasy E4. Ta vede ze Sofie, přes Vitošu, Verilu, Rilu a Pirin až na Gocevův Vrch, kde opouští území Bulharska a pokračuje do Řecka.

Pokud někde narazíte na zmínku o Slavjance, může to být právě v souvislosti s trasou E4, jejímž posledním úsekem Slavjanka v Bulharsku je. Za 260 km dlouhý plán E4 přes nejdůležitější pohoří Bulharska skládám kolegovi poklonu, pro něj to však až tak velká záležitost není. Na cestě už je prý 34 dní, během nichž přešel celou Starou planinu po legendární bulharské dálkovce Kom-Emine (650 km), pak se chvíli toulal v Rodopech a teď přechází dalších 260 km po dálkovce E4. Bulharsko se mu moc líbí a má rád turistiku. Pokud někdo nachodí skoro za dva měsíce přes 1000 km v horách, tak nejspíš opravdu bude mít rád turistiku. O tom nepochybuji. Při loučení a přání hodně štěstí, mám takový nejasný pocit, že moje víkendové, maximálně týdenní výlety jsou trochu nicotné v porovnání s tím, co dělá tento člověk. Klobouk dolů.

Sestup severním svahem k chatě Slavjanka má podobné parametry jako výstup západní stranou a rozhodně může posloužit jako dobré místo pro trénink seběhů nebo výběhů. Po většinu času budete obklopeni krásnými borovými lesy, které v nižších polohách přejdou do lesů bukových. Borové lesy na severních svazích Slavjanky představují největší lesy borovice Heldreichovy na Balkánském poloostrově, a proto zde již roku 1951 byla vyhlášena přírodní rezervace Alibotuš, jejímž hlavním účelem je ochrana těchto lesů. Kromě borových lesů je možné obdivovat též krasové útvary. Přibližně v polovině sestupu se nachází krásný výhled na Chambarův důl, propast o délce 4 km a hloubce dosahující až 100 metrů.

Vedle propasti nabízí Slavjanka i jeskyně, kterých se na obou stranách hranice vyskytuje více jak 30. Sestup krásnou bučinou vede do Parilského sedla, které představuje předěl mezi Slavjankou a Pirinem. Odtud už záleží na každém, jak pokračovat. Jednou možností je šotolinová cesta do vsi Golešovo a následný sestup po asfaltu zpět do Petrova. Druhou možností je sestup k chatě Slavjanka a následně do vsi Paril, odkud by se stopem či mikrobusem mohlo dát dostat do města Chadžidimova. Z Chadžidimova již jezdí autobusy do Sofie. Nejlepší možností je pokračovat po dobře značené dálkové trase E4 a při troše dobré vůle dojít až do Sofie pěšky.

Slavjanka nabízí samozřejmě více cest, než které jsou zde popsány. Obzvláště řecká strana je, zdá se, protkána na jižních svazích sítí neznačených cest, které by stály za průzkum. Nicméně pro krátký a pohodový výlet je značená trasa na bulharské straně ideální.

Fotogalerie: