Solunska Glava aneb objevování střední Makedonie

2540 metrů vysoká Solunska Glava je nejvyšším vrcholem pohoří Jakupica ve střední Makedonii a její přechod mě vždy lákal. Výstup od jihu přes chatu Čeples a sestup severní stranou k chatě Karadžica ukáže prakticky celý masiv Solunske Glavy, avšak takto naplánovaná trasa má jeden háček. Jak se po sestupu dostat do Skopje? U chaty Karadžica je člověk stále ještě uprostřed hor. Veřejná doprava žádná, taxíky též ne a na stopování se ne vždy dá spolehnout. Nejjednodušší je tak dojít do Skopje pěšky.

Pokud nemáte auto, stane se výchozím bodem pro zdolání Solunske Glavy vesnice Bogomila, kam vede železnice. Pro majitele aut je možné vyjet až do vsi Papradište, odkud začíná poměrně kvalitní turistické značení až na vrchol. Jelikož se řadím do první skupiny, nezbývá mi než vzít první ranní vlak ze Skopje a užít si přibližně dvouhodinovou jízdu do Bogomily. Makedonie pořídila před několika lety nové motorové vlaky s elektronickým informačním systémem, klimatizací a dalšími vymoženostmi typickými pro vlaky 21. století. Úroveň cestování se tím výrazně zvedla, nicméně stále se občas vyskytnou problémy, které cestování trochu komplikují. Informační systém v mém vlaku selhal po třech zastávkách a klimatizace odešla zhruba v polovině cesty. Kromě toho se dané ráno ne úplně odhadl možný počet cestujících, kteří výrazně převyšovali kapacitu nebohého motoráku. Asi tak dvojnásobně. Výsledkem je tělo na těle, sedačky sdílené více lidmi a uličky obsazené do posledního centimetru stojícími cestujícími. I přes neuvěřitelnou mačkanici a zničující horko jsou Makedonci stále veselí a žádné nadávky ani stěžování se neozývají. Většina lidí se směje, živě diskutuje a z celé situace si spíš dělá legraci. Tak to jde až do Bogomily, kterou poznám i bez informačního systému. Krásně opravené nádraží s velkým nápisem Bogomila a s davy valícími se ven z vlaku. Výchozí bod bychom tak měli.

Bogomila nabízí pár obchodů a hospod, jinak nic. Úsek od nádraží do Papradište je nejhorší, protože se jedná o skoro 9 km asfaltu. Pokud budete mít možnost tento úsek vynechat či nějak přeskočit, rozhodně tak udělejte. O nic nepřijdete a ušetříte spoustu času. Jednou možností je využít ochotné Makedonce nabízející svezení do Papradiště. Ani ne kilometr za Bogomilou u mě staví auto s rodinou a dotazem, kam jdu. Když odpovím, že do Papradište, ihned následuje nabídka svezení. Jdou se prý projít na chatu Čeples a můžou mě vzít. S díky odmítám a vysvětluji svůj záměr, odejít celou trasu pouze pěšky. Celá rodinka uznale pokývá hlavou a s přáním všeho dobrého si jede za svým. Stejná situace se opakuje asi za dvacet minut, kdy dostávám nabídku odvozu od lesních dělníků. Nabídku opět odmítám, a tak přede mnou mizí i můj druhý možný odvoz. Necelé dvě hodiny stoupání na rozpáleném asfaltu s nulovými výhledy a ničím, co by stálo za zmínku, následně potvrzují moje přesvědčení, že pokud se náhodou ještě někdy ocitnu mezi Bogomilou a Papradištem, nabídku svezení již neodmítnu.

V Papradišti je možné nabrat na návsi vodu a vydat se po dobře značené turistické stezce na chatu Čeples. Stezka nejprve kopíruje vrstevnice, aby posléze prudce vystoupala k chatě samotné. Stoupání je poněkud výživné, neboť na zhruba 1,5 km se nastoupá 300 výškových metrů. Ještě před nejprudším stoupáním potkávám skupinku Makedonců, kterých se ptám na možný sestup severní stranou. Dáme se do hovoru a dostávám pochvalu za dobrou makedonštinu (ve skutečnosti můj vlastní mix češtiny, bulharštiny a srbštiny, který používám po celém Balkáně). Zároveň však vzbuzuji jistý údiv, když zmíním nutnost být druhý den odpoledne ve Skopje. Dovídám se, že Makedonci obvykle chodí Solunskou Glavu na tři dny. První den výstup na Čeples a večer zábava s rakijí, druhý den výstup na Solunskou Glavu, sestup zpět na Čeples a večer zábava s rakijí, třetí den sestup do civilizace a při tom zábava s rakijí. Můj plán, přejít celý masiv za den a druhý den po poledni být již ve Skopje, jim nepřipadá zcela běžný, a proto myslí přání hodně štěstí a všeho dobrého nejspíš opravdově. Na rozloučenou od nich dostávám vařenou bramboru. Nu což, sacharidy se hodí v jakékoliv podobě.

Na chatě Čeples probíhají stavební úpravy, takže je zde celkem dost lidí, převážně dělníků. Prý tu má být permanentně někdo, kdo je schopen zajistit ubytování v případě zájmu, ale podle vzhledu a situace na místě bych na to až tak nevsázel. Proto je určitě lepší v případě zájmu domluvit ubytování předem. Pravděpodobně od správce chaty kupuji pivo a po krátké pauze se vydávám směr vrchol přes planinku Dolna Babina dupka, která může díky blízkosti pramene sloužit jako příjemné místo pro stanování.

Až k planince bylo stoupání mírné, avšak odtud začíná nejprudší stoupání na samotný hřeben masivu. Od chaty k vrcholu je psán čas tři a půl hodiny, ale vzdálenost se dá urazit i rychleji. Od hřebene na samotný vrchol už není stoupání tak prudké a pro ty zdatnější je možné i místy popoběhnout. Jediné co mě tak zdržuje, je focení spolu s překrásnými výhledy na skoro kolmou východní stěnu Solunske Glavy. Závěrečné stoupání vezme ještě trochu sil a snese několik nadávek, ale za dvě a půl hodiny od chaty jsem na vrcholu. Přesněji řečeno nejblíž vrcholu, jak jen je možné, neboť na vrcholu samotném se nachází vojenský objekt, který je obehnán plotem a ostnatým drátem.

Na vstupní bráně čtu nápis "Vojenská zóna. Focení zakázáno. Nevstupovat." Udělám tak co nejrychleji několik fotek, včetně nápisu samotného, a chystám se dál, ale v tu chvíli už na mě volá voják zpoza brány a šine si to ke mně. Začínám si připravovat svoji oblíbenou roli hloupého zahraničního turisty, který neví, že se na vojenských základnách nesmí fotit a který neví vlastně vůbec nic. Leč nic takového není potřeba. Voják se s úsměvem ptá, odkud jsem, kam mám namířeno a jak se daří. Chce po mě sice číslo pasu pro registraci, ale jinak nic víc. Dáme se do řeči a když zjistí, že jsem z České republiky, ukáže mi v registračních papírech poznávací značku posledního auta, které vyjelo na vrchol z druhé strany před dvěma dny (k vojenské základně vede od severu silnice). Značka byla česká, přesněji řečeno pražská. Už několikrát se mi stalo, že v těch nejzapadlejších koutech Balkánu, kam nikdy nikdo nechodí a kde vůbec nic není, potkám právě Čechy nebo alespoň jejich stopu. Je to náhoda?

Po krátkém hovoru se s vojákem rozloučím a začnu sestupovat severovýchodním směrem k velké otevřené planině Begovo pole. Kvůli prudkému svahu a místy chybějícímu značení je sestup trochu komplikovanější. Několikrát ztrácím cestu, přesto jsem však za necelou hodinu a půl na druhé straně Begova pole, kde dělám pár fotek.

Begovo pole je široká otevřená planina s několika ovčáckými chatkami a potoky, které tvoří malá jezírka. Speleologické výzkumy naznačují, že by pod masivem Solunske Glavy mohly být obrovské zásoby podzemní vody a některé prameny dokonce tvrdí, že voda na Begově poli pramení na druhé straně celého masivu a podzemím přitéká sem. Ať tak či tak, místo má rozhodně určité kouzlo a není se čemu divit, že zde každý červen makedonští horalové pořádají venkovní oslavu spojenou s hudbou, zábavou a výstupem na Solunskou Glavu.

Od Begova pole následuje dlouhé a nepříliš zábavné klesání po šotolinách a polních cestách až k chatě Karadžica. Dvě třetiny severní trasy od Karadžice se mi zdají poměrně nezajímavé a pokud někdo hledá zábavu spolu s pestrostí, doporučil bych zdolávat Solunskou Glavu od jihu. Celý den přechodu spolu s nudným závěrem mě celkem zničil, takže jsem radostí bez sebe, když kolem osmé večerní dorazím na chatu Karadžica. Chata je dobře vybavená, funkční a dokonce i restaurace s několika hosty je ještě otevřená. Únava sice udělala své, ale dvě piva a jedna rakije taky, a tak se ještě zvládám zapojit do diskuze a hostům restaurace vysvětlit, že Češi jsou Slované nikoliv Germáni, jak se někteří z nich domnívají. Jsme sice v blízkosti Německa a pod jeho značným vlivem, leč stále ještě Slované. Na dobrou noc jsem ještě několikrát přesvědčen, že za Tita bylo lépe a takto ujištěn se odebírám na kutě. Vedoucí chaty mě nechal stanovat hned vedle budovy za pouhých sto dinárů (necelé dvě eura) a k tomu mi ještě popsal cestu na zítřejší den. Jak se později ukázalo, popis mi příliš nepomohl.

Ráno vstávám kolem páté a vydávám se dle popisu na cestu do Skopje. Popis vlastně až tak složitý nebyl. Dostat se cestou do údolí, přejít řeku, vystoupat do protějšího svahu a po šotolině pokračovat na sever ve směru Skopje. Od chaty je ještě vedená turistická značka, ale tu ztrácím hned v sousední vesnici Aldinci. Jelikož je vesnice liduprázdná, není se ani koho zeptat na cestu, a proto nezbývá, než sledovat pěšinku, na které jsem naposledy spatřil značku. Po čase zmizí i prochozená pěšinka a já se ocitám na prudkém svahu uprostřed lesa bez značky i bez cesty. Nu což, rozkaz zněl jasně. Dolů do údolí přes řeku a nahoru na šotolinu. Konečně si užiji nějaký ten off-road v divočině. Svahy kolem Aldinci jsou celkem prudké. Ani ne na kilometru vzdálenosti se do údolí ztrácí přes 250 výškových metrů a když k tomu přidáme obtížný terén, zarostlý hustým křovím a blokovaný popadanými stromy, dostávám konečně ono dobrodružství, po kterém vždy tak toužím v pohodlí domova.

Což o to. Dolů to ještě jde a přebrodit řeku není taky žádný problém, ale nahoru už je to horší. Svah nahoru má stejné parametry jako předchozí svah dolů, jenom je mnohem méně průchozí. Pozoruji, že snad všechny keře v tomto údolí mají nějaké ostny, které mě každou chvíli rozedřou tu triko, tu ruku, tu nohu. Stoupnout není moc kam, protože všude jsou popadané větve a stromy a když už se svah trochu otevře nějakou tou planinkou, následuje obvykle skála, kterou je nutno nějak přelézt. Připočtěme do toho čím dál tím víc pražící slunce a stává se nám z toho ideální tip pro nedělní rodinný výlet. V podobných fázích výletu se obvykle uchyluji k nadávání a nejinak je tomu i teď. Nejprve nadávám na Makedonii, potom na hory obecně, potom na Makedonce a jejich neschopnost udělat pořádné turistické značení, potom na sebe, protože jsem se dostal až sem a potom tak nějak na vše možné. V takovém rozpoložení nakonec dosáhnu silnice uprostřed svahu a proud nadávek je vystřídán návalem radosti. Kdybych byl věděl, že se jedná o první a zároveň poslední opravdu zábavnou část celého dne, asi bych si ji užíval víc.

Zbytek cesty až k masivu Vodna je totiž veden buď na šotolině nebo asfaltu a mnoho zábavy nenabízí. První civilizací je vesnice Cvetovo, do níž je třeba urazit po šotolině přibližně osm kilometrů. Zhruba v polovině cesty u mě zastavuje Lada Niva se čtyřmi Makedonci. Dáme se do řeči a po chvíli přichází otázka, jestli sebou nosím, když tak chodím sám po horách, na obranu zbraň - pistoli nebo něco podobného. Snažím se jim vysvětlit, že policie na hraničních přechodech nemá úplné pochopení pro turisty převážející střelné zbraně a že v našich končinách není při treku pistole nebo Kalašnikov standardní výbavou. Určitou logiku v mém vysvětlení nacházejí, ale následuje otázka, jak se pak bráním například medvědům. Dotaz mě trochu znejistí, a tak se ptám, jestli jsou tu medvědi. "Samozřejmě. Zrovna včera večer jeden roztrhal pět ovcí tady dole ve vesnici." No paráda. Kluci vskutku ví, jak motivovat pocestného k dalšímu putování v horách. Další historky z makedonského venkova už slyšet nepotřebuji, takže se s díky rozloučím a pokračuji ve směru Cvetovo.

Ve Cvetovu šotolina končí a následuje asfaltová silnice. Čeká mě 6,5 km po asfaltu do Markovy Sušice, které mi ještě zpříjemní nedostatek vody. V Markově Sušici je v obchodě možné nakoupit něco k jídlu nebo si dát jídlo a pití v místní restauraci, u níž nacházím po dlouhé době opět turistické značení. Nedaleko vesnice je klášter a je dost možné, že právě tudy vede značená turistická trasa, kterou se Makedonci vyhýbají asfaltu při cestě na Karadžicu. Značená trasa tu určitě někde bude, jenom je těžké ji najít. Kdo ví, snad příště.

Aby nebylo asfaltu málo, je třeba pokračovat po silnici ještě dalších pět kilometrů do vsi Dobri Dol a odtud jakkoliv přes louky, pole a zahrady dojít až do vsi Gorno Sonje. O značení není už žádná řeč, takže jde o to, se co nejrychleji přiblížit masivu Vodna, ať už s použitím mapy nebo GPS. Vodno je oblíbeným turistickým cílem ze Skopje a díky 66 metrů vysokému kříži a právě budovanému televiznímu vysílači na vrcholu je jasným orientačním bodem. Stoupání z jižní strany je pozvolné a klidné. Všichni spíše využívají řadu turistických cest, lanovku či autobus od severu od Skopje, ale jižní strana Vodna je prakticky liduprázdná a nabízí jen pár značených cest na vrchol. Jedna z nich vede od Gorno Sonje, kdy se za zhruba půlhodinku dostanete až na vrchol. Po celém dopoledni chůze jsem po jedné odpoledne skoro u cíle, a tak si dopřávám kratší pauzu v bufetu pod křížem.

Kola a balíček chipsů mi dodají energii na poslední úsek výletu, kterým je sestup do Skopje. Pro sestup je možné si vybrat z množství různých cest. Já volím tu nejrychlejší, protože chci stihnout koupit včas jízdenku na odpolední autobus do Sofie. Při sestupu si občas popoběhnu, abych byl na nádraží co nejdřív a to se mi vskutku daří. U kasy stojím před třetí hodinou, přestože odjezd autobusu je až v pět, leč i tak už jsou všechny lístky vyprodané a další volný autobus jede až o půlnoci. Co se dá dělat. Devět hodin čekání ve Skopje se na mě směje, ale díky devíti měsícům, kdy bylo Skopje mým domovem, vím kam zajít, aby mi čas lépe utekl. Pivo, rakija, dobré jídlo a pár starých známých mi pomáhají velmi příjemně přežít devět neplánovaných hodin a za půlnoční autobus jsem nakonec rád.

Solunska Glava je nepochybně jeden z vrcholů, který by neměl uniknout žádnému milovníkovi Balkánu. Výstup jižní stranou z Bogomily nabízí dobrou dostupnost ze Skopje i dobře značenou cestu a technická nenáročnost umožňuje zdolat v rychlejším tempu vrchol i cestu zpět za jeden den. Severní strana už tolik zábavy nepřináší a od Begova Pole stráví člověk většinu času na šotolinových cestách. Alternativu by mohla představovat trasa v severozápadním směru od Solunske Glavy podél hlavního hřebene, ale stav cest ani značení v tomto prostoru mi není znám.

Fotogalerie: