Jsme ve městě Arad a po 410 km máme za sebou pouštní část Izraelské národní stezky. Ochotný manželský pár nám našel levné ubytování, a tak se v následujícím příspěvku můžeme ohlédnout za souhrnem sedmého až devátého dne naší cesty.
Sedmý den máme v plánu přestávku ve městě Mitzpe Ramon - pětitisícovém městě, které je od Eilatu od jihu druhým největším sídlem na Izraelské národní stezce. Abychom se do města dostali a užili si zaslouženého odpočinku, musíme nejprve překonat nahoru a dolů jeden hřeben a vrchol Shen Ramon, a poté přejít jednu z přírodních zajímavostí v centrálním Negevu, kterou je Kráter (machteš) Ramon.
Kráter Ramon je geologický útvar ve tvaru srdce o délce 40 km a šířce 2-10 km. Nejedná se o kráter, který by vznikl po dopadu meteoru, ale o tzv. machteš - geologický útvar, který před miliony let po ústupu moře z oblasti Negevu postupně erozí vyhloubily zdejší řeky. Machteše se na celém světě nacházejí pouze v Negevu a na Sinajském poloostrově a největším z nich je právě Machteš Ramon. Název machteše je odvozen z arabského slova Raman či Ruman, což bylo označení pro Římany, kteří ve starověku používali zdejší obchodní stezku mezi Petrou a Gazou.
Už zdolávání samotného vrcholu Shem Ramon na jižním okraji machteše nás celkem vyčerpává a to nás ještě čeká přechod machteše a jeho severní stěna s přibližně 250 m stoupání. Tělo i mysl jsou nastaveny na odpočinkový den, oba dva se již vidíme někde v hospodě v Mitzpe Ramon, a tak to jednoduše moc netáhne. Výstup není nakonec tak strašný, jak se zdál ze dna kráteru a kolem poledne si užíváme výhledy z vyhlídky na severní stěně. Přestože se jedná o náš odpočinkový den s osmnácti ujitými kilometry, stejně je nakonec i během nich nastoupáno přes 800 výškových metrů. Stoupání jsou obvykle v Negevu krátká, ale prudká.
Pravý odpočinek tak nakonec přichází opravdu až v městě samotném. Pokud jsou v Mitzpe Ramon nějaké pamětihodnosti, o čemž pohybujeme, protože město vzniklo až v 50. letech 20. století, tak jsme je neviděli. Nejprve míříme do supermarketu, kde kupujeme zásoby na další úsek cesty, abychom nakonec zakotvili v restauraci HaHavit, která nám cestou padla do oka. Zde si dáváme zaslouženou odměnu. K jídlu šakšuku, což jsou vařená vejce s rajčatovou omáčkou, chlebem, zeleninou a pastou tahini a k tomu tři točená piva Goldstar. Celkový účet na jednoho je 150 šekelů, což nám vzhledem k naší finanční situaci připomíná, že místem pro nás jsou supermarkety a levná občerstvení, nikoliv restaurace.
Do supermarketu se tak vracíme a kupujeme každý čokoládové sušenky a jedno pivo v plechu a den zakončujeme párty pro dva ve stanu pro jednoho 2 km od Mitzpe Ramon.
Osmý den zahajujeme pochodem podél severní hrany Machteše Ramon. Cesta vede po rovině a ubíhá dobře. Čím dál tím víc se objevují květiny a zeleň a je znát, že půda obsahuje směrem k severu více vláhy a tudíž i více života. Samozřejmě se v poušti nedají čekat koberce květin, ale v údolích a nižších polohách doplňují všudypřítomnou písečnou žlutou i fialová, zelená či modrá.
Po rovinatém charakteru podél hrany machteše přináší trochu vzrušení sestup do kaňonu Gev Hava, kde si dáváme oběd. Poté se opakuje stejný vzorec jako z předchozích dní. Z kaňonu postupujeme suchým vádí a následně ostře vystupujeme na původní výšku terénu, odkud následuje opět rovina. Na ní potkáváme skupinku mladých Izraelců, kteří si trasu užívají volnějším tempem. To co jsme my urazili za osm dní, jdou oni tři týdny. Při následující zastávce z nich vyleze, že je to jejich první turistický výlet a hned přechod 1000 km celého Izraele. Klobouk dolů - každý nechť si jde svým tempem.
Zmíněnou přestávku jsme udělali v první oáze, kterou procházíme. Jsou tu palmy, zelené stromy a dokonce tu trochu teče i voda. Další důkaz toho, že směrem k severu se poušť víc a víc zelená. Při procházce mezi zelenými stromy se shodujeme, že nám lesy trochu chybí a že se vůbec nebudeme zlobit až dokončíme pouštní část.
Celý den ukončujeme na starověké památce, pouštním městě Avdat. Sice leží šest kilometrů mimo stezku, ale jelikož jsme bez vody, odbočku musíme tak jako tak udělat. Avdat představoval do 7. století n. l. po Petře nejdůležitější obchodní centrum Nabatejců na Kadidlové stezce. Město se nachází na vyvýšenině ve výšce 655 m n. m. a roku 2005 bylo zapsáno, spolu s celou Kadidlovou stezkou a třemi dalšími pouštními městy, na seznam památek UNESCO. Českého cestovatele by mohlo zajímat, že na počátku 20. století prováděl archeologický průzkum Avdatu i slavný český orientalista a arabista Alois Musil.
Starověká památka je super, ale k zahození není ani benzínová stanice a McDonald's pod ní. Kalorie je potřeba doplnit, a tak si dáváme kolu, dva burgery a hurá na kutě. Když se v přístřešku hned za benzínkou uvelebíme ke spánku, vyruší nás po půl hodině hlídač s tím, že se tam spát nesmí. Když jej s prosíkem ujistíme, že budeme do sedmi ráno pryč (vidina balení všeho a hledání nového místa na spaní nás opravdu neláká), usměje se a nechá nás na místě. Nakonec to ale bylo takové Pyrrhovo vítězství, protože nás celou noc v přístřešku žerou komáři. Osmý den jsme nakonec ušli hezkých 45 km.
Devátý den ráno se od Avdatu vracíme 6 km zpět na stezku. Čeká nás dnes jenom 30 km, a proto nijak nespěcháme. Po třech kilometrech zpět na stezce se dostáváme k jezírku u pramene Akev. Jsou zde doslova davy lidí. V jezírku je voda po celý rok a jako určitá oáza uprostřed pouště je oblíbeným místem pro krátké i delší výlety. Na pítí je voda díky vysokému obsahu minerálů dost slaná, ale ke koupeli to nijak nevadí. Dáváme si hned rychlou koupel a pereme věci, které máme na sobě. Po devíti dnech byl pot a špína přeci jenom již trochu cítit, a tak nám jezírko přišlo maximálně vhod. Zatímco sušíme oblečení, povídáme si s dalšími výletníky, kteří skočili do vody. Mezitím nám beduínský průvodce od vedlejší skupiny nábízí výborný sladký čaj, dělaný přímo na místě. Co víc si přát. Tohle je vskutku oáza uprostřed pouště.
Po hodině u jezírka pokračujeme na jediný výstup dne, horu Hod Akev. Dominantní vrchol stezka obchází a alternativní výstup po zelené značce zavrhujeme. Sestup z hory je od severu mnohem prudší, takže jsme rádi, že jsme stoupali od jihu. Po sestupu se dostáváme do roviny, kde panuje nemilosrdné vedro. Vítr se ani nehne a vzduch se jen tetelí. Volným tempem a s několika přestávkami nakonec již ve čtyři odpoledne docházíme na nocoviště.
Postupně se na nocovišti objevují další lidé a nakonec je z toho hned několik skupin mladých Izraelců. Večer se tak kolem stanů ozývá řada hovorů, hudba i nějaká ta hromadná modlitba. Poměrně brzy ale vše utichá a párty z prvních večerů pobytu se naštěstí neopakují.
Fotogalerie:
Žádné komentáře:
Okomentovat