čtvrtek 25. dubna 2019

Izraelská národní stezka - kibuc Yagur až vyhlídka nad Tiberias


Po delší době jsme opět na WiFi, a tak můžeme přinést další popis našeho putování v severním Izraeli.


Když ráno dvacátého pátého dne balíme stany, řekne nám procházející manželský pár, že sekce Izraelské národní stezky, která nás čeká, je pěkná nuda a nic zvláštního v ní není. A měli pravdu. Ale díky bohu za to. Po včerejším přechodu pohoří Karmel jednodušší terén uvítáme a klidně se při tom budeme i trochu nudit.




Ještě v kibucu Yagur ráno aktualizujeme blog a pak čekáme čtvrt hodiny než se přežene průtrž mračen. Poté se vydáváme na cestu, která po celý den bude převážně rovinatá s mírným stoupáním a klesáním, ale hlavně bude bez kamenů. Jenom udusaná hlína, asfalt nebo polní cesty. Pro chodidla je to po včerejšku vcelku úleva. Dnes nás čeká jenom 35 km, takže se nemusíme nikam hnát. K večeru chceme totiž dorazit před Nazaret, který si chceme další den prohlédnout. A k Nazaretu je to z Yaguru právě něco kolem 35 km.






Cestou obcházíme občas nějaký kibuc nebo arabskou vesnici, jednou procházíme olivový sad a několikrát pěkné borové lesy. Ty se v Galilei zelenají víc než v Judských horách a je znát, že je tu mnohem více vláhy. Déšť nás vlastně doprovází po celý den ve formě krátkých přeháněk. Chvíli prší, pak svítí slunce, pak zase déšť a tak pořád dokola. Kromě deště představuje zpestření už jenom brodění řeky po kotníky a trojice ostřejších ovčáckých psů, které je nutno zahnat holí. Jinak se nestane nic. S nikým se nebavíme, ani se pořádně nedostaneme do civilizace. Jednoduše si odšlapeme 35 km, večer rozbalíme tábor v borovém lese a jdeme spát. Můžeme říct, že dvacátý pátý den se nic zvláštního nestalo.

Na dvacátý šestý den máme naplánovanou návštěvu Nazaretu, místa kde měl svatý Josef svoji dílnu, kde došlo ke Zvěstování a kde strávil Ježíš své mládí. Včerejšek byl možná klidný a bez zvláštních zajímavostí, ale něco podobného se v dalších dnech nedá čekat. Vstoupili jsme totiž do Galileje, oblasti která je biblických památek a příběhů plná.






Příchod do Nazaretu oslavujeme tradičně kávou a croissantem. Tentokrát ale nakupujeme v arabském pekařství. Je sobota a všechny židovské obchody jsou tradičně zavřené. Snad stojí za zmínku, že sedmdesátitisícový Nazaret je jediným velkým městem v Izraeli, kde zůstala arabská menšina ve velkém počtu a je tak jedním z hlavních center izraelských Arabů. Celá západní část města je arabská a má v sobotu všechny služby dostupné. Co se croissantu a kávy týče, též výrazně levnější. Nazaret je neuvěřitelně kopcovitý. Než přijdeme do centra, máme za sebou dvě stoupání a dvě klesání a to jsme ani nezačali naše volné dopoledne. V centru navštívíme Baziliku Zvěstování a kostely Sv. Josefa a Sv. Gabriela.






Při procházení bazaru nás zaujme pěkně vypadající kavárna, a tak vlezeme dovnitř. A jednalo se o dobrou volbu. Cafe Abo Salem je v provozu od roku 1914 třetí generací stejné rodiny a zachovává si stále kouzelnou atmosféru let minulých. Jedna místnost se zlatým lustrem je po okrajích lemována stoly k sezení, uprostřed jsou malé židličky a stolky pro vrhcáby. U dvou stolů sedí ctihodní pánové a uprostřed cigaretového kouře hrají karty. Z rádia hraje arabská hudba, majitel kavárny nám z arabštiny překládá nabídku pití a při tom nám vypráví i historii kavárny. V kavárně jako by se zastavil čas. Nikdo se nikam nežene, na nic se nespěchá, jenom se hrají karty a pije káva.

Kávu si dáváme též, arabskou s kardamonem a k tomu ještě arabské svařené víno se skořicí. Klidná atmosféra padne i na nás, a tak se taky nikam neženeme. Sedíme skoro dvě hodiny a diskutujeme. Nakonec ale nezbývá, než jít. Přeci jenom musíme urazit nějaké ty kilometry. Loučíme se s majitelem, chválíme mu výborný podnik a vydáváme se na cestu.


Než se dostaneme zpět na Izraelskou národní stezku, musíme ve městě opět vyšlapat a sejít další kopec. V jednu odpoledne jsme konečně zpět na stezce, na které nás čekají opět kopce. První vrchol Devora jde snadno, vrchol dne je až známá biblická hora Tábor. Tábor představuje se svojí nadmořskou výškou 575 metrů poměrně výraznou dominantu vystupující z okolní roviny. Bylo to právě na vrcholku této hory, kde se podle Bible událo Proměnění Páně. Ježíš tehdy se třemi apoštoly (Janem, Jakubem a Petrem) vystoupil na vrchol, kde byl proměněn - "jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý", přičemž rozmlouval s proroky Eliášem a Mojžíšem. Událost představovala zjevení Ježíšovy božské identity apoštolům a byla tak určitým posílením jejich víry. Českého čtenáře mimo biblických příběhů jistě napadne i spojení s jihočeským Táborem a toto spojení je správné. Když husité roku 1420 zakládali Tábor, dali mu jméno právě podle této hory.



Samotný Tábor by problém nepředstavoval, problém je se k němu dostat. Hora je od okraje Nazaretu asi 5 km, ale plánovači Izraelské národní stezky se rozhodli přibližovat se k ní okruhem, takže výsledná vzdálenost je nakonec kilometrů 12. Ne že by krajina nebyla hezká, ale někdy máme pocit, že se stezka trochu uměle natahuje, jenom aby získala větší kilometráž. Přeci jenom kdysi mívala 950 km a teď už přesáhla délku magické tisícovky.





Vrchol zdoláváme od úpatí za půl hodiny a jedná se o moc pěkný výstup. Klášter na vrcholu je přes Velikonoce zavřený, a tak aspoň sušíme stany a nabíráme vodu. Rozhledy z vrcholu i cesta dolů jsou opět krása a Tábor se tak stává jedním z nejlepších výstupů posledních dnů. Po sestupu ještě dojdeme pár kilometrů ke kibucu Kfar Kisch, kde se utáboříme v olivovém háji. Ze stezky jsme dnes ušli jenom 25 km, ale kombinace Nazaretu a výstupu na Tábor udělali z dvacátého šestého dne jeden z těch zábavných a naplňujících dnů.

Jestliže jsme byli během posledních dní jednou nahoře jednou dole, pak dvacátý sedmý den jsme stihli celý proces během jednoho dne. Už celonoční déšť napovídal, že je něco jinak a ráno to jen potvrdilo. Probouzíme se do dne, nad kterým visí těžká olověná obloha, z níž každou chvíli prší. Poprvé to v Izraeli vypadá na celodenní déšť bez náznaku možného zlepšení. Po hodině čekání se vyskytne světlejší moment i s trochou slunce, kdy stíháme sbalit věci a vydáváme se na cestu. Pořád je ale všude kolem spousta bahna a vody. Světlejší moment trvá asi čtvrt hodiny a je následován první bouřkou. Než ujdeme do jedné odpoledne 18 kilometrů, smetou nás tři bouřky, kroupy, teplota spadne na 8°C a ze všech stran se do nás opírá prudký vítr. Mrznou nám prsty na rukou a trochu nám to připomíná starý dobrý studený sever, ale rozhodně ne Izrael.




Co je ale na tom všem nejhorší, je bahno. Zdejší půda vytváří po dešti mazlavý jíl, který se nalepí na podrážky a kterého se nedá nijak zbavit. Všechny pěší cesty jsou bohužel nezpevněné, a tak si bahna užíváme celých 18 km. Naše boty mají dvojnásobnou hmotnost a kvůli vysokým nánosům bahna pod patou se místy ani nedá jít. Krom toho je bahno neuvěřitelně kluzké, takže při každém prudším sestupu hrozí pád a bahenní lázeň.





Dopoledne je doslova očistec a když dorazíme do Jardenitu, cítíme se jak po celém dni pochodu. A to je teprve jedna odpoledne. Naštěstí se mění počasí, ukazuje se modrá obloha a vychází slunce. Jardenit je místo, kde řeka Jordán vytéká z Galilejského jezera a kde podle Bible prováděl křty Jan Křtitel. Na místo se podíváme, ale hlavně se dáme trochu do pořádku a seškrábeme ze sebe vrstvy bahna.


Z Jardenitu pokračujeme do mošavy Kinneret, kde dokupujeme zásoby. U mošavy Kinneret byla založena největší banka Izraele - banka ha-Po´alim a již zmíněná Hagana, podzemní vojenská organizace, z níž vznikla roku 1948 izraelská armáda. Je s podivem, jak rychle se změnilo počasí. Obloha je modrá, slunce pálí a dopoledne připomíná jenom silnější vítr. Dáváme pivo a sladkosti a nálada je hned lepší. Po zastávce se vydáváme dál po stezce, která nás dostává nad Galilejské jezero.





Galilejské jezero je největším sladkovodním jezerem v Izraeli a se svojí nadmořskou výškou 212 metrů pod úrovní světového oceánu je nejníže položeným sladkovodním jezerem na světě. Jezero bývá označováno různými jmény. Židé jej nazývají Kinneretské jezero, Arabové Buchajret Tabarija‎‎ (Tiberiadské jezero) a v křesťanských náboženských textech je označováno jako Genezaretské jezero. Galilejské jezero a jeho okolí jsou vyhledávanou turistickou lokalitou, hlavně díky jeho historii. Bylo to právě kolem Galilejského jezera, kde se odehrávala velká část Ježíšových příběhů a kde Ježíš chodil po hladině vody. I první učedníci, později apoštolové, Šimon Petr, Ondřej, Jan a Jakub Starší, mají spojení s Galilejským jezerem, neboť byli původně zdejší rybáři. Galilejské jezero je tak už od starověku cílem křesťanských poutníků. Kromě turistického ruchu je jezero důležité i díky zdejšímu rybářství a jako zásobárna pitné vody pro Izrael a část Jordánska. Pitná voda se rozvádí systémem kanálů, rezervoárů a vodních pump, které jsou známé jako Národní rozvaděč vody. Rozvaděč tak jako celek představuje největší vodní dílo v zemi.




Ještě dvě hodiny užíváme výhledů na jezero, než se dostaneme na nocoviště. Stanujeme na vyhlídce nad městem Tiberias, doprovázeni stále dost silným větrem. Od Negevu určitě nejsilnějším. Dnes jsme ušli 30 km, ale vzhledem k pekelnému dopolednímu počasí je to přijatelný výkon. Už nějakou dobu se nám nedaří vrátit se k našim obvyklým 40 km denně. Jednou jsme fyzicky na dně, podruhé není kde stanovat, potřetí nás zničí počasí. Snad se nám zítra zadaří.

Fotogalerie:



Žádné komentáře:

Okomentovat