Istanbul: Perla mezi Evropou a Asií

Jen v málokterém městě ucítíte sílu historie a prolínání kultur tak silně jako v Istanbulu. Během chvíle se z období raného křesťanství v Byzantské říši přenesete do nitra islámu Osmanské říše, abyste po chvíli obdivovali majestátní architekturu sekulární republiky Kemala Atatürka. Po tom všem se nakonec vrátíte do současného Turecka s jeho moderní dopravou a službami. Na každém kroku při tom narazíte na výbornou tureckou kávu, nepřeberné množství tureckých čajů a bohatou nabídku turecké kuchyně. Když k tomu připočteme jednoduchou dostupnost a přijatelné ceny, stává se z návštěvy Istanbulu prakticky nutnost.

Jednoho odpoledne jsme s kamarády Simonou a Martinem seděli nad pivem a bavili se o klasických tématech práce, Bulharska a života v Bulharsku (v té době jsme ještě všichni tři žili a pracovali v bulharské Sofii). Diskuze se stočila k volnému času a po chvíli vyšlo najevo, že máme náhodou následující týden všichni volno ve stejné tři dny. Něco takového se nestávalo často, vlastně se něco takového nestalo ještě nikdy, a proto bylo nutné danou situaci co nejlépe využít. Na otázku „Co takhle něco podniknout?“ se vynořilo několik návrhů, z nichž největší ohlas nakonec získala návštěva Istanbulu. Už dříve jsme se do megapole na Bosporu chtěli podívat, ale nikdy nám k tomu nevyšel čas. Vidina exotického orientu a cesty nočním vlakem značně přidávala na příchuti dobrodružství, a tak bylo po chvíli jasno. Zjistíme, jestli jsou ještě jízdenky, a vyrazíme do Istanbulu.

Volných jízdenek je ještě spousta a vlak má daleko do toho, aby byl plný. Využívají jej převážně turisté na výlet do Istanbulu a zpět, případně vlakoví nadšenci a cestovatelé, kteří v Sofii přestupují ze spoje z Bělehradu a pokračují dále na Istanbul. Mezi Sofií a Istanbulem jezdí samozřejmě i autobusy, ale proč nevyužít noční spoj, pohodlně se vyspat a mít následující den volný k poznávání města.

Celé kupé po čtyřech lehátkách máme naštěstí pro sebe a po pár pivech na šťastný odjezd uléháme ke spánku. Na hranicích se musí z vlaku vystoupit kvůli pasové kontrole, což představuje asi jedinou nepříjemnost na jinak velmi pohodlné cestě. Pro partičku čtyř rozesmátých Britů představuje hraniční kontrola trochu větší nepříjemnost, neboť nemají vstupní víza pro Turecko. Britský pas očividně není univerzálním klíčem do všech zemí a to je Spojené království v době psaní tohoto článku stále ještě součástí Evropské unie. Britům rázem tuhne úsměv na tváři, v očích se objevuje nervozita, začínají divoce gestikulovat ve snaze domluvit se s tureckými celníky, kamsi volají, cosi řeší, ale výsledku se ne a ne dobrat. Z diskuze vyplývá, že mají možnost si víza koupit přímo na hranicích, ale pouze za turecké liry, které nemají. Eura, která mají, zase nechtějí turečtí celníci. Vypadá to na patovou situaci. Občané ČR v současnosti víza do Turecka nepotřebují, a tak můžeme říct, že jsme na tom lépe než Britové (z hlediska cestování do Turecka ovšem). Vlak se po necelé hodině opět rozjíždí a jelikož na nástupišti uprostřed ničeho nestojí čtyři schlíplé postavy se svými batohy, dokázali to Britové nejspíš nějak uhádat.

Do Istanbulu přijíždíme v devět ráno s asi hodinovým zpožděním. Už ze Sofie jsme vyjížděli o 40 minut později a na hranicích se zdrželi o něco déle, a proto není zpoždění žádným překvapením. Kvůli rekonstrukci kolejí a stavbě nového nádraží staví vlak už ve stanici Halkali v západním Istanbulu a k centrální stanici nás odvážejí autobusy. Cesta si tak vyžádá ještě další hodinu, ale nakonec bez problému vystupujeme v samotném centru u nádraží Sirkeci.

Ubytování máme nedaleko historického centra pár ulic od Modré mešity. Útulný pokojík se třemi postelemi, vyřezávaným stolkem, ledničkou a skříní vypadá sice méně luxusně než na fotkách z internetu (vlastně není vůbec luxusní a vlastně se jedná o úplně jiný pokoj), zato má však mnohem více kouzla a tu správnou atmosféru. Na stěnách visí obrazy starého Istanbulu, na stropě je jednoduchý ornamentální reliéf a z malých oken máme výhled do zapadlých dvorků protějších domů a na minaret nejbližší mešity. Co víc si od ubytování v Istanbulu přát. 

Jelikož nemáme úplně štěstí na počasí, obloha je zatažená a občas drobně prší, je naším prvním turistickým cílem Velký bazar (Kapalı Çarşı). Jedná se o největší krytou tržnici v Istanbulu a jeden z největších komplexů krytých tržnic na světě. Její počátky sahají do 15. století za vlády sultána Mehmeda II. Ten chtěl krátce po dobytí Byzantské říše a pádu Konstantinopole podpořit obchod s látkami, a proto založil několik budov a skladů budoucího Velkého bazaru. Ten se během více jak pětisetleté existence různě měnil a rozšiřoval až do dnešní podoby, kdy se jedná o komplex desítek uliček, tisíců krámků a 26 000 zaměstnanců. V takovém komplexu není vůbec problém se ztratit, což však není nijak na škodu. Je krásné nechat se unést změtí zvuků a hlasů, směsicí křiklavých barev či omamných vůní a při tom nemyslet na nic jiného.

V bazaru se dá sehnat prakticky vše, od oblečení a koberců přes keramiku, lampy či šperky až po všemožné suvenýry, sladkosti a koření. Vedle jednotlivých stánků se v bazaru nachází též řada restaurací, skladů, směnáren a kaváren. Jedné takové kavárny využíváme i my, a tak si v polovině našeho bloudění vychutnáváme výbornou tureckou kávu a pozorujeme ruch kolem. Kdo by si chtěl vyzkoušet smlouvání, je v bazaru na správném místě. Ceny nejsou nijak závratně předražené, ale slevit je možné vždy. Simona dokáže v jednu chvíli srazit cenu kožených rukavic přibližně o čtvrtinu, níž se však nedostane. Jelikož je cena stále ještě příliš vysoká, zůstává náš jediný pokus o smlouvání neúspěšný. 

V bazaru se dají strávit hodiny a to se stane i nám. Z prvního dne je najednou pozdní odpoledne a my přemýšlíme, jak strávit zbytek dne. Hlavní památky si necháváme až na další dny a pro dnešní večer tak vítězí procházka po pobřeží a nějaká večeře. Ta se ukáže být určitým zklamáním oproti očekávání. V jedné zapadlé části nedaleko našeho hostelu najdeme čistě náhodou ulici plnou restaurací. Zkušené oko tureckých obchodníků v nás ihned rozpozná turisty s více či méně (v našem případě méně) naditými prkenicemi, a tak se na nás ze všech stran ihned hrnou pozvání do té či oné restaurace, nabídky toho nejlepšího jídla a pití či přísliby nejlevnějších cen a všemožných slev. Ze všeho toho přesvědčování nakonec vyplývá, že každá restaurace je ta nejlepší, každá má ty nejlepší ceny a v každé je to nejlepší menu pod sluncem.

Nádhera. Člověk zdá se, nemůže udělat chybu. Vybíráme proto jednu z restaurací, ale k naší smůle se jedná nejspíš právě o tu jedinou, která není ani nejlepší, ani nejlevnější, ba není dokonce ani dobrá. Z původní nabídky stolování na terase s výhledem na Istanbul je nakonec stůl v rohu v přízemí, extra 10% sleva pro Čechy se promění v tučný bakšiš pro číšníka započítaný v účtu a jídlo je na úrovni čtvrté cenové, bohužel však kvalitou nikoliv cenou. Když po půl hodině za vydatné hlasitosti rozjede duo ve složení klávesy a zpěv nějaké ty turecké národní, nezbývá než zavelet ústup, neboť už i konverzace je prakticky nemožná. Nutno uznat, že tohle nám nevyšlo, ale jednalo se prakticky o jediný neúspěch celého výletu. Od té doby jsme dávali přednost kebabům a rychlým občerstvením, kde člověk alespoň věděl, na čem je.

Druhého dne se konečně dostáváme k ikoně Istanbulu a asi nejznámější památce města, chrámu Hagia Sofia. Nejvýznamnější stavba byzantské architektury byla postavena v 6. století za vlády císaře Justiniána I. a až do roku 1520 byla největší katedrálou na světě, kdy prvenství získala katedrála v Seville. Po dobytí Konstantinopole Osmany roku 1453 byla katedrála přeměněna na mešitu a postupně doplněna o čtyři minarety a další islámské prvky jakými jsou mihráb či minbar. Jako církevní stavba sloužila Hagia Sofia až do 30. let 20. století, kdy byla sekularizována a roku 1935 otevřena jako muzeum. Tím zůstává dodnes. Podle údajů z roku 2015 je Hagia Sofia nejnavštěvovanější turistickou atrakcí v Turecku s průměrnou návštěvností více než 3 milionů návštěvníků za rok.

Vnitřek chrámu je ozařován řadou lamp, ale přesto zde panuje spíše přítmí, které je výraznější v bočních částech. Oken je na tak velký prostor málo a nacházejí se až ve vyšších patrech. Přirozené světlo tak do chrámu proniká jen minimálně a příšeří dodává celkové atmosféře o to více mystična. Po vstupu do chrámu zaujme na první pohled majestátní, 55 metrů vysoká kupole zakrývající hlavní loď, která návštěvníka přinutí otáčet se se zakloněnou hlavou několik okamžiků kolem vlastní osy a obdivovat majestátnost prostoru. Ta je neuvěřitelná a i díky tomu se i celkem velké množství turistů v chrámu ztratí. Velikost celého prostoru dostane jiný rozměr při pohledu z galerie, kam se z přízemí vystoupá po kamenné rampě.

Z galerie lze přehlédnout i rozličné mozaiky, které představují jedno z hlavních uměleckých děl chrámu Hagia Sofia. Mozaiky jsou nástěnné obrazy vytvořené z barevných kostiček mramoru či keramiky, které se upevňovaly do měkké omítky. V byzantském umění představují jednu ze základních uměleckých forem a často zobrazují biblické či historické postavy. V chrámu Hagia Sofia se dají strávit hodiny. Člověk může jen tak v tichosti obdivovat prostor s jeho majestátností nebo může pomocí průvodců studovat historii chrámu, jeho specifické části či jednotlivá umělecká díla. Rozhodně není náhodou, že je Hagia Sofia opakovaně nejnavštěvovanější památkou Turecka. 

Po návštěvě chrámu máme v plánu překročit záliv Zlatý roh a podívat se na náměstí Taksim. Zlatý roh patří svou důležitostí k Istanbulu stejně jako Hagia Sofia či Modrá mešita. Svým tvarem na mapě připomíná zahnutý roh a svou polohou odděluje historické jádro Istanbulu od čtvrti Galata. V období Byzantské říše zde bylo hlavní velení námořnictva a během historie se zde odehrála nejedna významná bitva s použitím tzv. řeckého ohně. Dříve než se k zálivu dostaneme, však navštívíme ještě jeden bazar a to Egyptský bazar. 

Egyptský bazar (Mısır Çarşısı) je hned po Velkém bazaru druhým nejznámějším tržištěm v Istanbulu. Svojí rozlohou je výrazně menší než Velký bazar, avšak rozmanitostí vůní, krásou barev i bohatou výzdobou se Velkému bazaru zdatně vyrovnává. Egyptský bazar byl založen roku 1660 po velkém požáru Istanbulu a jeho hlavními prodejními artikly jsou koření, potraviny a všemožné sladkosti, od baklavy přes chalvu až po sušené ovoce. Název egyptský získal jednoduše proto, že jeho výstavba byla financována z příjmů, které plynuly z egyptského ejáletu, což byla v roce 1660 jedna z provincií Osmanské říše. V angličtině je bazar znám jako Spice Bazaar (bazar s kořením), díky jeho hlavnímu nabízenému zboží - koření. 

Egyptský bazar se nachází hned vedle Zlatého rohu, a tak to k zálivu nemáme nijak daleko. Přes Galatský most přecházíme do čtvrti Galata (dnes známá pod názvem Karaköy) s její architektonickou dominantou Galatskou věží. 66 metrů vysoká věž byla vybudována ve 14. století a po většinu své existence byla používána pro pozorování případných požárů ve městě. Dnes je oblíbeným turistickým cílem s restaurací, kavárnou a vyhlídkovou terasou. Výstup na věž nás též láká, avšak pouze do chvíle, než zpozorujeme nekonečně dlouhou a nehybnou frontu čekajících turistů. Strávit dost možná hodinu čekáním ve frontě se nám nechce, pokračujeme proto směrem k náměstí Taksim.

Samotná čtvrť Galata byla ve 12. století centrem židovské komunity, avšak během čtvrté křížové výpravy byla roku 1203 zničena spolu s původní Galatskou věží. Dnes je možné v úzkých uličkách čtvrti spatřit spoustu pouličních umělců, nespočet obchodů s hudebními nástroji a řadu kaváren. Po prozkoumání několika obchodů se dostáváme na jednu z nejznámějších ulic Istanbulu, Třídu nezávislosti (Istiklal Caddesi). Jedná se o hlavní nákupní třídu Istanbulu s nekonečným množstvím obchodů, butiků, kaváren či galerií ale též kostelů, synagog nebo ambasád. Třídou projdou během víkendu denně až 3 miliony lidí, kteří mohou využít také linku historické tramvaje, a mimo luxusního zboží zde oko návštěvníka spočine i na architektonických skvostech v neoklasicistním, neogotickém či secesním stylu. Jedné takové budově neodoláme ani my, a proto zajdeme na pivo a čaj do známe Květinové pasáže (Çiçek Pasajı) s několika restauracemi a kavárnami.

Třída nezávislosti ústí na náměstí Taksim. To je srdcem moderního Istanbulu a je často dějištěm demonstrací či politických protestů, které se již nejednou zvrhly v krvavé střety mezi protestujícími a bezpečnostními složkami. Jedny z největších protestů v posledních letech byly spojeny roku 2013 s parkem Gezi nacházejícím se přímo na náměstí, který měly být podle vládních plánů nahrazen nákupním centrem. Proti likvidaci jedné z mála zelených zón v centru Istanbulu se zvedla vlna protestů, která byla policií za použití slzného plynu a vodních děl nevybíravě potlačena. Po tvrdém zásahu se demonstrace přenesly i do dalších měst a postupně se transformovaly v protest proti způsobu vlády premiéra Recepa Erdoğana. Projekt na přeměnu parku v nákupní centrum byl nakonec zrušen, avšak až do léta 2013 zažíval Istanbul a celé Turecko opakující se nepokoje a demonstrace.

Při poslední velké krizi v Turecku, pokusu o vojenský převrat roku 2016, byl Taksim hned ze začátku převratu obsazen protivládními vojáky, kteří se však po pár hodinách vzdali policii. Taksim se pak stal, stejně jako množství dalších náměstí v Istanbulu, dějištěm bouřlivých shromáždění na podporu tehdy již prezidenta Erdoğana. Již po pár hodinách bylo jasné, že převrat roku 2016 neuspěl a že byl proveden pouze malou částí armády. Přesto se však stal vhodnou záminkou pro řadu čistek a pro upevnění moci vládnoucí vrstvy. Řada institucí, spolků či škol byla uzavřena a tisíce lidí, podezřelých ze sympatií s opozicí, byly uvězněny či propuštěny ze zaměstnání. Recep Tayyip Erdoğan tak upevnil svoji moc a jeho popularita zůstává i dnes stále velmi vysoká. 

Z Taksimu se přesouváme zpět do historického centra, kde chceme napravit neúspěch s večeří z předchozího dne. Při hledání té správné restaurace se opakují stejné scény jako včera. Vítači před každou restaurací nás neodbytně lákají právě do jejich podniku, který je opět zaručeně nejlepší a nejkvalitnější. Tentokrát máme více štěstí a restaurace, kterou zvolíme, odpovídá běžnému standardu. Dobré jídlo, dobré pití, normální ceny. Vypadá to, že jsme včera měli holt smůlu.

Ráno třetího a zároveň posledního dne se vydáváme na druhý břeh Bosporu. Chceme tak alespoň na chvíli spočinout na asijské půdě. Nejprve zvažujeme přepravu lodí, ale nakonec vítězí doprava železničním tunelem pod Bosporem. Představa bárky kolébající se při vycházejícím slunci ve vlnách Bosporu, lehkého vánku pohrávajícího si s našimi vlasy a zasněného pohledu vstříc asijské pevnině v sobě nepochybně skrývá jistou dávku romantiky, železnice však nabízí rychlost a jednoduchost a to jsou atributy, kterým i ta sebevětší romantika jen těžko konkuruje. Železniční tunel Marmaray, spojující evropskou a asijskou část Istanbulu, byl otevřen roku 2013 a představuje nejrychlejší přepravu mezi kontinenty. Za přibližně 10 minut jsme tak na druhé straně Bosporu, kde nakupujeme jídlo na cestu zpět do Sofie a dáváme si snídani. Cesta zpět do evropské části probíhá ve stejném duchu jako cesta do asijské. Pár minut cesty a jsme zpět poblíž historického centra. Zde nás čeká další z hlavních památek Istanbulu, Mešita sultána Ahmeda, jinak též známá jako Modrá mešita.

Ta byla dokončena roku 1617 za vlády sultána Ahmeda I. a na rozdíl od chrámu Hagia Sofia slouží mešita dodnes svým náboženským účelům. Pro turisty je tak potřeba dodržovat návštěvní hodiny mimo čas modliteb a příslušná pravidla oblékání. Svoji přezdívku získala podle modrých a zelených dlaždic, jimiž jsou pokryty stěny mešity. Světlo pronikající během noci do interiéru mešity se odráží od modrých dlaždic a celý prostor se utápí v namodralém nádechu. Mešita je též výjimečná počtem šesti minaretů. Na počátku 17. století mohla mít šest minaretů pouze Velká mešita v Mekce a Modrá mešita tak byla přijímána s nelibostí jako konkurence. Podle legendy došlo k stavbě šesti minaretů omylem, kdy hlavní architekt zaměnil příkaz ke stavbě zlatých minaretů (altın minareler) za šest minaretů (altı minare). Svízelnou situaci sultán nakonec vyřešil financováním stavby sedmého minaretu v Mekce. Během naší návštěvy jsme si bohužel nemohli plně užít monumentálního prostoru mešity, neboť se zevnitř opravovala hlavní kupole, kvůli čemuž byla většina interiéru zakryta lešením. Ve stísněném prostoru byl o to více znát velký počet turistů, kterých bylo v pátek odpoledne požehnaně. Jelikož je mešita pátky přístupná pouze odpoledne, můžete se v tento den spolehnout na davy lidí. Nejlepší čas pro návštěvu je proto kterýkoliv jiný den dopoledne mezi ranní a polední modlitbou.

Při cestě z mešity ještě navštívíme hrobku sultána Ahmeda a pokračujeme podle mapy směrem k Ženskému bazaru (Kadinlar Pazari), který se nachází u Valentova akvaduktu, římské památky ze 4.století. Bazar tentokrát není zastřešený. Jedná se o otevřené tržiště na malém náměstí s několika restauracemi. Výhodou je, že jsme již poměrně daleko od hlavních turistických atrakcí, a tak jsou restaurace i tržiště určeny hlavně místním. V jedné z restaurací si dáváme asi nejlepší večeři celého výletu. Obrovské porce zeleniny, kuřecího a jehněčího masa spolu s několika plackami pity nejsme schopni ani sníst a to vše mnohem levněji než v centru. Konečně jsme narazili na pořádnou restauraci, bylo však potřeba si k ní zajít mimo turistické atrakce. Po zaplacení účtu nám číšníci ještě nabízejí zdarma šálek čaje, musíme však s omluvou odmítnout. Autobus na vlak do Sofie nečeká a my se stále ještě musíme dopravit přes celé staré centrum k nádraží Sirkeci.

Po dlouhé době byl tak Istanbul prvním městem, odkud se mi nechtělo odjíždět. Poznat nejdůležitější památky města a nasát jeho atmosféru by vyžadovalo několik dalších dní a možná i týdnů. Z nejznámějších památek jsme neviděli sultánské paláce Topkapi a Dolmabahçe, Sulejmanovu mešitu či byzantskou cisternu Yerebatan, o spoustě uliček, mešit, náměstí či architektonických památek moderního Turecka ani nemluvě. Na setkání s místními a poznání jejich života a názorů na současné dění v Turecku též nezbyl čas, a proto návštěva Istanbulu snese určitě více než pouhé tři dny. Kombinací rozličných kultur, exotického a moderního i bohatstvím historie je Istanbul městem, které v Evropě jen stěží najde konkurenci.

Fotogalerie: