Už druhý den jsme se dostali k WiFi, takže můžeme informovat o prvních kilometrech na Izraelské národní stezce. Je to krása, i když zadarmo to není.
První den treku vstáváme až v 7:00, protože první autobus městské hromadné dopravy číslo 15, který nás má dovést k výchozímu bodu Izraelské národní stezky, jede až v 8:10. Odjíždí z hlavního autobusového nádraží a za 5 šekelů na osobu nás přibližně za 40 minut vysazuje u začátku trailu. Trochu nás překvapuje, že zde není žádná informační tabule či nějaký “monument” označující začátek stezky. Na nejbližší lampě je jednoduše namalovaná první červeno-modro-bílá značka a jde se. A tak jdeme. Hned od moře stezka stoupá poměrně prudce do hor. Nejprve prvních dvě stě výškových metrů, poté trochu rovinka. Počasí je dobré. Teploty nejsou nijak likvidační a celý den se pohybují kolem 24°C. Výhledy jsou fascinující. Skály kolem nás dosahují výšek 500 m n. m., jsou ostře řezané a prudce padají do údolí. Všude kolem nás hrají všechny odstíny žluté až tmavě červené, sluníčko začíná připalovat do krku a v puse je cítit prach rozdrcené horniny.
Nutno uznat, že úplně zadarmo se první část stezky nedává. Prudká stoupání jsou vystřídána prudkými klesáními, poté následují úseky vyschlými koryty řek - vádí. V těch se nedá jít až tak rychle, protože jsou pokryty měkkým pískem a všemožně velikými kameny. Nohy se často boří, což ubírá na síle i na rychlosti. Různými vádí postupně, i za občasného použití žebříků a ocelových kramlí, dosahujeme nejvyššího bodu dne kolem 700 m n. m. Během 14 km jsme nastoupali přes tisíc výškových metrů. Tato pasáž je i průvodcem uváděna jako nejtěžší na celé 1000 km dlouhé stezce, takže to nejhorší máme vlastně za sebou za první čtyři hodiny výletu.
Cestou potkáváme celkem hodně lidí. Izraelská národní stezka (zde ji všichni nazývají hebrejsky Shvil) je mezi Izraelci velmi populární. Kromě několika skupin trekařů, kteří jdou stejně jako my celou trasu, potkáváme i řadu lidí, kteří jdou jenom kratší výlety. Všichni jsou milí a se spoustou z nich se dáváme do řeči. Potkáváme dokonce i několik školních tříd, které si svoje školní výlety odbývají v poušti. Jeden takový školní výlet nocuje spolu s námi v kempu Shehoret, kam jsme nakonec dorazili. Kemp se to jmenuje jenom proto, že se zde může nocovat, ne že by tu byla nějaká výbava. Do uší nám tak v tuto chvíli zní hudba že školního tábora. Vypadá to na nějakou párty, snad nebude až do rána.
Od nejvyššího bodu jsme do kempu už zbylých 9 km převážně klesali. Celkově jsme ušli za první den 23 km a nutno uznat, že na víc to dnes nebylo. Tížilo nás též sedm kilo vody, protože jsme nevěděli, jestli bude cestou nějaký zdroj. Jediný pramen po cestě, pramen Ein Netafim, nakonec vodu obsahoval, ale to jsme předem nemohli vědět. Alespoň jsme se u něj řádně napojili. Většina Izraelců si vodu v poušti předem zakope na určených místech nebo si ji někam nechá za určitou sumičku dovést. Ani jedna z těchto možností nám nevyhovovala, a tak se spoléháme na jisté zdroje vody na stezce samotné. To nás tak někdy nechá s 40-50 km úseky bez vody, a proto sem tam musíme nést trochu víc vody. Člověk ale přeci nemůže čekat v poušti kohoutek s vodou každých 10 km.
S dalšími postřehy se ozveme, jakmile se dostaneme na další WiFi, což asi nějaký čas potrvá.
Fotogalerie:
Žádné komentáře:
Okomentovat