Fagaraš: Proč to dělat pomalu, když to jde rychle

Nejvyšší a nejrozlehlejší rumunské pohoří láká každoročně tisíce turistů. Zatímco většina z nich prochází západní a střední část s nejvyššími vrcholky Moldoveanu a Negoiu, ti s větším množstvím času volí přechod celého hřebene i s jeho východní částí. Doba takového přechodu se nejčastěji udává šest až osm dní v závislosti na rychlosti a fyzické zdatnosti. Hřeben chceme projít celý, ale šest až osm dní nemáme. Nezbývá nám tak, než zvládnout Fagaraš rychleji. Plánovaná trasa měří 106 km s pozitivním převýšením přes 7 km. Doba trvání - maximálně čtyři dny.

 

Po delší době cestujeme opět s Ondřejem. Jelikož mi na seznamu nejvyšších balkánských vrcholů chybí Moldoveanu a Ondřej v Rumunsku nikdy nebyl, je Fagaraš jasnou volbou. Už od loňského Slovinska máme tendenci se v horách pohybovat pokud možno lehce a rychle. Pohorky jsme vyměnili za běžecké boty, na zádech máme batohy o hmotnosti 11 kg a kalorie doplňujeme pouze ze studené stravy, vaření necháváme doma. Určité nepohodlí spojené s koncepcí lehce a rychle (méně oblečení, žádná teplá strava, minimum přestávek...) je vyváženo možností objevit za co nejkratší čas co nejvíce. A taková možnost stojí za zvážení.

S Ondřejem se setkáváme v Brašově. V hospodě na autobusovém nádraží Bartolomeu dáváme hned několik točených piv a plánujeme detaily celého výletu. V příjemném stínu hospodské zahrádky padá rozumné rozhodnutí, do hor se dnes nehnat. Je již stejně něco po třetí odpoledne, a tak je cílem dnešního dne pouze doprava do Zărnești, výchozího bodu našeho přechodu. Do Zărnești je možné dostat se autobusem nebo vlakem. Zdali zvolíme vlak či autobus netušíme, ale daný problém se vyřeší sám od sebe. Jakmile se vyhrabeme z hospody, vidíme přijíždět vlak k železniční stanici na protější straně silnice. Jelikož zde koleje vedou pouze do Zărnești, máme jistotu, že se jedná o náš vlak. Je nutné trochu popoběhnout, což po několika pivech není to pravé ořechové, avšak vlak nakonec stíháme. Na počest našeho elegantního a rychlého řešení dopravy připíjíme Ondřejovým sedmiletým koňakem.

Dvacetitisícové Zărnești se z průmyslového města s papírnami a zbrojovkou změnilo po pádu komunismu v centrum turismu. Přechod samozřejmě nebyl bez problémů. Pro 90. léta byl typický růst nezaměstnanosti a pokles obyvatelstva, avšak léta po přelomu tisíciletí se již nesla ve znamení hospodářského růstu. Opravené domy, silnice i malebné centrum jsou toho jasným důkazem. Blízkost pohoří jako Piatra Craiului, Fagaraš, Bucegi či Iezer-Păpușa dělá ze Zărnești ideální turistickou základnu pro skalní lezení, horskou turistiku, cyklistiku a mnoho dalších aktivit. Pro milovníky historie může být lákavá i snadná dostupnost hradu Bran, který sloužil jako předloha pro Drákulův hrad v nesmrtelném románu Brema Stokera.

Do Zărnești dorážíme po páté hodině a hned se vydáme hledat nějakou tu restauraci. Do oka nám padne prázdná zahrádka na hlavní třídě směrem k náměstí. Číšník nás bohužel odmítne obsloužit, neboť prý mají soukromou oslavu a restaurace je zavřena. K naší rozmluvě se po chvíli naštěstí přidá starší paní, v hierarchii restaurace pravděpodobně na vyšší pozici, která bez diskuze rozhodne o našem přijetí. V rohu zahrádky je tak pro nás vyčleněn stůl a rázem se objevuje pivo a jídlo. Po několika dalších pivech a důležitém rozboru nadcházejícího výletu je konečně na čase zaplatit. Jaké je naše překvapení, když zjistíme, že platit nemusíme. Oslavují se zde křtiny dětí a podle jedné z maminek je naše útrata uhrazena v rámci oslavy. Něco takového nechceme přijmout, a tak se chvilku, spíše ze slušnosti, s osazenstvem o zaplacení dohadujeme. Maminky však neoblomně trvají na svém. Vše je zaplaceno, peníze si máme nechat na další cestu. S díky a přáním všeho nejlepšího dětem i dospělým se nakonec poroučíme z restaurace, velmi potěšeni tímto gestem. Na stole jsme nechali 20 lei, aby za nás útrata aspoň nebyla tak vysoká. Klasický problém s tím kde přespat, řeší louka na konci Zărnești. Pivo udělalo své, takže usínáme hned, jakmile vlezeme do spacáků.

Den první: Zărnești - přístřešek Bratile

Ráno vstáváme už před sedmou a jsme mile překvapeni jasnou oblohou bez jediného mráčku. Předpovědi slibovaly na celý týden zataženo a déšť, ale první ráno na to nevypadá. Nástup do Fagaraše od Zărnești je poměrně dlouhý a ne zrovna záživný. Nejprve je třeba zdolat 10 km po silnici údolím řeky Bârsa, poté následuje osmikilometrový úsek po lesní cestě k chatě Rudărița. Až od Rudărițy se člověk dostává mimo lesní cestu do hor samotných. Jelikož toho údolí až tolik nenabízí, kocháme se alespoň výhledy na severní část pohoří Piatra Craiului. Piatra Craiului je celkem malé pohoří s dominantním vápencovým hřebenem o délce přibližně 10 km. Díky husté síti značených cest je pohoří ideální pro horskou turistiku, vápencové skály pak nabízejí spoustu možností pro skalní lezení. Piatra Craiului se zároveň pyšní i bohatou biodiverzitou, kvůli níž byl na území pohoří vyhlášen v roce 1990 národní park. Ze Zărnești se většinou chodí právě Piatra Craiului, ale jelikož už jsme v Piatře před několika lety byli, zvolili jsme letos Fagaraš.

Silnice a lesní cesta nám umožňuje nasadit rychlejší tempo, a proto jsme u chaty Rudărița mnohem dřív, než bychom čekali. Zprvu chatu dokonce přejdeme s tím, že to ještě nemůže být ona. Značení žádné a GPS se nám nechce vytahovat. Až po 20 minutách další chůze nakonec podle GPS zjišťujeme, že ono jediné stavení, které jsme cestou minuli, byla opravdu Rudărița. Nezbývá, než se vrátit. Chata je zavřená a turistům pravděpodobně již nějaký ten pátek neslouží. Dáváme si oběd, nabíráme vodu ze zdejšího pramene a pokračujeme v cestě. Od Rudărițy již začíná více horská část cesty a i červená turistická značka se objevuje mnohem pravidelněji. Prudké stoupání lesem asi tak čtvrt hodiny od chaty potvrzuje skutečnost, že jsme už opravdu v horách. Stoupání se po čase zmírní, nicméně pokračuje až na hlavní hřeben. Na začátku hlavního hřebene si dáváme přestávku u přístřešku Comisu, kde si užíváme první výhledy.

Tedy jak jen to zatažená obloha dovoluje. Počasí se totiž změnilo a místo modré oblohy se teď nad horami drží těžké šedé mraky. Ve vzduchu je navíc cítit i déšť. První den nám ukázal vzorec počasí pro celý nadcházející výlet ve Fagaraši. Dopoledne jasno, odpoledne zataženo s případnými přeháňkami a bouřkami. Pokračujeme přes hřeben a snažíme se nahnat co nejvíce kilometrů. Na půl hodiny nás však zdrží poměrně prudká přeháňka, kterou naštěstí přečkáme ve vyhořelém a nepoužívaném přístřešku pod vrcholem Berivoiul Mare. Cílem prvního dne je přístřešek Bratile, ke kterému docházíme kolem sedmé večer. Přístřešek je naštěstí prázdný, takže se můžeme pohodlně rozvalit jako králové. Za první den jsme ušli 39 km, což není na rozjezd vůbec špatné.

Den druhý: přístřešek Bratile - chata Podragu

Počasí ráno je stejné jako předchozí den. Azuro a slunečno. Plán pro druhý den je vystoupit na nejvyšší vrchol Rumunska Moldoveanu a následně sejít k chatě Podragu, kde chceme doplnit energii vydatnější večeří a případně i přespat. Hned od přístřešku vede prudší stoupání k vrcholu Ludișoru následované rovnější pasáží po hřebeni.

Už v devět hodin se začínají objevovat první mraky, a tak jdeme většinu trasy až pod Moldoveanu v mlze s občasnými výhledy a sem tam se objevujícím sluncem. Kolem jedenácté se k mlze přidává i déšť, který má naštěstí formu pouze krátkých přeháněk. Dvacetikilometrový úsek mezi přístřeškem Bratile a nástupem pod Moldoveanu je poměrně pestrý a nabízí nejedno prudké stoupání i klesání. Zároveň však obsahuje i pasáže podél úbočí, kde je možné zrychlit a nahnat trochu času.

Úsek je bohatý i na řadu pěkných výhledů, ze kterých bohužel kvůli mlze až tolik nemáme. Za celou dobu jsme kromě jednoho bači nikoho nepotkali a první turisty potkáváme až při stoupání na Viștea Mare, vrchol sousedící s nejvyšším Moldoveanu. Jedná se o skupinku německých horalů, kteří promočeni na kost klesají k přístřešku Viștea Mare v sedle pod námi, kde chtějí zůstat přes noc. Ráno prý vyšli z chaty Podragu, s níž ale nebyli zcela spokojeni. Chyběla jim horká sprcha a ubytování prý celkově nebylo až tak pohodlné. Nu co se dá dělat. V přístřešku Viștea Mare, kde není nic než pár paland a jeden stůl, se jim bude určitě líbit mnohem víc.

Stoupání na Viștea Mare a následný kamenitý hřebínek na Moldoveanu nakonec nejsou tak strašné, jak jsme čekali, a proto můžeme už ve tři odpoledne slavit zdolání nejvyššího vrcholu Rumunska s jeho 2544 metry. Dokonce i příroda se nad námi smiluje a na chvíli rozežene mlhu kolem Moldoveanu, díky čemuž si užijeme i výhledy na okolní hory. Po čtvrt hodině je mlha zpět a naše idyla na vrcholu končí.

Vydáváme se proto dál směrem na Podragu. Nenáročný a poměrně rovinatý úsek podél úbočí do sedla nad chatou ubíhá rychle a nese se v podobném duchu jako celý den. Občas mlha, občas pěkné počasí. Technicky nejnáročnější je tak až závěrečné klesání k chatě, kdy se na kilometru ztratí přes 200 výškových metrů.

Chata Podragu je díky bohu otevřená, takže si hned za 40 lei na osobu kupujeme nocleh. Když si dáváme batohy na naše palandy, ozve se za námi pozdrav v češtině. Dva kluci jdou stejnou trasu jako my, jenom trochu volnějším tempem, a pro dnešní noc zvolili též přespání na Podragu. Program na večer je tudíž jasný. Diskuze nad pivem. K jídlu se toho na chatě mnoho nenabízí. V nabídce je buď rajčatová polévka nebo sarmy (mleté maso zabalené v zelném listu). Jelikož potřebujeme co nejvíce kalorií, volíme výborné sarmy s chlebem a zbytek energie doplňujeme pivem - 10 lei za kus. Ze společenské místnosti nás celkem nemilosrdně už před devátou večer vyhazuje správce, a tak nezbývá než jít pomalu spát. O tom, že Češi mají pozitivní vztah k pivu, svědčí i pohled na náš stůl. Zatímco u jiných stolů, kde seděli Izraelci, Rumuni či Poláci, zůstala stát jedna maximálně dvě plechovky rumunského piva Ursus, na našem stole se jich sešlo hned šestnáct. Co k tomu dodat? Energii vydanou na 26 km druhého dne bylo třeba nějak doplnit.

Den třetí: chata Podragu - přístřešek Scara

Teplá večeře, pár piv a normální postel dodaly tělu přeci jenom trochu více síly než noc strávená někde v přístřešku či ve stanu. Když k tomu přičteme ještě dobrou ranní kávu, uvařenou klukama venku na vařiči, dostaneme zatím nejlepší startovní pozici do nového dne za náš dosavadní výlet. Už při včerejším klesání k chatě jsme se rozhodli, že se stejnou cestou zpět na hřebenovku vracet nebudeme a místo toho zvolíme vedlejší cestu přes tři boční hřebeny.

V bláhové naději, že by vedlejší cesta mohla být jednodušší, stoupáme od chaty po značce modrého křížku. Poté klesáme do údolí a opět stoupáme. A opět klesáme, a tak pořád dokola. Vedlejší cesta nakonec asi přeci jenom bude jednodušší než hlavní hřebenovka, nicméně rozhodně ne tolik, jak jsme čekali. Když se po dvou a půl hodinách znovu napojíme na hlavní hřeben, cítíme únavu jako by byly čtyři odpoledne. To jsme ještě netušili, že první dvě hodiny budou předobrazem celého třetího dne. Nahoru a dolů. Červená hřebenovka v této části Fagaraše vrcholy neobchází, ale vede přímo přes ně. Iezerul Caprei, Lăițel, Negoiu, Șerbota. To vše jsou vrcholy, které je třeba třetího dne zdolat a mezi nimi je samozřejmě nutné tu a tam něco sejít, něco přelézt a něco obejít. Výškové metry se tak spolu s únavou hromadí, člověk ani neví jak.

Už po čtyřech hodinách zvažujeme přestávku u jezera Bâlea, hlavního turistického bodu v centrálním Fagaraši. U jezera jsou dvě chaty, stanice lanovky a v těsné blízkosti vede i slavná Transfagarašská magistrála (Transfăgărășan), mnohými považována za jednu z nejmalebnějších silnic světa. Ostré zatáčky, velké převýšení, řada mostů a tunelů. To vše je Transfagarašská magistrála. Silnice byla vybudována mezi léty 1970 a 1974 jako reakce na sovětský vpád do Československa v roce 1968. Jelikož se rumunská vojska k invazi nepřipojila, očekávalo rumunské vedení v čele s Nicolae Ceaușescem možnost sovětské invaze i ve své vlasti. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí o stavbě Transfagarašské magistrály, jejímž hlavním účelem byla možnost rychlého strategického přesunu vojsk přes Fagaraš v případě sovětské invaze. Přesuny vojska už dnes tolik nehrozí, a tak silnice slouží hlavně cyklistům, řidičům a motorkářům, pro něž jsou výhledy na majestátní horské štíty, ostré zatáčky a prudké stoupání nejen lákadlem, ale i výzvou.

My toho kvůli mlze z Transfagarašské magistrály až tolik nemáme, stejně tak jako nemáme nic z jezera Bâlea. Pivo na horské chatě zní sice lákavě, avšak ztráta a následně „zisk“ skoro 300 výškových metrů už tak lákavě nezní. Pokračujeme tudíž dál nahoru a dolů přes zmíněné vrcholy Iezerul Caprei a Lăițel až pod druhou nejvyšší horu Rumunska Negoiu. Zde potkáváme u jezera Călțun velkou českou výpravu tábořící už ve tři odpoledne. Přemýšlíme nad tím, jestli není škoda končit den už ve tři odpoledne, když zbývá ještě pět hodin světla, nicméně nám je jasné, že s velkou a různorodou výpravou je potřeba cestu i zastávky plánovat jinak než ve dvou. Na družné hovory bohužel není čas. Nabíráme co nejrychleji vodu a pokračujeme vstříc druhému nejvyššímu vrcholu Rumunska. Čeká nás oblíbená Drákulova soutěska (Strunga Dracului), úzký komín zajištěný řetězy a kramlemi, který může být na sněhu a ledě poměrně riskantní záležitostí. Když se však k soutěsce přiblížíme, zjišťujeme, že je kvůli nestabilnímu podloží a padajícím kamenům zavřená a cesta je přeznačená spolu se žlutou značkou oklikou po normální stezce. Výstup na Negoiu se nám tím prodlužuje o půl hodiny, ale pořád lepší, než kamenem do hlavy.

Trochu toho lezení se nám nakonec dostává až za Negoiu na hřebínku Șerbota. I tuto pasáž je možné obejít po žluté, ale hřebenovka tentokrát uzavřená není, takže se vydáváme vstříc řetězům. Hřeben Șerbota je vedle Drákulovy soutěsky jednou z těch těžších pasáží Fagaraše. Vyžaduje používání rukou a s velkými krosnami může být v některých místech problém. Celý úsek je však opět zajištěn řetězy a kramlemi, takže i méně zkušení turisté pasáž nakonec zvládnou.

Po celém dni chůze nahoru a dolů již na hřebeni začínáme cítit značnou únavu a závěrečný výšvih na vrchol Șerbota jde spíše silou vůle. Odměnou za veškerou námahu je nám mlha a viditelnost do deseti metrů, což jsou podmínky, v nichž se střídavě pohybujeme celé odpoledne. V nulové viditelnosti nemá cenu ztrácet čas, a proto pokračujeme k cíli třetího dne, turistickému přístřešku Scara, kam dorážíme kolem sedmé večer. Zde je již sedm Němců a dvě Češky, ale místa je naštěstí ještě dost i pro nás. Holky jdou Fagaraš od západu a v následujících dnech je čeká trasa, kterou jsme my šli dnes. Popisujeme jim cestu a zároveň jim necháváme mapu Fagaraše, která nám už k ničemu nebude. Na oplátku dostáváme náplasti na puchýře a výbornou třešňovici, která nás po zbytek večera udrží schopné diskutovat o horách, cestování a běhání. Přestože jsme třetí den ušli pouze lehce přes 18 km, byl pocitově rozhodně nejtěžší a to zejména s ohledem na techničtější pasáže. Nutno dodat, že na oněch 18 km se nastoupalo skoro 2300 výškových metrů a přibližně stejné množství metrů se i sešlo, což na energii též nepřidalo. Stejně tak začínala být znát i únava předchozích dnů a možná se projevil i deficit v porovnání příjmu a výdeje kalorií. Čtvrtý den bylo proto nutné dorazit do cíle a dopřát tělu trochu odpočinku.

Den čtvrtý: přístřešek Scara - Câinenii Mici

Ráno vstáváme o něco později než obvykle, protože nechceme už v šest hodin vzbudit celý přístřešek. Ten se však neprobouzí ani v sedm hodin a nám nezbývá, než být stejně těmi, kteří začnou kramařit jako první. Po jednom flapjacku na snídani, nabrání vody a rozloučení s děvčaty se kolem osmé vydáváme na cestu. Čtvrtý den už má být z velké části hlavně o sestupu. Stoupání nás čekají pouze tři, přičemž vrchol Scara, tyčící se hned vedle přístřešku, zvládáme poměrně hladce. Druhé stoupání je u jezera Avrig, kde potkáváme dva Čechy. Kluci mají namířeno západním směrem jako my a po Fagaraši chtějí pokračovat v dalších pohořích. Jeden z nich jde přechod celých Karpat už od Ukrajiny a má v plánu dokončit alespoň celé Rumunsko. Strávit několik měsíců sám v horách a každý den při tom chodit desítky kilometrů není nic lehkého a není rozhodně pro každého. Podobným výkonům tak za nás palec nahoru.

Po krátké konverzaci pokračujeme do sedla nad jezerem, odkud se vydáváme vstříc poslednímu stoupání našeho výletu. Ani ne 200 výškových metrů do bezejmenného kopce zdoláváme poměrně snadno a dál už nás čeká pouze cesta dolů. Sestupů z Fagaraše se nám nabízí několik. Nejčastěji se chodí trasa do Sebeșu de Sus přes chatu Suru nebo varianta do Turnu Roșu přes vrchol Chica Pietrelol. Obě tyto trasy klesají na sever, odkud je jednoduché dostat se po silnici či železnici do Sibiu, centra celé oblasti. My však volíme klesání po modré značce na jih do vsi Câinenii Mici, neboť plánujeme ještě nahlédnout do pohoří Lotru. Značení je dobré a většinou vede po makadamových lesních cestách. Během patnáctikilometrového klesání toho k vidění tolik není, a tak se už těšíme do vesnice, kde doufáme v nějakou tu hospodu s pivem a jídlem. Do Câinenii Mici dorážíme kolem třetí odpoledne. Restaurací bohužel nenacházíme, ale v druhé části vesnice Câinenii Mari objevujeme podnik, který kombinuje večerku, hernu s automaty a něco jako hospodu. Pivo i něco k jídlu tu mají, a proto neváháme a sedáme. Zbytek dne si pak již jenom užíváme zasloužený odpočinek.

Fagaraš jsme za plánované čtyři dny přejít dokázali. Kromě lehkých batohů nám k tomu určitě pomohla i dobrá turistická infrastruktura. Značení je kvalitní, díky čemuž člověk nemusí ztrácet čas s navigací. Hustá síť přístřešků teoreticky umožňuje přejít celé pohoří i bez stanu a tím ušetřit další stovky gramů na hmotnosti batohu. My sami jsme stany ani jednou nepoužili, přestože jsme je měli. Na hmotnosti se stejně tak dá ušetřit díky častým pramenům, kdy se na zádech nemusí tahat litry vody. Jediný drobný problém tak může představovat počasí. Ne nadarmo se Fagaraši přezdívá „Deštivé hory“ a nutno přiznat, že této přezdívce dostávají. Přeháňky jsou tu na denním pořádku a i prudké bouřky s přívaly deště nejsou nijak neobvyklé. S touto skutečností je proto při plánování dobré počítat. Přestože je Fagaraš hojně navštěvované pohoří, na přelomu srpna a září jsme zas až tolik turistů nepotkali. Turisté zde samozřejmě jsou, ale hory nepůsobí nijak přelidněně. Nejvíce horalů se pohybuje ve střední části mezi Moldoveanu a Negoiu, určitou popularitu má i část západní. Východ pohoří je prakticky liduprázdný. Na hlavní hřebenovce mnohým v minulosti vadil nepořádek a hromady odpadků, nicméně zde se situace v posledních letech, zdá se, výrazně zlepšila. Plechovky, plastové lahve či obaly od sušenek jsme v horách nezaznamenali a Fagaraš se tak mírou pořádku či nepořádku ničím neliší od dalších pohoří po celém Balkáně.

Nejvyšší rumunské pohoří nezbývá než doporučit. Výhody jasně převažují nad nevýhodami a pokud budete zvažovat výlet do Rumunska, s Fagarašem určitě neuděláte chybu.

Fotogalerie: